Jiří, jak vznikl nápad napsat knihu právě o Robovi?

„V uplynulých desetiletích běhala po českých a slovenských drahách, silnicích a terénech celá řada skvělých vytrvalců, ale osobní rekordy košického rodáka jsou naprosto unikátní a všechny do jednoho vévodí i pomyslným dlouhodobým „československým“ tabulkám (5 km – 13:19.40, 10 km – 27:42.98, půlmaraton – 1:00:29, maraton – 2:09:53).“

Co psaní předcházelo?

„S Robem jsme se potkávali v 90. letech minulého století na závodech a absolvovali spolu i dvě reprezentační soustředění. Naše komunikace byla omezena na „ahoj – ahoj“. Nechtěl jsem jej rušit v koncentraci na trénink, ale koncem 90. let přišla změna – natočil jsem s ním dva krátké rozhovory. V té době jsme však rozhodně netušili, že spolu napíšeme o dvacet let později knihu. Střih, Běchovice, rok 2013. V okolí cíle jsem roznášel letáčky s nabídkou připravované knihy o Vlastíku Zwiefelhoferovi. Nejsem žádný obchodník, tudíž jsem se zaměřil jen na mně známé běžce a trenéry. Potěšilo mě, že téměř všichni oslovení o knihu projevili zájem. Poté jsem se vydal směrem k Hrdlořezáku, a když jsem se o hodinu později vracel zpět, šel proti mně Robo… Blížili jsem se k němu, připravoval si letáček – když tu mi blesklo hlavou nezávazně se ho zeptat, zdali by nebyl proti, pokud bych napsal knihu i o něm. 30, 20, 10, 5 metrů… teď, nebo nikdy! „Ahoj Robo…“ Nebyl proti – a co mě potěšilo, projevil zájem i o knihu na téma V. Zwiefelhofer. Základní kámen knihy o Robovi byl položen, ale nejdříve bylo potřeba dokončit knihu o Vlastíkovi.“

Ta dopadla jak?

„Obě její vydání se vyprodala, což mě moc potěšilo. Nastal čas trochu si odpočinout a pak už nápad napsat o Robovi knihu postupně dozrával v mé mysli, až přišla chvíle výjimečnému běžci napsat, oprášit náš poslední rozhovor a knihu zrealizovat. Naše 30hodinové povídání, rozdělené na patnáct setkání, mohlo začít.“

Na co se mohou čtenáři těšit?

„Kniha je napsána formou rozhovoru a bude obsahovat 270 stran textu, včetně barevných a černobílých fotografií. Práce na knize je během na dlouhou trať. K jejímu dokončení zbývá už jen malý krůček, přirovnal bych to k 40. kilometru při maratonu. Do cíle zbývá už jen malý kousek, přirovnal bych to k 40. kilometru na maratonské trati. A nyní již jen doufám, že kniha o úžasném běžci případné čtenáře potěší.“

Jak si lze knihu objednat?

„Knihu o R. Štefkovi vydám vlastním nákladem, proto prosím případné zájemce, aby si ji objednali do pátku 29. června do 13 hodin na webu www.kniharobostefko.cz. Cena publikace včetně poštovného je pro české zájemce stanovena na 295 Kč, pro slovenské 12 Euro.“

O autorovi knihy:

Jiří Šoptenko (49 let) byl dříve sám aktivní běžec s osobními rekordy 800 m – 1:50.00, 1500 m – 3:43.07, 5 km – 14:26.09, 10 km – 30:28.17, maraton – 2:28:12, 3 km překážek – 8:40.66, v období 1989 – 1999 získal celkem 18 medailí z mistrovství Čech a Československa (800 m, 1500 m, 3 km překážek). V letech 1996 – 1999 vydával běžecký časopis Runholic (celkem 40 čísel), v roce 2014 napsal knihu Vlastík Zwiefelhofer – legenda českého běhu, ve které formou rozhovoru rozmlouvá s legendárním vytrvalcem.

UKÁZKY Z KNIHY O RÓBERTU ŠTEFKOVI

Běžecké vyznání Roba Štefka z úvodu knihy

„Sportu jsem dal maximum a více to již asi nešlo. Najdou se lidé, kteří obdivují, že jsem v běhání něco dokázal, ale pozadí vrcholového sportu bývá rutinou. Trénink, trénink, trénink a k tomu profesionální přístup ke všemu kolem. Mě ale tahle rutina vůbec neomezovala ani psychicky nezatěžovala. Běháním jsem žil a nepřemýšlel o tom, že bych měl být z tréninku a závodění psychicky unavený. Navíc jsem měl, co se podmínek k tréninku týče, perfektní servis, ale vše bylo podmíněno běžeckými výsledky.

Díky běhání jsem zažil i spoustu legrace a měl jsem pocit, že se neustále něco děje. Cestování, soustředění, trénink, závody… Pro takový způsob života jsem se asi narodil. (úsměv) Běhání mě naplňovalo a bylo určitým druhem svobody. Věnoval jsem se činnosti, která mě živila i bavila. Zpětně bych ta léta nazval šťastným obdobím. Takový pocit se nedá nikde koupit. Nebylo nic lepšího než se vzbudit, obléknout se a jít si zaběhat. Ničeho nelituji a každému běžci bych přál, aby si užil běžeckou kariéru podobně jako já. Vše mělo ale jeden háček – vrcholová běžecká kariéra netrvá věčně. U mě to bylo 20 let a dost.“

MS v krosu

„Pokaždé vyběhlo na trať minimálně 150 běžců, a když se taková masa dala do pohybu, byl to mazec. Byli jsme namačkáni v davu a nemohli si příliš vybrat, kudy poběžíme. Všichni se chtěli prodrat na špici ještě předtím, než se trať zužovala, a i proto býval první kilometr strašně rychlý (2:40). Pokud jsem nechtěl zůstat 100 metrů za posledním závodníkem, musel jsem se do toho opřít i já. Začátky bývaly „překopnuté“ pro všechny stejně, ale pokud jsem se dobře zařadil, dokázal jsem pár vteřinek ušetřit. Závodníci běžící od 50. místa výše museli v zatáčkách zpomalovat do té míry, že stáli prakticky na místě a čekali, než se běžecké pole natáhne a oni se budou moci opět rozběhnout.

V prvním rychlém kilometru jsem se pokaždé držel s malým odstupem za čelem, abych se příliš nezahltil. Start a tempo bylo nutné ukočírovat hlavou, protože v opačném případě odcházela síla dvakrát tak rychle. Na druhém kilometru následovalo zvolnění, možnost se pořádně vydýchat a po určitém uklidnění jsem se postupně začal propracovávat dopředu. Na žádném z krosových MS se mi nestalo, že bych se v pořadí propadal dozadu. Pokud by mě někdo předběhl, na těžkých tratích bych neměl příliš velkou šanci jeho nástup zachytit. Běžet v závěsu se moc nedalo, to by spíše rozhodilo můj běžecký rytmus.“ (pokračování v knize…) Nejlepším krosovým výsledkem R. Štefka je úžasné 10. místo na MS v Ostende (2001).

Dětství

„V osmé třídě se nás učitelé zeptali, čemu bychom se chtěli věnovat do budoucna, ale já neměl ani ponětí. Přemýšlel jsem nad oborem automechanik, ale od toho mě doma odrazovali. O několik dní později byl na škole pořádán nábor na vojenskou školu, kde nám bylo vysvětleno, jaké to má výhody, já souhlasil a na školu se přihlásil… Možná i proto, že v okamžiku, kdy mělo padnout rozhodnutí, dali učitelé u nerozhodných známek i bez zkoušení přednost lepší variantě. Jenže na vojenské škole jsem zjistil, jak je realita odlišná od slibů… Přijali mě na elektrotechnicko-rádiolokační obor v Liptovském Mikuláši. Byl to velký omyl a po týdnu jsem odtamtud utekl. Nepřekousl jsem vojenskou disciplínu a manýry. První týden byl na programu vojenský výcvik, kde jsme neustále pochodovali. A hned první den po výcviku jsme ve vedru seděli ve škole pozapínaní v uniformách a v kravatě a nemohli se ani rozepnout. A pokud ano, tak všichni, nebo nikdo. Do jídelny jsme museli pochodovat oklikou. Přišlo mi to nesmyslné a otevřely se mi oči. Řekl jsem si: „Neblázni, co tady vůbec děláš?“ Bylo mi jedno, co budu dělat potom, hlavně jsem chtěl vypadnout. Naštěstí měli rodiče zrovna cestu kolem, přišli se podívat, jak jsem na škole spokojený, a já jim rovnou řekl, ať mě vezmou domů. Pokud bych zůstal, měl bych dnes život částečně zabezpečený – byl bych vojákem ve výslužbě, ale jsem si jistý, že by mě tahle práce nenaplňovala.“

Po odchodu z vojenské školy přestoupil Robo na učňák, kde se potkal se spolužákem-atletem… Unikátní běžecká kariéra nabrala na obrátkách.

První maraton

Robo, na podzim roku 1990 tě čekal premiérový maraton. Dosáhl jsi času 2:25:11. Byl pro tebe rozčarováním?

„Uvědomil jsem si, co všechno maraton obnáší a že musím příště věnovat přípravě mnohem více času. O maratonu jsem nevěděl vůbec nic, a přesto chtěl dosáhnout času na hranici 2:20:00. Zpětně mám však pocit, že jsem ještě nebyl na takový výkon funkčně připravený. Traduje se, že většina běžců narazí při maratónu na 35. kilometru do zdi a posledních 7 km doběhne jen silou vůle. Tak přesně tohle se stalo i mně.“ (pokračování v knize). Druhý maraton přišel na řadu o sedm let později v New Yorku (2:11:11).

Běchovice

Legendární Běchovice jsi ovládl celkem sedmkrát, což se žádnému jinému běžci nepodařilo. Preferoval jsi běh v přírodě, Běchovice však vedou spíše pražskou periférií. Jaký k nim máš vztah?

„Běchovice mi přirostly k srdci hlavně proto, že jsou závodem nahoru–dolů. Při rovinatých desítkách jsem měl zažitou taktiku běžet druhou polovinu rychleji než první. Jenže to na Běchovicích nejde… Start je z kopce, první kilometry jsou mírně zvlněné, takže tempo bývá od začátku pokaždé velmi rychlé. Ať už jsem chtěl či ne, všichni tempo většinou překopli. Já moc nedivočil, ani se nikde nezašíval, jen se snažil až do poloviny závodu udržovat stejné tempo. A potom už „děj se co děj“. (úsměv) (POKRAČOVÁNÍ V KNIZE)

Londýnský maraton (1998) a Robův výkon 2:09:53:

„… polovinou závodu jsem proběhl za 1:04:40, jenže na 25. kilometru přišla první krize. A s ní i zaječí úmysly… Do cíle zbývalo 17 kilometrů a mně se začaly hlavou honit myšlenky, že to asi nepůjde. Byly to těžké stavy, snažil jsem se je rychle zahnat a zabojovat. Věděl jsem, že existují dvě možnosti: buď se to zlomí a bude to dobré, nebo se v krizi budu plácat až do konce. Dodnes mám ten mírný houpák na trati, kde došlo ke krizi, přesně v paměti…“ (pokračování v knize)

Robo: „Trenér Valent byl hodně náročný, ale když jsem poprvé překonal slovenský rekord na 10 kilometrů, stál za cílem se slzami v očích…“ (pokračování v knize)

Víte, že… Robo Štefko byl v roce 2000 nejrychlejším evropským půlmaratoncem (1:00:29 /Malmö/). Na jeho štítě tehdy zůstali dva pozdější maratonští olympijští vítězové – Abera a Baldini.

Víte, že… Robo dokázal během své úspěšné kariéry porazit celou řadu světových vytrvaleckých es? Na jeho štítě zůstali například olympijští vítězové Abera, Baldini a Baumann, krosový mistr Evropy Guerra, vítězové nejslavnějších světových maratonů El Mouaziz a Brown nebo medailisté z půlmaratonských MS Ramaala a Ceron… I o tom bude v knize řeč.

Robo si udržoval výkonnost na mezinárodní úrovni úctyhodných 15 let (1991: 5 km – 13:46.81 – 2005: půlmaraton 1:03:34), zatímco v československé, slovenské či české špičce se držel obdivuhodných 22 let (1989: 1500 m – 3:48.76 – 2010: půlmaraton –1:06:57). Sedmého vítězství na Běchovicích dosáhl ve 40 letech (2008)!!! Ve věku 48 let zvládl běchovickou trať za 32:55 a letos na jaře, v necelých 50 letech, dosáhl na desítce času 33:06 (Pečky). Osobních rekordů na tratích 1500 m – maraton dosáhl ve věkovém rozmezí 27–32 let.

V knize promluví o Robovi i elitní čeští vytrvalci Jan Pešava, Karel David. Nebude chybět ani povídání s Mirem Vankem, prima chlapíkem, který měl pro Robovu kariéru ohromný význam. Výrazný prostor bude věnován i trenéru Valentovi, pod jehož vedením si oba borci zaběhli všechny osobní rekordy na vytrvaleckých tratích. Miroslav Vanko je historicky druhým nejrychlejším slovenským běžcem na 3 km – 7:50.13, na 5 km – 13:32.87 a na 10 km – 28:01.84.

O trenéru Robovi promluví v knize i několik současných či bývalých svěřenců – Lucie Sekanová, Jan Kreisinger a Jiří Homoláč. Malá perlička – Jiří Homoláč mi poskytl telefonický rozhovor z vlaku. Signál byl desetkrát přerušen, rozhovor bylo potřeba dokončit – a Jirka vydržel. Vytrvalec se holt nezapře.

Jiří Šoptenko