RECENZE: Běh je niterné dobrodružství
Japonský spisovatel Haruki Murakami, který má za sebou již několik čtenářsky dobře přijatých knih, věnoval jeden ze svých posledních opusů (What I Talk About When I Talk About Running, 2007) téměř výlučně běhání. V kostce pak říká zhruba asi toto: Pokud je bolest nevyhnutelná, můžeme si trápení odříci, nebo ho přijmout.
Překvapení možná pro ty, kteří, neznajíce praxi dlouhých běhů, se
domnívají, že tato vášeň je výhradně spojena s masochismem. Ano, běhat
lze pro rozptýlení, pro to „užívat si“. Anebo je běh výzvou. Zdolávat
překážky a zvládat bolest těla.
Abych se zamyslel nad touto knihou, k tomu mě přivedl kupodivu jiný text,
v němž se také mluví o běhání, dokonce má tento výraz ve svém
titulu. Běhat, román-novela Jeana Echenoze o Emilu Zátopkovi, jehož český
překlad vyšel nedávno. Reakce na knihu je hodně rozpačitá, ba dokonce
kritická, až zatracující, zejména mezi lidmi, kteří o sportu a běhání
mají nějakou představu. Přitom se jedná o poutavý lidský příběh za
fasádou sportovní slávy v nesnadných a protivně zpolitizovaných dobách
druhé poloviny 20. století.
Murakamiho román, jehož titul by se dal přeložit buď doslova „O čem
mluvím, když mluvím o běhání“ (anglický překlad) anebo volněji
„Autoportrét spisovatele ve vytrvalostním běžci“(francouzský překlad)
a který u nás přeložen nebyl, naopak přijali s výhradami a sotva
skrývaným despektem literární kritici. Zřejmě z neznalosti,
z apriorního despektu vůči sportu, z nepochopení. Málokdy jsem četl
o sportování něco tak střízlivého a přitom poutavého. Murakami si běh
zamiloval, přesto ho neheroizuje a neabsolutizuje. Pouze ukazuje jeho prostě
syrovou krásu, k níž si musí najít cestu každý sám.
Expanze webových stránek a blogů věnovaných běhu ukazuje, jak se
o běhání nesnadno a těžko píše. Rozsahy popsaného prostoru nesmí
mást. Inflace slov jen zvyšuje bezcennost obsahu. V přežvykování
technických popisů a detailů, informací kam jít závodit a co si koupit či
raději nekoupit, se sem tam objeví pokusy zachytit atmosféru nějakého
závodu nebo popsat pocity z vlastní běžecké praxe. Leč i tyto texty,
jež vypovídají o běžcích jako lidech a o vytrvalostním sportování
jako lidské aktivitě, nezřídka vyznívají buď uplakaně nebo jako těžko
skrývaná oslava výjimečnosti běžců a všemocnosti běhání. Něco jako:
chcete-li poznat dobré a sympatické lidičky, začněte běhat. Běh má sílu
vyléčit vás takřka ze všech neduhů. Až nás budou miliony, svět se stane
lepším, apod.
Haruki Murakami začal běhat v roce 1982, kdy mu bylo 33 let. Od té doby
běhat nepřestal. A běhá všude, kam přijde. Otázku jak trénovat
vyřešil po svém. Šestkrát v týdnu deset kilometrů. Pokud možno vždy po
ránu mezi sedmou a osmou. Běhání bere „vážně“. Naordinoval si
pravidelnost, pořádek a disciplínu. Z běhu si udělal řeholi, která teď
dělá a utváří jeho samotného. Dodržuj pořádek, pořádek udělá tebe.
Staré rčení neztratilo smysl.
Pravda, rozprava o metodě je to velice racionální, leč lehce zoufalá.
Dělat všechno „vážně“, čili důsledně. To zní vskutku málo
romanticky, dost obyčejně a velice nudně. Haruki se jednoho dne rozhodl a od
té doby běhá. Ostatně, jako se jednoho dne rozhodl stát se spisovatelem.
V roce 1978 prodal jazzový klub, který ho dosud živil, a pustil se do
psaní. Seděl za stolem, vykouřil šedesát cigaret za den a tloustl. Po
čtyřech letech si řekl: Dost! A vnutil si pravidelnou denní dávku
běhu.
Výdrž, schopnost koncentrace a talent dělají spisovatele. Vytrvalecký běh
dovoluje Murakamimu pěstovat si trpělivost a houževnatost. Z běhání si
udělal metaforu svého života a spisovatelské práce. „Běhání je
prostředek, jak se lépe poznat, jak odhalit svou vlastní povahu. Zakoušíme
na sobě bolest a učíme se ji přemáhat. Tělo a duch jsou v podstatě
spojeny.“
Jednoduché čtení, zdánlivě bez napětí. A přece otevírající
nekonečný prostor záhad vlastního běžcova nitra. Běh je niterné
dobrodružství, které nás může vést hluboce k sobě samým. Nějak tak
bych vyjádřil dojem z toho, když Murakamiho text napojím na svou více jak
45 let trvající osobní zkušenost s běháním. Mám přitom pocit, že
vnitřní dimenzi běhání nevidíme nebo ji nevěříme a že se pak
nespokojujeme s tím, že běhání má smysl samo o sobě.
Myslíme si, že je to málo, a tak běh začínáme ověšovat cetkami
povrchností, demontujeme ho na jednotlivé součástky, které pak popisujeme a
rozebíráme. Kucháme z něho krásu, aby se stala něčím vnějším,
objektivním, abychom ji nějak zdůvodnili a nemuseli se za ni hanbit. Možná
i proto, abychom zahnali navenek a před druhými pocit studu z toho, že
o tom vnitřním prožitku, který se nám běháním nabízí a je tak silný,
vlastně nic říci nedokážeme. Není to ani morálka, ani náboženství, je
to jen hlubina, do níž se noříme a jíž nedává smysl, stejně jako
životu, nevyhnutelný konec, bez ohledu na to, zda je to doběh, cíl, nebo
smrt.
Ať to japonský spisovatel říká naplno, nebo jen mezi řádky, na běhání
je jedinečné a okouzlující to, že je to sport, v němž se dá pohrdat
výsledky a závoděním. Je to sympatický přístup, byť zřejmě neuspokojí
každého. Nenabízí produkt z rodu těch, v nichž se hledají časy,
kilometráže a tepové frekvence. Kniha se řadí mezi takové, jako je
Echenozova novela o Zátopkovi Běhat, která je pro sportovního fanouška
zklamáním. Není to kniha o běžci, je to kniha o člověku, který
běhá.
Nejde mi o to stavět tento text proti nudným a stále se opakujícím
banalitám, které psavci zavěšují na běhání. Bylo by to nespravedlivé.
Jde mi vlastně jen o to upozornit na to, co z textu japonského spisovatele
můžeme pochopit my všichni, kteří přijímáme denně běh jako řeholi
nebo jako zábavu. Běh skrývá naší nepotlačitelnou touhu po samotě. Jako
nás běhání učí vychutnat naplno první doušek po prožitku žízně, tak
nás nutnost stýkat se s ostatními učí cenit si v té hodince
každodenního běhání okamžiku výsostného ticha vlastní osamělosti.
Komentáře (Celkem 0)
zmuller 17.02.2014 11:18:39
Japonský spisovatel Haruki Murakami, který má za sebou již několik čtenářsky dobře přijatých knih, věnoval jeden ze svých posledních opusů (What I Talk About When I Talk About Running, 2007) téměř výlučně běhání. V kostce pak říká zhruba asi toto: Pokud je bolest nevyhnutelná, můžeme si trápení odříci, nebo ho přijmout.
Odkaz na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.