Milá dcero, píši to hlavně pro tebe a tobě podobné.

S kily navíc se toho moc dělat nedá, pokud si nechci brzy odpravit kolena a kyčle. Cyklistika, běžky a nějaký typ chůze.

Já po sezóně strávené v sedle kola jsem po regeneračním odpočinku začal nejprve rychlou chůzí, soukromě jsem tomu říkal sportovní chůze, kombinovanou s nordic walking. A protože šlo o chůzi, kde se krásně udržuje tepovka v rozumném pásmu, tak tyto vycházky měly trvání v průměru 2 hodiny na hranici AP(aerobního prahu). Tady ještě není zapotřebí speciální obuv, ale již se hodí. Zvláště proto, že když byl kopec směrem vzhůru, tak jsem se jej snažil nejprve alespoň vychvátat, později vyklusat. Osobně jsem byl spokojen s Triexpertem a jejich analýzou běhu na běhátku, kde mi i doporučili vhodnou obuv.

No a tato fáze trvala přes 3 měsíce, než jsem usoudil, že se dá přejít výše. Tedy už k souvislejšímu běhu po rovině. Začátky byly kruté, alespoň z toho pohledu, že před 30-ti lety a 25-ti kg jsem dal maraton pod 3:15. Z před 3 let jsem měl sice změřena tepová pásma a tak jsem se objednal na komplexní zátěžové vyšetření, abych věděl, od čeho a v jakém stavu se odpichuji.

Začal jsem na rozdíl od všech pouček pro začátečníky, které jsou ve stylu x min běh x min chůze, běhat na pocit a taky hlavně po lesních cestách abych tlumil otřesy. Vyběhnout, a když začnu cítit diskonfort v kloubech, či již pozoruji, že začínám dupat jak slon, tak jsem přecházel do chůze do té doby, než tepovka spadla do pásma regenerace. Takže takový indiánský běh. Dál jsem si dával pozor, abych ukrotil veliké oči v tom, že vyrazím na trať alespoň 10 km. Snažil jsem se, aby to mělo klasickou formu zvyšování zátěže s následným 4-tým tréninkem/týdnem volnějším na odpočinek. K tomu jsem přidával i regenerační plavání a dlouhou volnou chůzi po tréninku, po kterém jsem hodně cítil unavené svaly. Cesta domů z práce bez MHD mi naprosto vyhovovala.

Po dvou měsících takového pobíhání jsem se dostal k tomu, že jsem byl schopen zvládnout 1 km v lese celkem v pohodě. No a po měsíci, kdy nejdelší sobotní indiánské výběhy postupně rostly na 12, 14, a 16 km jsem se dopracoval nakonec i k těm 10km souvislého klusu. Ne běhu, ale klusu. Nechci to pro začátek přehánět s intenzitou, to bych pak mohl snadno sklouznout k přetížení.

Rád bych si takhle postupně zvyšoval délku pohodového běhu a hlavně při něm snížil váhu. Ta rychlost myslím přijde nenápadně sama. A opravdu měřitelně pomalu přichází. Zvláště, když si člověk jednou za čas dojde zaběhnout s kamarády na nějaký závod v délce a terénu, na který se cítí a ví, že se při něm nezničí. Hlavně si musí odpustit myšlenku, že musím porazit Frantu, vždyť toho jsem vždy porážel. To by byl začátek konce. Stejně tak začít běhat s myšlenkou že za měsíc poběžím závod na X km.

První dodatek. Zapomněl jsem na 15–20 na zahřátí opravdu volným pohybem zakončeným protahovacími cviky a běžeckou abecedou. A na závěr zase alespoň 15 minut volně na vydýchání a uvolnění svalů.

Druhý dodatek jež mne napadl dnes v lese. Neberte žádný tréninkový plán, ať už je psán kýmkoliv, jako dogma. Ale jen jako inspiraci. Ten kdo psal trénink netuší jak se vy opravdu cítíte a jak na danou zátěž právě reaguje vaše tělo. Když se naučíte mu naslouchat, tak se vyvarujete mnohých zranění, přetrénování a ztráty chuti sportovat.

A hlavně: Sportování má přinášet radost a měli bychom se naučit radovat i z překonávání malých postupných cílů!