Na úvod gratuluji ke dvěma stříbrům z Francie. Jestli dobře počítám, byla to tvoje čtvrtá a pátá medaile z mistrovství světa, sbírku cenných kovů jsi doplnila o dosud chybějící stříbro. Není to už tak trochu rutina? Co pro tebe letošní medaile znamenají?

Rutina to rozhodně není, ne z každého mistrovství se mi podaří přivézt medaili. Třeba minulý rok se mi moc nedařilo a nejlépe jsem byla devátá. Proto jsem ráda, že to letos tak výborně vyšlo a zadařilo se nejen na mé oblíbené klasice, ale i ve štafetách. Získat medaili na štafetách si přejeme již několik let a letos to konečně dopadlo.

Závod štafet byl letos vůbec infarktový. Ve více jak dvouhodinovém klání se rozhodovalo na doběhu, který připomínal finiš na hladné patnáctistovce, tři první štafety se vtěsnaly do intervalu tří sekund. Co chybělo ke zlatu?

Když jsme vbíhaly k poslední kontrole, tak jsem neviděla první oražení a pro jistotu jsem počkala na druhé pípnutí, abych měla jistotu, že kontrolu budu mít opravdu v čipu zaznamenanou a nebudeme disk. Díky tomu jsem dala náskok první Fince a přestože jsem ji stahovala, tak doběh nebyl dost dlouhý a už jsem ji nedoběhla.

To musí být k vzteku, když takhle dlouhý a vyrovnaný závod nakonec rozhodne taková drobnost, jako kdo rychleji „orazí“ poslední kontrolu.

No, zase moc vyrovnaný závod to nebyl, na posledním úseku se dělalo hodně mapových chyb a pořadí štafet se stále přesýpalo. Takže kdyby se mi povedlo jít závod úplně bez chyby, tak by výsledky mohly být jiné. Ale v tom je právě to kouzlo orienťáku, nejde jen o to být dobře připravený fyzicky, ale i mapově.

Tentokrát tedy rozhodoval vyloženě finiš na doběhu, kde už se člověk nemusí dívat do mapy a prostě sprintuje do cíle. To tak ale asi není vždycky. Dá se říci, do jaké míry v orienťáku rozhodují mapařské schopnosti a nakolik běžecká forma?

Záleží hodně na tom, jak je terén těžký. Když je mapově hodně náročný, jako to bylo třeba letos na MS ve Francii, tak je mapa to hlavní, co rozhoduje závod. Samozřejmě je potřeba mít i natrénováno a vyladit formu. A naopak některé terény v České republice jsou spíše mapově jednodušší a rozhoduje spíš běžecká připravenost. Nejvíce rozhoduje fyzička hlavně na sprintových závodech, které se běhají hlavně po městech a je potřeba běžet hodně rychle.

Pro zajímavost – jak rychlí jsou orienťáci? Vím, že český svaz má nominační kritéria pro výběr reprezentantů a běžecká výkonnost je jedním z důležitých měřítek. Jaké časy například na trojku, pětku, či desítku na dráze špičkoví orienťáci dosahují? A jaké jsou tvé osobáky na těchto distancích?

Ženy v širší reprezentaci musí nahlásit čas na tři kilometry. Limit A je 10:55 a chlapi mají 15:55 na 5 km. Ty limity nejsou moc drsné. Já jsem šla tři kilometry za 10:21, což taky není nějaký super čas. Ale já na dráze běhám jen jednou za rok, právě když je potřeba splnit limit, jinak dávám přednost tréninku v lese a v přírodě. Mou hlavní disciplínou je klasická trať, kdy je potřeba běžet 80 minut v solidním tempu a v terénu. U světové orienťácké špičky jsou nejlepší časy na tři kilometry kolem 9:30 u žen, u mužů hluboko pod patnáct minut na pětku. Jde ale většinou u daného borce o jeden závod na dráze za sezonu, aby si mohl zaškrtnout splněný limit, nikdo na to moc speciálně netrénuje.

Nahlášené časy adeptů reprezentace zde http://repreob.hyperlink.cz/index.php?… (pozn. red.).

A pro zajímavost podruhé – jaké je závodní tempo světové špičky v orienťáckém závodě? Řekněme v běžném českém lese a pak třeba v nějakém náročném skandinávském terénu?

Klasika v českém lese (závod stavěný na cílový čas vítěze kolem 80 minut – pozn. red.) se běží rychlostí tak 5–6 minut na km, v náročnějším terénu to může být klidně 8–9 minut na km. Průměrů kolem 9–10 minut na km jsme dosahovali na některých trénincích v terénech letošního MS.

Čím je dán takto propastný rozdíl v závodním tempu?

Ta rychlost je dána náročností terénu. Je rozdíl, když se běží po tvrdé podložce a jen občas se musí proběhnout nějakým kapradím nebo ostružinami, jako je to většinou v České republice. A naopak, když se běží rozbitým terénem, kde je spousta kamenů, děr, popadaných stromů a srázů, jako to bylo letos v některých terénech mistrovství světa. Pomaleji se samozřejmě běhá taky například v bažinách… (úsměv).

Atlet si pod pojmem „běh v terénu“ představí běh po lesní či polní cestě. Co znamená slovo „terén“ pro orienťáka?

Je to běh přímo v lese mimo cesty a pěšiny, často i prudkými svahy, různými porosty, prostě pokud možno co nejkratší a nejrychlejší cestou ke kontrole.

Na webu české O-reprezentace jsem si přečetl citát, že pokud chce být člověk špička, musí trénovat v terénu, ve kterém závodí. Kolik tedy přibližně naběháš v tréninku na dráze a kolik v terénu? A tvá měsíční a roční kilometráž?

Já běhám nejvíc po lesních pěšinách a cestách, na dráze jen minimálně. Nejlepší pro orienťáka je běhat také dostatečně přímo v terénu, mimo cesty. To se mi úplně nedaří, protože bydlím v Praze a na mapové tréninky se moc nedostanu, mapové tréninky mám hlavně s reprezentací a na závodech. Nejvíc jsem odtrénovala minulý rok – 460 hodin zátěže, z toho jsem naběhala necelých 4000 kilometrů. Letos to už tolik nebude, trénuji trochu méně, abych měla také dost času na regeneraci a neměla zbytečně zdravotní problémy.

Poměrně dost našich orientačních běžců se pravidelně prosazuje i na atletických soutěžích. Namátkou třeba Petr Losman, Jan Mrázek, Kamila Gregorová, Marta Fenclová, bronz na letošním MČR v přespolním běhu získal Tomáš Dlabaja. V juniorech pak vystrkují růžky Tereza Novotná a Filip Záveský. Čím to podle tebe je?

Dobrá fyzička je u orienťáků potřeba, proto jsou mezi nimi i talenti, kteří jsou schopní dobrých výsledků i na atletice.

Napadá mě teď ještě opačná cesta. Vezměme kvalitního běžce – atleta, který třeba pošilhává po orienťáku, ačkoli jej nikdy závodně nevyzkoušel. Myslíš, že by se takový běžec mohl prosadit do české špičky? Předpokládejme, že je to muž a umí pětku na dráze okolo 15:00.

Určitě by to nešlo hned, je potřeba se naučit pracovat s mapou a sbírat zkušenosti v různých terénech, což trvá několik let. Třeba i lyžař Lukáš Bauer zkouší občas orienťák, ale v elitě by se zatím neprosadil.

No, ale abychom zase atlety neodradili – asi bude dost velký rozdíl mezi dospělými borci a třeba dorostenci, juniory. Co by mladým běžcům mohlo přinést, kdyby si vyzkoušeli orienťák? A kdyby se třeba pravidelně jako doplněk účastnili závodů, nebo přebrali některé orienťácké tréninkové postupy?

Přineslo by jim to zkušenosti z lesa, bez kterých zlepšení v orienťáku nepřijde. Dalším plusem je potrénování síly, v té jsou orienťáci také dobří. Já můžu orienťák jen doporučit, je dobré ho dělat, protože vás baví. Když ho někdo dělá jen pro výsledky, tak to není ono, proto není důležité, když se někdo nedostane do elity.

A neláká zase tebe také vyzkoušet nějaký přespolák, nebo běh do vrchu? Naděje na úspěch by podle všeho nebyla malá. Nebo co třeba maraton? Cílové časy v dlouhém orientačním běhu se těm maratonským minimálně blíží.

Jednou asi něco vyzkouším, ale zatím mě víc baví orienťák. Líbí se mi právě to spojení fyzičky a mapy. Že nestačí jen běžet, ale musí se i mapovat. A dopředu není žádný výsledek jistý.

Na atletických soutěžích se člověk často už na startu rozhlédne kolem sebe a ví, kolikátý doběhne. To tak v orienťáku není. Jak je široká česká špička? Může se stát, že by třeba průměrný závodník, kolem dvoustého místa v rankingu, porazil reprezentanty?

To se asi stát nemůže. Ale když už jsou závodníci fyzicky vyrovnaní, tak hodně záleží na tom, jak se kdo dokáže vyrovnat s důležitosti závodu a pak i s náročnosti mapy. Proto i favorit, co je výborně fyzicky připravený, může nakonec selhat, protože to mapově neustojí.

Bavíme se hodně o zvláštnostech orienťáku. Je zřejmé, že se od atletiky neliší pouze v tom, že se běhá s mapou. Čím si vysvětluješ, že v orientačním běhu patříme dlouhodobě ke světové špičce a v hladkých bězích nemáme nikoho, kdo by dokázal konkurovat alespoň v evropském měřítku? Je to v systému? V podpoře mládeže? V širší špičce nebo členské základně? Nebo je tu slabší konkurence?

Tohle se mi těžko posuzuje. Tím, že se orienťáku věnuju naplno, už moc nesleduji jiné sporty. Proto nevím, jak si v nich vedeme. Slabší konkurencí to asi nebude, v orientačním běhu platí, že nejlepší jsou běžci ze Skandinávie a Švýcaři. Mezi ně se prosadit je těžké.

Orienťáci působí jako trochu svérázná, ale hodně otevřená a tvůrčí komunita. Co bys na závěr poradila člověku, který by chtěl třeba sám, nebo s celou rodinou váš sport vyzkoušet?

Aby navštívil stránky www.orientacnibeh.cz, tam se dá najít seznam závodů, případně kontakt na klub v místě bydliště. Pak už není problém s orientačním během začít.