Pohyb při běhu nedovoluje běžci něco předstírat. Nedovoluje schovávat emoce. Běžec nemusí nikomu nic vysvětlovat. Nemusí argumentovat. Nemusí se omlouvat. Běh metaforicky svléká do naha. Se mnou běží jen mé skutečné já. Jsem to já, kdo běží. A to mě dělá šťastnou.

I když jsem pošilhávala po nějakém tom závodě, trvalo léta, než jsem si dodala odvahy. Nakonec jsem si čirou náhodou v loňském roce stoupla na startovní čáru pražského Volkswagen Marathonu Praha a v tom několikatisícovém davu potkala dva kolegy z práce a s nimi doběhla do cíle. To mě popohnalo dále ke splnění dlouholetého snu uběhnout maraton pod čtyři hodiny.

Souhrou náhod se vše dalo do pohybu. Účast v projektu PIM Women's Challenge mne přivedla k trenérovi Miloši Škorpilovi, který mi naordinoval vydatný trénink. Šestkrát týdně vybíhám na dlouhé běhy, intervalové tréninky nebo výklusy. Trénink navíc kombinuji s plaveckým bazénem a lezeckou stěnou. Pro obyčejnou ženskou je to zápřah, ale na boj za snem jsem se vydala sama. Sama v tom však nejsem…

Někdy na podzim jsem v práci potkala Honzu. Místo v kvádru šel v upoceném běžeckém tričku. Do práce nejel MHD, ale běžel. „Pojď běhat se mnou tady okolo. Už jsi byla na Dívčích hradech?“ pozval mne na společný trénink. A tak jsme vyrazili a zaběhli si do Chuchle, Prokopského údolí nebo na Petřín.

Pohled na Vltavu z Dívčích hradů chtěl vidět také další z kolegů, Vláďa. A časem nás bylo stále víc. Přestože v naší běžecké pracovní skupině máme chrty i vipety, většina z nás jsou běžní rekreační běžci a největší radost máme z toho, že se k nám přidali i naprostí začátečníci. Dnes se už neschovávám a rychle neprobíhám naší velikou budovou ČSOB, aby mne nezahlédli v běžeckém. Ale po tréninku se s kolegy hrdě projdeme příchozí halou kolem kavárny. Vždycky vás někdo zastaví a zeptá se: „Mohl bych se k vám přidat?“

Dnes je nás dvacet běžců a běžkyň.

Většina z nás, pokročilejších běžců, se dohodla, že poběžíme PIM seriál, navíc pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. Můj tréninkový plán od Miloše Škorpila tak neposloužil jenom mně, ale putoval do rukou všech běžců. Celá naše skupina běhá podle něj. Společné trénování má tu výhodu, že v tom boji nejste sami, ale prožíváte úsilí společně.

Po nadšení v lednu přišly první komplikace. Jednou byl nemocný Láďa, nebo si Ivanka namohla sval, Honza skončil na operaci a závod musel vzdát atd. V březnu ti silnější povzbuzovali slabší, aby v posledních sněhových přeháňkách trénink nevzdávali. Dubnové náročné objemové tréninky umořily i ty nejsilnější. Na dno sil si sáhli všichni z nich. Na naše běžecké boty jsme se dívali s bolestí a při výběhu do kopce jsme hekali jako bandička nesportujících staříčků. V tuto chvíli se naopak chopili své role ti slabší a začali nás povzbuzovat, abychom to nevzdávali, snad proto na naši podporu udělali štafetové týmy.

Volkswagen Maraton se rychle blíží. Přichází první nervozita. Začínáme se všichni těšit. V tento den by se měl zúročit náš dlouhodobý trénink. A i kdyby se to třeba nepovedlo mně, ale Karlovi ano, radost bude společná. Už jen stoupnout si na startovní čáru a za nezapomenutelné atmosféry mít odvahu vyběhnout je hodno respektu.

A takových nás budou tisíce. Proto nejen Karlům, Honzům, Romanům, Láďům, Vláďům, Katkám, Milenám a Ivankám, ale všem v tom jednom velkém davu nadšenců přejeme, aby si tento pražský svátek náležitě užili. Protože to, co jsme v průběhu posledních měsíců prožívali my, jste nejspíš prožili i vy.

A tak se nebojte, protože ani vy v tom nejste sami!

STRÁNKY VOLKSWAGEN MARATONU PRAHA

WOMEN'S CHALLENGE