Kniha je rozčleněna do pěti částí. První čtyři části tvoří „střepiny“ chronologicky rozdělené podle období života, v němž se jednotlivé příběhy udály. Po „Dětství“, „Dospívání“, a „Trénování“ následují „Životní a osudová setkání“.

V páté části nazvané „Běžecký rok“ najdete souhrn povídek, z nichž některé také již vyšly na těchto webových stránkách, jiné dosud publikovány nebyly. Jsou seřazeny postupně tak, jak plynul rok a proloženy pozvánkami do míst autorovi blízkých, Drahanské vrchoviny, Rakoveckého údolí a Jedovnic. Kniha obsahuje i fotografickou přílohu.

Pokud vás běžecké příběhy psané Zdeňkem Smutným zaujaly, můžete knihu objednat na jeho e-mailové adrese smutny.zdenek@seznam.cz. Autor stanovil prodejní cenu knihy na 150 Kč. Pro ilustraci přinášíme ukázku jedné ze „střepin“.

Lenka

Atletiku dělala dávno předtím, než jsem začal trénovat. Velmi těžko jsem ji přesvědčoval, aby se k nám přidala, když jsem začínal dávat dohromady svoji první tréninkovou skupinu. Nerada něco měnila. Zejména ne pohodlné a zaběhané stereotypy.

Měla za sebou bohatou atletickou kariéru s výbornými výsledky. Tréninky ji už nijak netáhly. Nakonec se přece jen nadchla, hlavně díky naší výborné partě. Přidala se velmi opatrně a začala trénovat o trochu víc než dřív. To zvlášť podotýkám. Ona tomu nikdy moc nedala. Při jejím obrovském talentu to stačilo a nikdy ji netáhla sláva našich velkých atletických hvězd, ke kterým mohla při troše snahy klidně patřit.

Běžecké zatížení, to u ní nikdy nebylo s rezervičkou, ale vždy s ohromnou rezervou. Stejně tak i v závodech. Nikdy se nezmáčkla. Co kdyby při tom špatně vypadala. Ke všemu přistupovala s lehounkým nadhledem. Pravá atletická dáma. Dělala vše jako šlechtičny ve středověku. Velmi opatrně, s grácií a s rozvahou.

Přesvědčit ji k něčemu novému v tréninku vyžadovalo vždy nadlidské úsilí a stejně ji k tomu strhl až kolektivní trénink. Tělocvična? Neznámý pojem, tam jaktěživo nebyla. Posilování? Strašná hrůza. Zásadně se mu vždy vyhnula. Běhat do kopců: „No to ses snad zbláznil. Co kdyby mi na těch nožkách pak vyskočily nějaké svaly. To bych nepřežila,“ se stoickým klidem a odzbrojujícím úsměvem hodnotila moje snahy.

Závod v krosu, nic pro ni. Když běžela v terénu, pohybovala se tam jen jako baletka. Jen si nic neudělat a hlavně se neumazat. Přesto závodila a běhala skvěle. Těžila z neuvěřitelného talentu. Když se jí chtělo, to zejména v soutěžích družstev, kdy se mohla rvát za kolektiv, klidně tam střihla půlku za 2:12, čtvrtku za 58 vteřin a patnáctistovku pod 4:40. Dál už to bylo vše moc dlouhé.

Individuálně za sebe jí to moc nešlo. Byla velká trémistka. Přesto mezi dívkami v mé skupině byla nejlepší a také nejstarší. Stala se, coby učitelka, jejich vrbou a pomáhala řešit jejich, pro kluky nepochopitelné problémy. Udržela díky tomu u atletiky dost dívek, které by jinak skončily ve věku, kdy pro ně pojem „jé chlap“ byl rozhodujícím faktorem v dalším životě.

Nikdy nezkazila žádnou legraci a občas mi připadalo, že je ráda, když se může stát terčem vtipných akcí, kterých je vždy v takové partě dost. A ona patřila k oporám této skupiny individualistů. Běžel čas. Kamarádi se rozprchli. Děvčata dospěla, založila rodiny. I Lenka.

Já pokračoval dál v úmorné práci trenéra a dával dohromady další a další běžecké adepty. Kdykoliv jsme se potkali, a to bylo velmi často, vždy mě překvapilo, že věděla, jaké máme výsledky, a živě se o vše, co děláme, zajímala. Se svým typickým úsměvem a upřímným pohledem na věc. Léta utíkala. Z paní učitelky se stala ředitelka školy. Vychovávala svoji dceru a najednou se, coby čerstvá veteránka, objevila na dlouhých silničních bězích. Nevěřil jsem svým očím. Ona, pro kterou byl nedělní výklus smrtelným zážitkem, klidně běhala desetikilometrové závody. A dobře. Jak jinak.

Viděli jsme se v té době velmi často. Když jsem začal učit na základní škole, rychle mě zasvěcovala do tajů výuky rozmazlených dětí. Vždy plná humoru, jako tehdy 28. září 2003 na Svatováclavském běhu v Blažovicích. A najednou, v dalších dnech, jako blesk z čistého nebe, nás všechny zdrtila šokující zpráva. Nevěřili jsme vlastním uším.

Lenka se vydala na svůj nejtěžší závod. Odhodlaně a bojovně, jak ji k tomu vychoval atletický život. Neustoupila ani o píď. Rvala se neuvěřitelným způsobem se zákeřným nepřítelem, který se nemínil vzdát. Všichni jsme ji obdivovali, snažili se ji podpořit a drželi palce. To bylo vše, co jsme mohli dělat. S neskutečně drsnou a dlouhodobou léčbou se musela potýkat sama. Co všechno si musela prožít a pořád prožívá, to ví jen ona sama a nikdo z nás si to ani v nejčernějších snech nedokáže představit.

Bojovnice. Kdykoliv ji potkáme, jede na kole, plave, dokonce i kluše a s neuvěřitelně optimistickým úsměvem se nepoddává ráně osudu. A je tu pořád s námi. Přežila a přežívá to, co snad ještě nikdo. Musím se jí poklonit, hluboce smeknout a všechny vás poprosit: Pojďme jí všichni společně držet i nadále palce a podpořme ji, alespoň jen vnitřní silou našeho běžeckého ducha, aby tento životní závod vyhrála.

Pozn. redakce: Na webu vydáno v roce 2009. Lenka bohužel svůj boj se zákeřnou nemocí prohrála. V knize najdete verzi povídky v závěru o tuto skutečnost upravenou.