Z mužů si nejlépe vedl Petr Dostálek (213466 m – nový osobní rekord) a 29. místo mezi muži. Z žen, při absenci Michaely Dimitriadu, dopadla nejlépe Martina Němečková (175098 m) – obsadila 38. místo mezi ženami a týmu, který tvořila společně s Pavlínou Procházkovou (154900 m) a Dagmar Hůrkovou (137963 m) pat­řila devátá příč­ka v mistrovství světa a osmá v mistrov­ství Evropy. To je nesporný úspěch. K závodu se vracíme rozhovorem s Martinou Němečkovou.

Martino, jak jste na závod cestovali?

Do Itálie odjížděla celkem dvanáctičlenná výprava, čtyři běžci, tři běžkyně a doprovod. Dvě dvojice jely individuálně a zbytek výpravy společně. Vyráželi jsme večer 30. 4. z Brna. Cesta ubíhala celkem rychle, před polednem jsme dorazili do Bergama. Ubytovali jsme se v hostelu s výhledem na město, přibližně sedm kilometrů od místa závodu. Vyzvedli jsme si startovní tašky s čipy a obhlédli místo činu. Trať tvořil okruh o délce 1133,945 m s čtyřmetrovým převýšením. Okruh vedl kolem autobusového nádraží, pak ulicemi města a kolem parčíku (oblíbeného to místa bezdomovců).

Jak jste si užili předzávodní chvíle?

Odpoledne jsme se šli najíst do města a trochu se projít. Večer bylo slavnostní zahájení, včetně defilé výprav jednotlivých států a očekávaná pasta party, vždyť co jiného by bylo při ultra důležitější, než se dopředu pořádně nacpat, aby bylo na co běhat. Pak jsme se zase přesunuli do hostelu a postupně zalehli. Ráno jsme se opět pořádně nasnídali a už sbalení se vším všudy odjeli dolů do města. Každá výprava měla k dispozici část velkého otevřeného stanu se stolem a lavicí pro své potřeby. Pomalu jsme si začali chystat svoje nádobíčko, jak je kdo zvyklý. Já jsem měla vše potřebné v jedné tašce. Ještě společná fotka a šlo se na start.

Start byl v 10:00 dopoledne. Jaké byly tvé pocity?

Pocity? Tak nějak „už je to tady“… Bylo poznat, že jsme v Itálii. Podle rychlosti komentáře v italštině si připadáte jako na fotbale, a ne na startu „nudného ultramaratonu“, alespoň z pohledu nezasvěceného diváka. Vždyť co může být zajímavého na tom, běhat pořád dokola, jako myška v kleci, a k tomu ještě celých 24 hodin?

Jakou jsi zvolila taktiku?

Nějak jsme se nedomlouvaly předem, ale s Pavlínou jsme začaly kroužit okolo pomalu spolu, držela jsem se, abych nepřepálila začátek, Pavlína měla sporttester, takže hlídala tempo. Těsně po startu jsem zjistila, že mám připevněný čip na botě obráceně, sice jsem ho trochu narovnala, ale nebyla jsem si jistá, jestli jej bere snímací zařízení. Po několika desítkách kol jsme se s Pavlínou rozloučily a začaly běhat samostatně. Já jsem si pro jistotu čip upravila, přece se nebudu dřít jen tak, co kdyby to nepočítalo. Přesný plán na nějaké výsledné kilometry jsem v hlavě neměla, co můžu očekávat po 48hodinovce v březnu, šňůře závodů v posledním měsíci a daleké cestě, která zrovna nesvědčila mým zádům a kolenům?

V Itálii bývá te­plo. Jak jsi tyto podmínky snášela?

Vedro bylo hned od startu a začalo být hůř, asi rozpálený asfalt a výfukové plyny projíždějících automobilů (22 °C ve stínu, ale ve stínu se neběželo). Tak jsem si vzpomněla na Dana Orálka a jeho rady při oběhu Balatonu: vodu do sebe, ale i na sebe. Polévala jsem se každé kolo houbou, byla jsem mokrá jako myš, ani jsem si neměla do čeho utřít občas polité brýle. Občerstvovala jsem se na oficiální občerstvovačce, většinou nějakou vodu s trochou soli, kolu, ice-tea (bylo to moc sladké, ale jediné studené), občas jsem hrábla pro něco pevnějšího – koláček s marmeládou, slané sušenky, banán nebo jahůdku – mňam. A dostala jsem studeného nanuka. Jednou za celý závod jsem si dala teplé jídlo – rýži s parmezánem.

Tak to sis určitě pochutnávala jako v pizzerii, že?

Moc dobře se mně tedy nejedlo, musela jsem se hodně nutit. Žaludek byl rozhozený z vedra, výfukových plynů a později i z dalších nechutných věcí, protože to se jinak říct nedá. Trať vypadala dost hrozně, jelikož se někteří běžci i běžkyně nechtěli zdržovat návštěvou mobilních WC a taky jim bylo špatně od žaludku, tak si to jistě dovedete představit. Občas byl i nějaký ten kolaps závodníka nebo závodnice a přijela sanitka s houkačkou.

Určitě ses těšila na pozdní večer a noc, že se ochladí a bude líp.

To ano, říkám si, to bude tvoje záchrana, nebude vedro a ty se do toho zase trochu obuješ. Teplota poklesla až na 13 °C. Holky i kluci na naší občerstvovačce se snažili, povzbuzovali, mávali jsme na sebe, občas hlásili naběhané km, Tomáš Rusek mi uvařil kafe, a Jirka Hůrka sledoval pořadí družstev. Snažila jsem se běhat, co to šlo, ono už to moc nešlo, taky jsem chodila, rychleji i pomalu. Mám trochu zvláštní způsob pojetí ultra, jelikož nevydržím běhat stejnoměrně celou dobu, ještě na to nemám sílu, střídám rychlejší pasáže s pomalými, to se sice jako motám, ale vlastně nabírám sílu a odhodlání, abych zase mohla běžet dál. Přes noc bylo chladněji, přioblékla jsem se, k ránu začal foukat studený vítr, ale jakmile vysvitlo slunce, bylo zase vedro, takže noční oblečení šlo zase dolů.

Ráno bývá pro ultramaratonce vždy takové zvláštní – po probdělé noci, rodí se nový den, do konce závodu zbývá už jen pár hodin.

Ano, těšila jsem se na ten okamžik, kdy vykoukne slunce, nový den, nový začátek, třeba i více sil do závěru závodu. Spíš vždycky počítám, kolik času do konce „ještě“ zbývá, než kolik „už“ zbývá. Tak říkám zaber, zaber, běž, běž, ještěže jsem měla ipod a svoje drsňácký písničky, na ty se mně běhá nejlíp, únava není tak velká a neusínám.

Jak bys tedy shrnula své dojmy ze závodu?

Byl to krásný závod, těšila jsem se na něj. Vždyť kdy a kde si můžu zaběhat s těmi nejlepšími, v reprezentačním dresu a získávat další zkušenosti v ultra? Všichni jsme se snažili, co to šlo, Pavlína, i když jí nebylo nejlépe, naběhala dost, byla moc statečná. I Dáša se snažila a pomalu přidávala km za km. Naši kluci taky, občas jsem běžela s Petrem Dostálkem, když jsem udržela jeho tempo. Bratři Slováci nás na trati povzbuzovali – díky. Myslím, že být na 8. místě v Evropě a na 9. místě na světě není špatné, když nejlepší Míša Dimitriadu ze zdravotních důvodů chyběla. Takže mám svůj outdoor OR 175098 m, jsem spokojená. Navíc poprvé, co běhám ultra, jsem si v duchu neříkala, že už nikdy víc.

Díky vám všem, protože vím, že spousta z vás nám držela palce a já na dálkovou podporu věřím.

Děkuji ti, Martino, za upřímná slova a přeji ti, aby tě běhání dále uspokojovalo. Tvůj nový „venkovní“ osobní rekord je pěkný, ale jistě máš před sebou další zlepšení a běžecké zážitky.

Výsledky jednotlivců