Brambora se naštěstí ukázala méně horká, než se zprvu zdálo. V sousedních Milovicích se totiž v neděli konal běžecký den se spoustou nejrůznějších závodů uspořádaných za účelem podpořit místní hospic. Akce se po delší době měla účastnit celá naše rodina, přičemž já jsem měl na maratonskou trať vyběhnout ještě dopoledne.

Čím jsem starší, tím více si říkám, proč vlastně na ty závody jezdím. Výsledek většinou poznám již předem. Den před maratonem obvykle běžím půlhodinový volný běh prokládaný půlkilometrovými úseky v tempu budoucího maratonu. Příprava sobotní rodinné oslavy prostor pro marnotratné trávení času během moc nenabízí. Ladit se na závod tedy začnu až po několikachodovém obědě, dvou pivech a dortu. Moc nechápu, jak se mi takto parádně může za daných okolností běžet, nicméně rozpoložení před závodem se zdá naprosto ideální.

V neděli ráno vyrážím směr bývalá vojenská základna v Milovicích. Při úvodní registraci zjišťuji, že pořadatelů je více nežli startujících v úvodním maratonu a závodit tedy budu převážně sám se sebou. Časomíru zajišťují mí oblíbenci z 4 Timing, a jakmile na jejich na velkém displeji, který vozí jen na významnější akce, naskočí 10:00:00, organizátor akce Michal Misler práskne nafouknutý papírový pytlík a zábava může začít.

Sotva uběhne několik minut od startu, kroky za mnou postupně utichnou a já si mohu užívat krásné nedělní ráno. Sluníčko brzy přemůže podzimní mlhu, sundávám si rukavice a jen se soustředím na prožitek z běhu. Za dvacet let, co závodím, jsem se zúčastnil stovek závodů a mezi nimi několika desítek maratónů. Náročnější trať stran orientace jsem patrně nikdy neběžel. Trasa závodu se každou chvíli stáčí z hlavní cesty na vedlejší a brzy zase naopak. Pokud to jen trochu jde, stoupáme na nějaký vyvýšený bod, případně padáme do nějaké prohlubně. Podobně tak povrch. Start je sice na asfaltu, ale brzy ochutnáme zámkovou dlažbu, velké dlažební kostky, šotolinu, lesní cesty plné kořenů, louku s vysokou travou, rychlejší úsek po panelové cestě i seběh hlubokým pískem. Když sbíháme k jiřické věznici, instinktivně opět nasadím rukavice v očekávání překonávání ostnatého drátu.

Podstatné ovšem je naprosto precizní značení pořadatelů. Neustále mám před sebou 2–3 fáborky, které mě utvrzují ve správném postupu. Běh si zpestřuji počítáním padlých kmenů po nedávné vichřici a snažím se, aby zdolaných vrchem bylo více než těch, jež jsem musel zbaběle podlézat. Od dvouciferných počtů raději zábavy zanechávám a maximálně se soustředím na vlající fáborky. Původní cíl pod 3 hodiny jsem brzy opustil, náhradní pod 3:10 je ovšem stále reálný.

Po hodině proběhnu kolem střelnice, kde se koná sobotní soustředění vyznavačů zkrácené formy biatlonu. A už z dálky vidím dobře známý altánek v polích před Lysou, kam občas chodíme s dětmi na procházku. Kousek úvozem nahoru k Černým vratům zámecké zahrady a pak opět dolů známou kamenitou cestou mezi novými domky. Hned zkraje zazimovává zahradu kamarádka s rodinou a mám přislíbené pivo postavené na sloupku z červených cihel.

Čím více se blížím altánku, tím více upadám do naprostého zmaru a deprese. Fáborků vidím sice hodně, ale všechny směřují vlevo, ani jeden nahoru. Nastává osudová Sophiina volba. Pivo – fáborky. Fáborky – pivo. Pivo – fáborky. Tak jak, rychle! Potlačím v sobě touhu po pěnivém moku a jako správný sportovec se vydávám cestou třepetajících se značek.

Za doprovodu desítek fáborků se blížím do Milovic. U rybníka s přemnoženými vydrami hodinky hlásí dokončení úvodního půlmaratonu. Pocit, že je něco špatně, se mění v jistotu. Za deset minut doběhnu zpět na start a při vstupu do druhé poloviny závodu zjišťuji, že jsem skutečně zabloudil, neb jsem neběžel k Černým vratům, ale napojil se na trať odpoledního desetikilometrového závodu. Nálada je rázem na bodu mrazu. Časoměřič Hostička zkušeně radí: „Dejte mu pivo a on poběží dál.“ Patrně nikoho před polednem nečekali, proto jediným otevřeným pultíkem je knižní nabídka s jediným titulem a s cedulkou: Bible – zdarma. „Ještě, že jsem zde nechtěl nabízet svého Ultrapůlmaraton­ce, nemohl bych konkurovat ani cenou, ani obsahem,“ pomyslím si. Bonus pořadatelů v podobě dvacetiminutové penalizace mě neosloví. Běžel jsem přeci jen jinou trasu… A běžet zpět k altánku nemám morální sílu. Odevzdávám čip, sedám do auta a mizím domů.

Po obědě skouknu s dětmi oblíbenou nedělní televizní pohádku a vydáváme se opět do Milovic na odpolední dvoumílový rodinný běh. Těsně po našem startu přibíhá do cíle vítěz maratonu a v mé hlavě běží řešení, jež mě dopoledne nenapadlo: ponechat si čip, sednout do auta, na benzínce zakoupit dvě plechové patrony, projet zkratkou mezi nevěřícími ekology přes Národní přírodní památku Hrabanovská Černava, nechat forda stát v polích u altánku na blikačkách, u kamarádky na zahradě dostat třetí posilující dávku a nakonec stejně doběhnout do cíle maratonu jako první. Vím, že už navždy budu promarněné šance litovat.

…

Poslední noci mě děsí podivná můra. Brzy, ještě za tmy mě probouzí naříkání něco jako dětský pláč. Jdu dolů a ven. Vplížím se do stodoly. Jarní jehňata právě chystají na porážku. Jedno popadnu a utíkám tak rychle, jak to jde. Nemám jídlo, ani vodu a je moc velké chladno. Napadlo mě, že bych mohl jehně zachránit, ale bylo tak těžké. Uteču jen pár mil, ale u altánku v polích mě dohoní šerifovo auto…

Převzato z blogu Ultrapůlmaratonec se svolením autora, jehož knihu příběhů převážně z prostředí ultramaratonu můžete zakoupit zde