Zvláště když připočítám fakt, že naše ratolest se sice má čile k světu, ale vzhledem ke svému věku (2,5 roku), zvládá zatím „jen“ odrážedlo a navíc očekáváme další přírůstek do rodiny, takže bylo předem jasné, že na kolech sice jezdit budeme, ale žádná Tour de Netherland to tentokrát rozhodně nebude. Jako základnu našeho pobytu jsme zvolili park (park = něco jako chatový kemp, ale o několik úrovní výš, než jsou ty nejluxusnější české kempy) ve vesničce t´Loo nedaleko města Zwolle.

Nechci tu rozhodně dělat nepovolenou reklamu, ale pokud by někdo měl zájem strávit aktivní dovolenou s dětmi jakéhokoliv věku, a když říkám aktivní, myslím tím skutečně aktivní pro všechny zúčastněné, pak rád předám kontakt na nizozemskou agenturu, která provozuje síť parků opravdu velkoryse vybavených především pro pobyt s dětmi (několik dětských hřišť outdoorových i indoorových, krytý bazén, jezero s písečnými plážemi, dětský klub s mnoha aktivitami pro děti apod.). Ale konec reklamy a začneme taky trochu s běháním.

Hned první den našeho pobytu jsem natěšeně nazul boty a vyběhl na přepokládaných cca 8 kilometrů volně, přeci jen po dlouhé cestě v autě jsem to nechtěl moc přehánět. Ovšem díky malebnému okolí, čerstvému vzduchu a luxusním cyklostezkám, které jsou opravdu všude, se z 8 km stalo nejdřív 10, pak 15 a nakonec jsem se kochal krajinou celých 16 km. Snad jedinou menší vadou na kráse byl fakt, že za celých 16 km se mi prakticky nepodařilo opustit zástavbu. Nizozemský venkov se totiž vyznačuje tím, že tu neexistuje snad ani metr čtverečný nevyužité půdy, všude se buď něco pase, běhá, roste nebo se bydlí.

Ale co, zase je alespoň pořád na co koukat, i když přezdobenost mnoha zahrádek byla na mě zpočátku trochu moc. Když na vás za každým druhým plotem vybafne sádrový kačer, čáp, krocan nebo kůzle, to vše často ještě vyšperkováno andělíčky a antickými sloupy, připadáte si chvílemi trochu jako když běháte v Disneylandu, jen s tím rozdílem, že v Disneylandu není tolik zeleně a hlavně ten venkovský vzduch a klid!

Nicméně po pár kilometrech jsem si i na umělé domácí zvířectvo zvykl a od skutečných zvířátek jsem se ho naučil celkem bezpečně rozeznávat. Po prvním delším výběhu, kdy jsem úspěšně dosyta nasál (místy doslova) venkovské ovzduší, jsem se na druhý den šel jen lehce vyklusat po cestě vedoucí po obvodu parku (cca 4 km). Všichni kolemjdoucí mě tu uctivě zdravili, ale jak jsem pochopil, nebylo to proto, že by chovali takovou úctu k běžcům, ale zdraví se tu podobně jako na českém venkově prostě všichni.

Třetí den byl pro mě zároveň první neběžecký, neboť jsme podnikli první „větší“ – cca 25km - výlet na kolech do nedalekého malebného středověkého přístavního městečka Elburg.

Čtvrtý den pobytu bylo takové horko, že jsme prakticky celý den jen relaxovali na dětském hřišti na pláži. Následující den se počasí umoudřilo a teplota se vrátila na příjemných 22 ºC a já jsem bez obav o své zdraví mohl vyrazit na tempový běh do lesa. Po prvních dvou dnech mě totiž lehce pobolívala pata, tak jsem si řekl, že bude lepší pro další výběh zvolit méně náročný povrch než je všudypřítomný cyklostezkový asfalt. Lesy jsou v Nizozemsku podobné jako u nás, jen na můj vkus tak nějak příliš placaté a vyčištěné od spadaných stromů, větví a vůbec veškerého přírodního „nepořádku", ale to už je zkrátka Nizozemsko, žádnou divokou přírodu tu opravdu nečekejte.

Další den jsme podnikli jen kratší vyjížďku na kolech po okolí, aby si dcera dosyta užila nejrůznější domácí zvířectvo, na které v Praze jen tak nenarazí. Sedmý den jsem měl v plánu pro mě nejméně oblíbený druh tréninku, kterým je intervalový běh (8×400), ten jsem si odfuněl opět na cestě na okraji parku, kde jsem si odhadem vytýčil cca 400m úsek a na něm jsem to „mydlil" sem a tam, sledován lehce udivenými pohledy důchodců svačících na terasách chat.

Následující den jsme se vydali na cyklovýlet na trhy do města Zwolle. Trhy jsou v každém holandském městě pořádány vždy v sobotu a dá se tu koupit opravdu všechno od špendlíku snad až po auto.

Poslední den pobytu jsem si naordinoval 10km volný relaxační běh opět v lese, odkud jsem se vrátil s plným trikem hřibů a klouzků. Ze začátku jsem se snažil hřiby rostoucí kolem cesty ignorovat, ale když jsem doběhl na plácek, kde pro samé houby nebylo pomalu kam šlápnout, po necelých 10 km jsem musel běh nuceně ukončit a nasbíral jsem, co se mi do trika vešlo. Jelikož Holanďané houby neznají a nesbírají, působil jsem na zpáteční cestě jako velká atrakce. Celkově můžu říct, že Nizozemsko je země nejen cyklistice, ale i běhu zaslíbená, co se týče cyklostezek, ty jsou prakticky všude, povrch je většinou dokonalý asfalt, ale kdo radši běhá na přírodním povrchu, svoje cesty si taky určitě bez problémů najde.

Jediné, co v Nizozemsku českému běžci může chybět, jsou kopce, po těch se mi ke konci už po pravdě začalo i trochu stýskat, ale jinak tuhle běžeckou zkušenost určitě můžu všem doporučit.