Náhradní let byl plánován až na neděli, a tak bylo o programu na sobotu rozhodnuto poměrně rychle. Konec konců, už v Praze jsem se balil s tím, že nesmím přerušit svůj běžecký trénink. Plánoval jsem, že si určitě najdu chvilku, abych si zašel zaběhat do Hyde Parku. Mezi námi, kdyby nepřišla výše zmíněná změna programu, táhl bych všechny ty věci zbytečně (tvořily minimálně ½ obsahu mého kufru).

Ráno, aniž jsem si stačil uvědomit, že jsem nesnídal, vyrazil jsem směr nejznámější londýnské parky. Společnost mi dělala jedna z hvězd KERTEAMu – Olga Firsová, známá nejen svými úspěchy v ČR, ale nyní, během jejího pracovního pobytu na Bermudách, i ve světě. Trasa běhu vedla proslulou Abbey Road, okolo slavného Lord's Cricket Ground, který je pro nás Čechy o to zajímavější, že ho zdobí jedna z nejvýraznějších architektonických památek nedávno zesnulého Jana Kaplického. Odtud už je to jen kousek do Regent's Parku. Tím jsme proběhli tak, abychom si udělali představu o celkovém charakteru. Nám Pražákům se vybaví asociace s parkem na Letné – minimálně z doby před zahájením stavby tunelů Blanka. Je v něm totiž hodně volných ploch, které jsou využívány jako ad hoc vytyčovaná hřiště pro fotbálek a jiné sporty. Svou roli hraje i vyvýšená centrální část parku.

Z jižního cípu jsme se vydali dál, směr Hyde Park. I tady jsem nás navigoval tak, abychom spojili příjemné s užitečným, a tak jsme běželi i okolo muzea Sherlocka Holmese. Do Hyde Parku jsme vbíhali okolo „vítězného oblouku" Marble Arch a okolo známého Speakers' Corner jsme se vydali napříč parkem. Původní ambice prohlédnout si ho celý byla s ohledem na zamýšlenou kilometráž značně ořezána, a tak jsme z něj viděli pouhou třetinu. Nicméně i na tento park jsme si udělali názor. Srovnání s pražskou Stromovkou se tu vysloveně nabízí, protože v jeho jedné části jsme nalezli cosi jako Matějskou. Tento park je běžci velmi oblíben, protože si zde můžete naplánovat i docela dlouhé tratě, aniž byste museli počítat kolečka. Okolo Wellingtonova oblouku jsme vyrazili přes Green Park směr Buckinghamský palác, kde jsme měli štěstí na právě probíhající výměnu stráží, což je samozřejmě velká turistická atrakce. Budu upřímný, byl jsem vděčný za každou drobnou zastávku na focení, protože Olga mě moc nešetřila. Když nepočítám zastávky, pohyboval se náš tempový průměr pod 4:30 min/km.

V tu chvíli nás čekal ještě St. James Park, který jsme proběhli velmi poctivě. Zastavil nás až smogový oblak na Whitehall u muzea Cavalerie. Takže podívat se do Downing Street už nebylo rozumné.

Návrat zpět jsme realizovali po stejných parcích, ale nikdy ne po stejné trati. Protože bylo okolo poledne, všude byly mraky lidí na procházkách. Přesto jsme nebudili žádnou větší pozornost. V Londýně se totiž kondičnímu běhu věnuje poměrně dost lidí. Co bylo nesporně zajímavé, že i při těch –3°C, které tam panovaly, téměř všichni běhali jen v krátkých kalhotách. Ve stejném oblečení vyráželi i přes týden o poledních pauzách na nábřežní promenády, kde fouká silný mrazivý vítr.

Ještě jednu informaci si nenechám pro sebe. Fakt nechápu, kde tito povětšinou dobře vybavení běžci nakupují. Přes mou internetovou přípravu mě všechny mnou navštívené běžecké speciálky velmi zklamaly. Některé jsem dokonce ani nenašel, jak byly malé a zastrčené. Vedle nich by naše přední běžecké prodejny svítily jako Mekka všech běžců. Ani mé další pokusy proniknout do světa nákupů běžeckého zboží v Londýně neuspěly. Obchody Sport Direct, které bych podle internetové prezentace řadil na úroveň našich sportovních řetězců, se v praxi ukázaly jako hrabošárna nejhrubšího typu. Možná se tu dá sehnat něco levného, ale kultura a úroveň prodeje tyto prodejny odsouvá někam směr Turecko. Ostatně i většina prodejního personálu jsou cizinci různé barvy pleti. V tomto ohledu skutečně nejsem rasista, ale je až příliš nápadné, že jde jen o redukci nákladů. Ani prestižní obchoďák světové sportovní značky na Oxford Circus nemůže sklidit mou pochvalu. Na rozsáhlých plochách se tu věnují na úrovni snad jen fotbalu. Kdybych si tam chtěl pořídit boty do aktuálních podmínek, mohli by mi nabídnout pouze jeden model, a to bych ještě nesměl mít speciální nároky na konstrukci boty z hlediska biomechaniky.

Možná, že jsem na to šel špatně, ale nákup běžeckého vybavení v Londýně není rozhodně nic jednoduchého. Možná jsem podcenil Harrods či Lilly Whites. V druhém ze jmenovaných obchodních domů mě odradil už jen vstup, který byl otřesný, podobně jako můj zážitek ze Sport Directu. Ve vyšších patrech pak již vše vypadalo trochu jinak, to jsem se ale dozvěděl až při cestě domů, probíraje toto téma s několika „au pairkami" a jednou „nanny", které se vracely na Vánoce domů do Čech. Mimochodem, určitě si nikdy nepleťte tyto dva termíny, protože jak jsem byl poučen, „au pairka" je jen vykořisťovaná služka, která má na starosti nejen hlídat děti, ale i vykonávat další práce, do kterých se Britům nechce, a to vše za mizerné kapesné, zatímco „nanny" je vysoce ceněná práce kvalifikovaných pedagogů či zdravotního personálu. To je tedy skutečná profese s určitou společenskou prestiží.

No ale zpět k trase našeho sobotního běhu. Když jsme se dostali zpět ke klíčové křižovatce spojující Green Park s Hyde Parkem, bylo nám jasné, že tento běh se zařadí mezi ty výrazně objemnější. Přesto se v Olze probudil instinkt závodníka, když se k nám na kraji Hyde Parku připojil jeden z domácích běžců. Postupně stupňovala tempo (pro připomínku, začínala na těch našich 4:30) ve snaze dotyčného setřást. Stále se držel. I já jsem se nechtěl nechat zahanbit, i když mi bylo jasné, že borec je ještě čerstvý, zatímco my už máme za sebou 18 km. Už to nevím přesně, ale průměr našeho průběhu Hyde Parkem po jeho východním okraji (naštěstí jde jen o 1,5 km) byl okolo 3:45, takže si dokážete představit, jak jsem přivítal červenou na přechodu u Marble Arch. Konečně jsem se mohl vydýchat a s argumentem ne zrovna čistého ovzduší se vrátit k dosavadnímu tempu. Navigace se mi tentokrát povedla ještě lépe než při cestě tam, a tak jsem si do paměti vrýval nové uličky a další zážitky ze života Londýňanů.

Jenom takové přebíhání silnice. V tomhle jsem se nedokázal aklimatizovat. I Olga měla silné problémy s akceptací jiného jízdního režimu. Několikrát jsem ji musel upozornit, že ani zastavení se uprostřed silnice kvůli focení není úplně dobrý nápad. To však bylo možné připsat cestovatelskému vzrušení a fotografovací úchylce, se kterou zaznamenávala každý sebeméně významný objekt okolo naší trasy.

Za celou dobu jsem si nenavykl, na kterou stranu se máte vlastně poprvé kouknout, než skočíte do silnice. Těch potenciálně nebezpečných situací tam bylo více. Naštěstí jsme zřejmě působili jako cizinci, protože většinou všichni raději zastavili. A to v Londýně nemají chodci přednost jako v naší civilizované zemi! Dokonce mě před odjezdem několik lidí varovalo, že londýnští řidiči jsou bezohlední „vrazi".

Nakonec jsme šťastně proběhli Regent's Parkem a znovu okolo slavného nahrávacího studia v Abbey Road, kterou proslavilo album skupiny Beatles. Zastavili jsme naše sporttestery se zaznamenanou kilometráží přesahující 25 km. Zpocení, unavení, ale spokojení s tím, co všechno se nám podařilo za tak krátkou dobu vidět.

P. S.: Ty dva nezávislé kohoutky u každého umyvadla, které Angličané považují za součást místního folklóru, jsou pro sportovce i pro jiné lidi po výkonu pěkný vopruz.