Přesněji řečeno, ne sice na tento závod, skloubit vše potřebné jako odvahu, dva měsíce volna i finance není snadné. Ale stejní pořadatelé – Sri Chinmoy Marathon Team -  pořádají na přelomu dubna a května deseti a šestidenní závod. Nakonec jsem se rozhodl pro šestidenní a věřil, že na tomto závodě alespoň trošičku odčiním nezdar, který mě tu před dvěma lety postihl.

Pro úspěch v závodě jsem neponechal nic na náhodě. Tvrdě jsem před startem potrénoval, s sebou do New Yorku vzal jako servismana svého syna Radka, aby mi při závodě vše připravil, o vše se postaral a já se mohl věnovat jen vlastnímu běhu. Jedinou věc, kterou nemůžu ovlivnit, je počasí a tak jsem se jen modlil, aby při závodě nebylo moc teplo, to jde můj výkon vždy rapidně dolů.

Do New Yorku jsme přiletěli tři dny předem a přivítalo nás horké, slunečné počasí. Aklimatizaci nikdy moc neřeším, důležité hlavně je, aby byl běžec dostatečně vyspalý, protože při vlastním závodě se ke spaní dostane minimálně. Ty tři dny byly věnovány závěrečné přípravě, seznámení s tratí, ale stačili jsme zhlédnout i srdce New Yorku – Manhattan.

Závod se konal na mílovém okruhu v parku ve Flushing Meadows, nedaleko tenisových kurtů, kde se každoročně hraje tenisový turnaj US Open. Pořadatelé vytvořili v parku provizorní stanové městečko s veškerým zázemím pro 80 závodníků. Dalo se zde najít vše potřebné, kuchyň, kde se vařilo třikrát denně teplé jídlo, stany pro nezbytný odpočinek či spánek, každý měl stolek pro své věci, sociální zařízení s teplou sprchou a místo pro počítače kol i s tabulí, takže jsme měli stále přehled o počtu naběhaných kol a samozřejmě i pořadí.

V neděli v poledne se na start šestidenního závodu postavilo 21 mužů a 14 žen, to již 44 běžců desetidenního závodu mělo v nohách čtyři dny běhu s tím, že konec pro oba závody byl ve stejný čas.  S mnohými běžci jsem se již v minulosti setkal na jiných vícedenních bězích. Však při tak dlouhém závodě je dostatek času na komunikaci a seznámení s nimi. Za všechny bych rád vzpomenul Australanku Sarah Barnett, kterou jsem uvítal vloni na podzim u nás doma. Doprovázela tehdy snad největšího běžeckého dobrodruha Jespera Olsena při běhu kolem světa. Po startu v Norsku a třech tisících kilometrech probíhali přes Česko. Jejich společná pouť přes celou Evropu skončila v Turecku, odkud Jesper pokračoval napříč Afrikou už sám, momentálně se nachází v Etiopii.

Jak už jsem psal, na úvod závodu nás zastihlo teplé počasí, první tři dny se teploty pohybovaly mezi 29 – 30°C. Takže to, z čeho jsem měl obavu, se naplnilo. Navíc na okruhu bylo minimum zastíněného místa, takže závodník byl vystaven neustále pražícímu slunci. Sice jsem byl na tuto možnost připraven, čapku s krytem chránícím týl jsem si v každém kole namáčel, ale ani toto mě nezachránilo od kolapsu.

Závod rozbíhám podle svých představ, po dvou hodinách se pohybuju na druhém místě, ale vzápětí přichází nečekaná krize z vedra, musím zpomalit, je mi nevolno, zvracím, zkrátka příznaky lehkého úpalu. Pomalu se neudržím na nohou a musím si lehnout do stínu. Asi hodinu a půl bezvládně ležím. Blíží se čtvrtá hodina závodu a já se pomalu opět vydávám na trať, samozřejmě z posledního místa. Zatím to je spíš chůze než běh, ale postupně jak sluníčko je níž a níž nad obzorem a ochlazuje se, nabírám dalších sil a pomalu zrychluji. Pomáhá mi k tomu zjištění, že se lépe ochladím s chladícími kostkami ledu, které si dávám pod čapku.

První noc mám předsevzetí nechodit si odpočinout a proběhat ji celou. Takže už po prvních 24 hodinách se propracovávám na třetí místo. Běžci na prvním a druhém místě mi ale odskočili a už nebylo v mých silách za zbylých pět dní je dohnat. V následujících dnech se pohybuju na třetím až čtvrtém místě, to podle toho, jak jsme si s Američanem Markem Dorionem zvolili odpočinek.

Můj režim se ve zbylých dnech do značné míry stabilizoval. Od druhého dne jsem měl každý den dvě přestávky. Takzvanou poobědovou, kdy v poledne po obědě jsem provedl základní hygienu, ošetřil nohy a asi na půl hodiny si šel odpočinout. A pak hlavní asi tříhodinovou přestávku večer, od třiadvaceti do druhé ranní, kdy  jsem se dostal ke spánku asi na dvě a půl hodiny. Zbylý čas byl věnován kroužení po okruhu. Alespoň malým odreagováním byl poslech písniček z přehrávače, které jsem si pouštěl do ucha.

Čtvrtý den se prudce ochladilo po průtrži mračen, která se rychle přehnala, a tak ve zbytku závodu bylo dosti chladno, občas déšť, takže na řadu přišly dlouhé kalhoty, nepromokavé bundy, v noci i čepice a rukavice. Pořadatelé průběh a výsledky každého dne uveřejňovali na svých běžeckých webových stránkách, takže i rodina či známí doma měli přehled, jak se mi tam za Velkou louží daří.

Konec závodu probíhal za nádherné atmosféry jak ze strany běžců, kteří byli natěšení z blížícího se závěru běhu, tak i ze strany přihlížejících diváků plných obdivu k závodníkům. Vítězem se stal Američan Darren Worts s naběhanými 675 kilometry a luxusním náskokem 46 kilometrů před Ukrajincem Hluščukem. Já jsem ztrácel dalších 26 kilometrů. Moje představa o počtu naběhaných kilometrů nebyla naplněna. Doufal jsem, že by mohla být na začátku sedmička v konečném počtu naběhaných kilometrů, se třetím místem jsem však po nepodařeném úvodním dnu spokojen. Jsem rád, že jsem zažil dalších šest nezapomenutelných dní naplněných očekáváním, radostí, ale i bolestí, únavou a nevyspáním. Z početné skupiny českých běžců nesmím zapomenout na krásné třetí místo Lenky Švecové, které chyběl jen jeden okruh k překonání hranice extratřídy – 600 kilometrů v šestidenním závodě.

Výsledky šestidenního závody muži:

Výsledky ostatních českých běžců: