Ahoj, chtela bych se zeptat, jestli je tu take nekdo jako ja, kdo obcas pri behu spadne. Napadlo me sem napsat, kdyz jsem si dneska sla dopoledne zabehat a po prvnich dvou km jsem hodila tlamu. Za moji bezeckou karieru:-), ktera cita tak tri roky, se to nestalo poprve,,uz je to asi poseste. Ale nastesti nic vazneho..vetsinou jen odrene koncetiny. Ze se to nestava jen me?:-) Daniela

To bych doporučila jedině neběhat z restauračních zařízení…:) Občas se mi stane, že v lese o něco zakopnu (třeba o vlastní nohy), ale zajíce sem eště nechytala. Doufej, že to zůstane u těch odřenin:)

Taky se mi to jednou stalo. Na rovince jsem škobrtla o vlastní nohu, nevybrala jsem to a spadla. Ale naštěstí jen jednou. Nicméně dost často škobrtám.

No kdyz nepocitam zramovane koleno, kdyz jsem bezel ve tme a zakopl o sutr, tak se mi taky parkrat prihodilo, ze jsem jen tak zakopl o nic nebo o opravdu mini vystupek na rovine, ale s mym stylem, kdy uz jsem rezignoval na nejaky bezecky krok a snizil na minimum zvedani noh se ani nedivim. Takze v tom nejsi sama.

Za 6 let behani jsem upad jen jednou, podjela mi noha na blate ve svahu. Kdyby to ale nekdo natocil, tak to mohla byt pekna groteska. Byl jsem od bahna uplne vsude. Jinak nepadam.

Kdo běhá v terénu a nepadá, ať se přihlásí … … Potřebovala bych vědět, jak to dělá ? Běhám 3. rok a první 2 roky jsem slítla každých 6 měsíců – pamatuji si to přesně podle toho, že jsem si takhle 3× za sebou poškodila ramenní svaly, jak jsem to brzdila. A skoro 6 měsíců těm svalům pak trvá, než se obnoví. Odřený kolena a lokty byla proti tomu legrace. Tak se držte na nohou, co to jde 

Já jsem mamlas. Škobrtám pořád. Naštěstí vždy jen malé odřeniny. Navíc jsem si dokázal okořenit 2 závody rozvázanou tkaničkou, což je prý naprosto nepochopitelné. No, ještě se musím hodně učit od starších (nebo od mladších? – těch je víc)

Sem tam škobrtnu, ale upadl jsem jen jednou. Ovšem stálo to za to. Před 3 roky v Nýřanech jsem nakopl kořen a hodil takovou masku jakou ještě nikdy. Vyvrácený palec jsem vrátil zpátky, neb mám obdobné zkušenosti s choulostivými o židli (apod.) nakopnutými malíčky. Jenže jsem měl 8 dní do svého prvního maratónu a doktor přítomný v cíli mi dával téměř nulovou šanci maratón běžet. Nakonec jsem běžel i doběhl. Takže důležité je vstát a pokračovat… a možná trochu víc zvedat nohy. ;)

Já už párkrát spadl, naštěstí bez vážnějších následků, jsem mladý a tak mě nějaký ten kotrmelec nezabije. Na asfaltu jsem ještě nespadl(ťuk, ťuk) ale v terénu…Mám tři padací situace: 1)stmívá se, nohy už sotva vleču, přijde kořen či šutr – tohle je nejhorší. 2)běžím, zamyslím se a nesoustředím se na došlap, většinou švihám, může to být i seběh..zakopnu. Tohle ale většinou nekončí pádem, jen leknutím a kaskadérským skokem. 3) vběhnu na strmý svah a po starém bukovém listí sjedu 2–3m. Je to měkké, ale špinavé…:)

No, ale zas tak často jak to vypadá z tohodle příspěvku nepadám, s většími odřeninami jsem byl jen jednou(situace 1):)

Já jsem si asi před měsícem při běhu šlápl na rozvázanou tkaničku. Pád to byl slušný, odřel jsem si ruku a natloukl koleno. Štěstí, že jsem si neroztrhl kalhoty. To by mě mrzelo.

Tak ja padam dost casto a z 90% je to mojou nepozornostou, alebo chybajucim pudom sebazachovy. Asi to mame v rodine, lebo aj otec nespocetne krat padol (nielen) pocas behu. Najcastejsie to je z dovodu neprimeraneho tempa k terenu (beham vacsinu usekov v lese) a zlym odhadom vzdialenosti objektov. Zakopavam obcas, ale vacsinou to ustojim, asi som si uz na to vybudoval reflexy z MTB… Tato (ne)sikovnost je dobrym predmetom pre podpichovanie pre moju manzelku, ktora sice nepada, ale zato si vie pekne vyvrtnut kotnik :) Najhorsie pady su ked mi uleti noha na smyklavom terene do zakruty v rychlom tempe. Vtedy to konci vyrazenym dychom a najma zlostou, ze som si pokazil trening. Z padania nerobim vedu, zatial to boli iba odreniny (z behu, z bicykla uz mam aj zlomene rebro) a podla mna to k behu patri.

Tygra občas hodím. Klasický scénář – vlhké kořeny ve svahu, ujede noha… Jsem od přírody „šikovný“, proto většinou padám, když mám bílé tričko a nejlépe do bláta. Dost jsem si ale užil z orienťáku, tam jsem občas padal jako při karate. Jednou se mi na OB při doběhu do cíle (100 metrů po lesní asfaltce) to podařilo noblesně položit (ani jsem nezaregistroval proč). Odřené dlaně, loket a koleno. Zdravotník, který byl v cíli, jen vrtěl hlavou 

Taky se mi stane, že občas zakopnu, ale většinou se mi to podaří vybrat, občas, hlavně když běžím z kopce ne. Co si pamatuji, tak asi před půl rokem jsem mezi Soběšicemi a Lesnou zakopl když jsem běžel ze svahu a už jsem to nevybral.
Škoda, že jsem ten pád neviděl z pohledu náhodného kolemjdoucího, asi bych se dost bavil.

Já tedy při běhu moc nepadám, sám nevím, čím to je. Na kole jsem si ale jednou rozbil koleno, když jsem jel moc rychle v zatáčce na mokrém listí… Teď si jen vzpomínám na nádhernou „holubičku“ (taková ta póza, kdy stojím na jedné noze a druhou mám výše než hlavu :) ) loni v zimě, ale jinak nic… Občas mi podjedou nohy, ale většinou to nějak ustojím. Natáhl jsem se kdysi na soustředění, když jsme se před koncem běhu pošťuchovali a já spadl… Ale vzpomínám si na Zimní Blaník – jeden člověk mi povídal, že tam kdysi při seběhu letěl vzduchem asi 6 metrů a pak to docela bolelo. 2 Forest: Tak já osobně jsem snad i rád, když mám zablácené triko – vypadá to závodnicky :) Běžně ho mám ale špinavé jen na zádech, jak za mnou stříká voda nebo bahno. Jednou mi ale začala tést krev z nosu a běžec v bílém triku, které bylo spíše červené od krve asi hodně děsil kolemjdoucí…

Při běhu mi připadá skoro nemožné spadnout, ani když běžím skoro za tmy v lese. Jenom když jsem zkoušel běhat sprinty z kopce (ještě s proměnlivým sklonem), tak už jsem v rychlosti nezvládnul koordinaci pohybu nohou.

Než jsem si koupil lepší běžecké boty, tak jsem párkrát spadl na mokré trávě (obuty jsem měl „indorovky“ ) :)

„Nejlepší“jsou pády v tzv.průběžném lese kdy si člověk sám sobě jednou nohou natáhne větev a pak jen čeká jak to dopadne a rychle vybírá kam to zaparkovat.V pří­padě radiového OB pak chce ještě pokud možno uchránit příjímač.Zpravidla tím,že ruka s příjímačem jde podvědomě nahoru a padá se tak na tu druhou.To jsou potom „tlamy“jak Z neváhej a toč. Za sezonu se mě to podaří 2–3×.

No ja taky nepadam, ale kdyz uz tak uz. Kdysi davno na prijimackach na FTVS mi na 100m kousek pred cilem „vypnul“ kotnik, ja udelal par premetu zvedl se a dobehl to na nejlepsi holcici cas, ale na klucici to nestacilo a ani me to nenechali bezet znova…a moje tretry krasne bily adidasky pak byly cely ruzovy od tartanu:-))))

Já nepadám vůbec, zatím jsem vybral úplně všechno. Asi to bude tím, že neběhám až tak moc rychle a taky jsem se na kurtu naučil mít jakž takž pod kontrolou těžiště. Při sebězích neriskuju. Zato kotník jsem si zvrkl letos už potřetí – vše v terénu.

když je nás víc, taky se přiznám, padám, nerada, ale občas jo. Příčin je víc, jednak šutr, jednak se kochám a zapomenu na nerovnosti, jednak uklouznu na nekluzkém povrchu a nebo se zadívám z "pásovce "na televizi a šlápnu vedle… příhod je víc. Nejlepší je z kola, kdy jako typická ženská si pletu pravou a levou (nejen brzdu) a letěla jsem přes řidítka na šterkovou cestu, to už nebyly jen dlaně a kolena, ale pohmožděná žebra a ksichtík jedna báseň.

2 tereza: Taky se mi povedlo přeletět přes řídítka. To jsem v mládí jezdil na kole, kde se z kopce musela držet přední brzda naplno a stejně to kolo prokluzovalo. A když jsem pak měl nový kolo, tak jsem zapomněl, že to brzdí víc a letěl… naštěstí to bylo na trávě, ale jizvu na noze (asi od páčky brzdy) mám dodnes… Tak mě napadá, že jsem si asi ty pády vybral na kole :)

Popisem pádu na Běchovicích mě Mapo inspirovala zadat do vyhledávače pády a ejhle, takové slibné vlákno?! Dovedu si ty průlety krajinou živě představit. Já myslela, že v běhu může spadnout jen hodně nesoustředěnej osel, nebo já, ale jak vidím nejsem v tom sama. Dřív jsem lítala přes řidítka jedna báseň – většinou nepřiměřená rychlost při mé (ne)schopnosti číst terén včas a síla reagovat. Jednou mě taky efektně sejmul dveřma jeden supr stařík v oktavii ( kobouk na hlavě, vajca za oknem ), to jsem měla osmicu i na disku. Ale nikdy jsem si nic nezlomila, jen otřes mozku, naraženiny, modráky a silniční lišaj. Ovšem můj první v běhu mě tak překvapil, že jsem zapomněla ruce za sebou – au.

Tak já se taky přidám se svojí troškou do mlejna, za poslední 4 roky co si pamatuju jsem upadl jen jednou, zradili mě věřte nevěřte tkaničky a to na nejhoršim možnym místě v Kunraťáku při seběhu toho kořenovitýho kopce co je nad Mlejnem (kdo běhá kunratickou asi ví co myslím) jsem při nejvyšší rychlosti v horní čtvrtině (kde je nejvice kořenů) zaškobrtl tak že jsem, ani nevim jak se mi to povedlo, prostrčil levou nohou okem tkaničky na pravé botě a letěl jsem asi tři metry vzduchem. Kořeny jsem naštěstí přeletěl a spadl těsně za ně (díky bohu jinak bych si určitě něco zlomil), jen jsem se trochu odřel a potloukl, tak jsem se zvedl a okruh doběhl, dokonce jsem sklidil potlesk náhodného kolemjdoucího, že prý už dlouho neviděl takové pěkné kaskadérske čislo. Takže co od té doby dělám a má rada pro vás važte si tkaničky na krátko, jsou to pěkný mrchy a potopí vás když to budete nejméně čekat v nejhorším možnym místě na trati jak mě.

Jiným zpusobem jsem ještě nespadl a to běham docela terény, myslím že v tomto mi jsou k dobru zkušenosti z fotbalu.

Na kole padám furt (naposled minulou sobotu při Pražské 50), ale v souvislosti s tématem a blížícími se Běchovicemi musím vzpomenout příhody staré tak 30 let, kdy jsem se jako pako nacpal na startu mezi první (tehdy startovalo v kategorii tak 700 lidí) a po startu v tlačenici těch, kteří byli o dvě třídy lepší jsem to neustál a bylo to pak docela zajímavý. Ale nakonec jsem doběhl.

Při běhání jsem naštěstí ještě nespadla. Krásný pád jsem synovi ovšem předvedla na inlinech – do dneška to nepochopil. Když jsem letěla k zemi, instinktivně jsem si chránila ruce a strčila je za záda – výsledkem byl parádně rozbitý obličej, který to schytal jako první. V mládí jsem hrála dost dlouho na klavír, to už je ale víc než 25 let a vůbec jsem netušila, že tyhle reflexy, které tam do nás pracně tloukli, mi zůstaly ještě teď. Tak doufám, že při běhání moc padat nebudu, aby mě doma ještě vůbec poznali.

Evžen Ge: Tak to bych chtěla vidět, hlavně tu valnou hromadu na tobě! :D Ještěže jsem neběhala v pubertě, to bych se určitě taky postavila k lajně.

Já v poslední době moc nepadám, naposledy snad na TMMTR. Ale radši se nechci chlubit. Asi před 1,5 rokem jsme se byli proběhnot s Miločem Š. , Radkem N. a dalšími kamarády Modranskou roklí. Před během jsme mluvili o padání při běhu a já se pochlubil, že nepadám. Po asi 5 km jsme přebíhali přes trať a seknul jsem sebou o zem hodně nepřijemně. Pýcha předchází pád. Klopýtam bohužel často, při delších bězích ke konci málo zvedám pravou nohu. A u ultra si musím dávat velký pozor. Ke konci bych klopýtl i o vlas :D

To Renata69: Tak to je „dobrej reflex“ :D. Já mám naštěstí "vybírací " reflexy. Takže někdy v lese vypadám spíš jak při tanci šílenýho čísla .

Pády a já, to je jako vosa a já. Jako alergik, pro kterého je bodnutí příšerná záležitost, je mi špatně, oteču, dostanu astmatický záchvat… mám panickou hrůzu z vosy pohybující se v mé blízkosti… tak je to se mnou i s pády. Při své tonáži a výšce (106/185) se tak hystericky obávám, že po pádu už bych se nezvedla – nikdy – že nepadám :) Letos zatím jen jednou, na inlajnech, malinko, ale vypadá to prej hrozně definitivně, řikal můj přítel :)

Mně se podařilo spadnout pri běhu na 800 m na dráze. Bylo to zamlada takže ještě na škváře, která se potom hodně těžko dostávala z boku pryč. Spíš bych řekl, že mi nějaká zbyla na památku. Na tartanu jsem spadl taky a bok si pro změnu spálil a odřel. Teď už je to lepší, protože běhám delší tratě a pomaleji…