Venku sněží, střídavě i prší, tak kam dneska poběžím? Teď v době konání MS je jedno jisté – město bude v centru uklizené a vylidněné a na okrajích zasypané sněhem – a taky bez lidí. Nikde nikdo, i aut jezdí málo, tak vypadá současný Liberec. Doma dostávám tip (vtip) na dobře upravené běžecké trasy: „Doběhni si do Vesce, tam to upravují ve dne v noci, je tam i ochranka, pohlídají tě, aby se ti nic nestalo…“ Moji pánové doma to se mnou myslí dobře.

Balím batoh – samé PET lahve s vodou, zvážím batoh a přidávám ještě dvě navíc. Takovou žízeň určitě mít nebudu, důležitá je váha na zádech. Proč? Za měsíc si dám na záda tak 15 kilo a budu doufat, že stihnu všechny limity na závodu Marathon des Sables.  Vybíhám do rozbředlého sněhu a směřuji – kam jinam, než do kopce. Radost tedy žádná, brodím se ve sněhově břečce, boty plné vody. Důležité je zaměstnat hlavu. Dnes běží závod Lukáš Bauer, teď se asi připravuje a přemýšlí o závodu, který za dvě hodiny poběží. K Lukášovi vzhlíží v očekávání úžasného výkonu celé Česko, mě si naštěstí nikdo nevšímá. A přece někoho moje klátící se postava zaujala. "Paní, nechce svézt, vezmu vás, kam potřebujete!“ Auto zastavuje u chodníku a řidička mě zve dovnitř. To tedy asi vypadám k politování … Snažím se paní vysvětlit, jak to je. Za několik kilometrů mě ochotní policisté upozorňují, že autobus na Ještěd, kde se skáče MS,  jede až za 10 minut, že to určitě stihnu i chůzí. Pomáhat a chránit, ano, funguje to.

Vbíhám do opravdu neudržovaných míst – ano, to je ta pravá poušť, je jedno, zda se brodíte ve sněhu nebo v písku, je skoro jedno, zda máte v botách písek nebo vodu, je jedno, zda běžíte ve sněhové či písečné vánici. Teď je mi zima a moc s tím nemůžu dělat. Za měsíc mi bude vedro a taky to nebude moc řešitelné. Ale asi mi nezmrzne voda v hadičce od camelu (jako teď) – tak vida, přece je to rozdíl.

Za měsíc odjíždím, ale na Sahaře jsem v duchu už dlouho. V každé volné chvíli  přemýšlím, co mě může potkat, co můžu potřebovat. Vážení různých věcí a potravin je u nás na denním pořádku. Váha je rozhodující veličinou. Podle váhy vybírám samozřejmě spacák, vařič (bomby jsou zakázány, co jiného zbývá, než socialistický liháč), ale i lahve na vodu, opalovací krém, lžíci, váze podřizuji vybavení lékárny… Občas si připadám jako v Postřižinách – zkracuji zubní kartáček, hřeben (přece nepotáhnu osmigramový!). Moje hygienické potřeby váží 36 gramů – stejně jako moje čelovka. Že to je úžasné? Ano, ale jen do doby, než se ty maličkosti, které nic neváží, dají dohromady.

Jídlo je samostatnou kapitolkou. Co nabalit na 7 dní fyzické dřiny? Ještě jsem nevymyslela, zda je lepší se před závodem pořádně vykrmit (legendární cestovatel Pavlíček říká, že nejlepší konzerva je kilo tuku na břiše), nebo zda by bylo lepší už teď si zvykat na malé dávky, aby to potom nebyl takový rozdíl. Ve Skotsku ve středověku to zkoušeli s ovcemi – omezovali je přes rok v potravě, aby si ovce zvykly a lidé nemuseli sušit tolik sena na zimu. Výsledek byl takový, že ovcím došla energie a chcíply. Já tedy rozhodně nejedu na Saharu umřít. Zatím mám jasno v tom, že se těším.

Moc a moc předem děkuji za rady a doporučení.

Web Marathonu des Sables