Terko, předně gratulace k tak úspěšné sezoně. Co považuješ za svůj největší úspěch?

„Asi bych vzala stříbrnou medaili z JMS ze štafet, protože to byl fakt závod, s kterým si myslím, že můžu být naprosto spokojená, nenechala jsem tam asi ani dvě vteřiny (Terka vytáhla českou štafetu z 15. místa až na stříbro, pozn. red.). Fakt jsem ho šla hezky a jsem spokojená s tím výkonem, což si myslím, že je v sportu obecně nejdůležitější. Jinak těch úspěchů je strašně moc a cením si každého dosaženého výsledku, protože to je to, co nás posouvá dál, stejně tak jako každá udělaná chyba.“

Jaké to bylo stát na Petříně na stupních vítězů před domácím publikem, když jste se štafetou byli třetí ve smíšené štafetě ve finále Světového poháru?

„To bylo strašně kouzelné! Z toho mám fakt mega radost, protože jsem z toho upřímně byla hodně v rozpacích, původně jsem vůbec nepředpokládala, že poběžím áčkovou štafetu a že půjdu až ty další, nicméně den předem, když jsem se dozvěděla, že poběžím áčko, tak jsem z toho byla hodně vyplašená, přece jenom to prolomení bramborových a velkých beden už bylo třeba a před domácím publikem si to hodně žádalo. Bála jsem se posledního úseku, kde se chleba láme nejvíc, tak jsem hlavně nechtěla zklamat. Finální stanutí na medailové pozici před domácím publikem bylo neskutečně krásné.“

Co se ti honilo hlavou, když jsi na začátku trati doběhla Tove Alexandersson, asi nejlepší ženu současnosti?

„Moc jsem nad tím nepřemýšlela, říkala jsem si, že je tam šance, tak pojď a dej do toho všechno. Pak jsme zvolili jiné volby a mně to v jednom svahu podjelo, měla jsem tam trochu smůlu, ale ono se mi to někdy vrátí. Všechno, co se stane, má nějaký smysl. Spíš jsem ale nad tím moc nepřemýšlela, soustředila jsem se hlavně na svůj výkon, přece jenom na sprintovkách rozhoduje každé zaváhání.“

Bude tvým vrcholem při příští sezoně JMS, MS nebo něco jiného?

„Ještě jsem se nad tím nestihla pořádně zamyslet, ale asi JMS, i vzhledem k tomu, že to bude poslední rok, kdy na něj ještě můžu. To si chci samozřejmě užít na maximum, protože do těch let se už člověk nikdy nevrátí. Bude to takový poslední požitkářský rok, dalo by se říci. To JMS v Dánsku je velkou výzvou, i co se týče odchozí generace, která půjde do dospělých. Budu se snažit na to trochu vyladit, i vzhledem k tomu, že příští rok je v Norsku MS v lesních disciplínách, kde přece jenom tolik zkušeností nemám. Takže asi JMS.“

Můžeme doufat v zlato?

„(smích). Každopádně by to bylo krásné vyústění po těch stříbrných a bronzových medailích. Každý závod začíná od nuly, ale když tam podám ten nejlepší výkon a nebude to stačit, tak budu spokojená i tak.“

Na jakou disciplínu si nejvíc věříš? Bude to sprint?

„Uvidíme. Teď asi těžko soudit, to se nějak rozhodne během jara a zimy. Jako sprint určitě, tam můžu říct, že ta sprintová rutina tam je asi na největší úrovni, nicméně i ten les mě hodně baví, takže klasická trať zní taky hezky, ale přece jenom v těch sprintech jsem asi stabilnější a nedělá mi to takový problém. Ale uvidíme, upřímně zatím ještě nevím, jaké budou terény a tak.“

Zmíněná Tove Alexandresson úspěšně stíhá skloubit kariéru orienťáka se skyrunningem, letos vyhrála jak MS na krátké trati v OB, tak MS ve skyrunningu. Neláká tě to taky?

„Mně to láká neskutečně, já bych to zkusila hned. Největší brzdou je pro mě ale teď čas, protože ho není tolik a ty aktivity jsou neustále a je jich strašně moc. Tove jsme samozřejmě sledovali, jak si je tam ve Skotsku všechny namazala. Všem ukázala, že ten orienťák není jen tak úplně rádoby sport. Láká mě to strašně moc, ale aktuálně na to opravdu nemám čas. Ale do budoucna určitě, nějaký pořádný horský závod je pro mě mnohem větší výzvou než klasický orienťák.“