Jsem odmala soutěživý typ a jelikož mám běhání rád,účast na závodech je pro mě naprosto přirozená. Od 9let mám zhruba 600závodů-hlavně v orientačním běhu,ale ne každý závod vždycky vyjde. Zajímaly by mě Vaše nejhorší zážitky při závodech. Takové na které se nezapomíná,ale vždy když je vzpomenete,zaručeně jejich líčením pobavíte své přátele.

Dobrý téma. I když lepší je vzpomínat na pozitivní zážitky. Ty naštěstí u mě převládají. Snad nevadí, když se rozepíšu o cyklistických závodech.

Absolutně nejhorší závod byl druhý závod, lehká MTB padesátka, kterou jsem jela týden po překonání rýmičky. Už několik dnů jsem si myslela, že jsem absolutně zdravá. Nebyla jsem. A k tomu jsem přepálila tempo. Strávila jsem na trati přes tři hodiny, tlačila i do dvacetimetrových brdků, na rovině točila kašpárka rychlostí asi deset kilometrů za hodinu a bylo mně málem do breku. Byla jsem vyčerpaná a cíl byl pro mě neskutečně vzdálený, myslela jsem, že i nedosažitelný. Od tý doby si na přepálený tempo dávám bacha. 

Obzvlášť „vyvedený“ byl i letošní červencový maraton na 115 km. Šílená kupa bahna, přes dva roky jetý pláště, relativně teplo se střídalo s přeháňkami a bouřkami. Po jedné přeháňce jsem přes orosené cyklistický brejle s dioptrickou vložkou přehlídla blátem maskovaný balvany. Stálo mě to od řidítek promáčklý rám, zničenou vidlici, ťuklou přilbu, pár děr v dresu, sedřeniny a modřiny po celém těle a asi naštíplý prst. Chvíli jsem ležela na kamenech stočená v klubíčku a přemýšlela, co mě vůbec bolí, pak jsem zjistila, že nic nezvyklého necítím. Nebyl tam nikdo, kdo by mě politoval, tak jsem se zvedla, sundala vrchní drahou krycí barevnou folii brejlí, dala ji do batohu, brejle vyčistila a jela dál. Po dalších dvaceti, třiceti kilometrech jsem musela zabalit – už jsem skoro neměla čím brzdit. V cíli jsem zjistila ještě probržděný ráfky, které se dostaly za hranici životnosti, ohoblovaný převodníky, které taky opustily tento svět, a ztrátu té drahé, předrahé brejlové folie. Měla jsem na sebe vztek, že jsem se na závod vydala, když pršelo už na startu. Takže na tenhle maraton budu vzpomínat jako na druhý s nejhoršími zážitky, tentokrát ne fyzickými, ale zničení materiálu bolelo dost.

Dávám jedničku za téma.

A vzhůru do sebemrskačství a masochismu Měl bych dva příspěvky. Vezmu to od konce.

Budějovický podzemní maraton 2009. Na závod jsem se těšil, perfektními referencemi z r. 2008, komorní atmosferou podzemních garáží. I na osobák jsem pomýšlel. Do cca 20.km to byla pohodička, pohoda. Pravidelné tempo, tepy i rychlost s plánovaných mezích. Ale před 20. kilometrem příšla krize, která trvala až téměř do cíle. A vzhledem k tomu, že závod se běžel na 666m dlouhém okruhu, takže jsem se trápil celých dlouhých 30 kol. Sledovat, jak většina bězců dobíhá do cíle a mi stále chybí neskutečný počet kol,… Myslím, že to byl slušný očistec. Ale zase, na druhou stranu, jsem se dostal do cíle. Dokázal jsem se s tratí poprat…

Druhý zážitek je historický. Je z ledna/února 1986. Bylo to krátce před tím, než jsem na dlouho dobu nechal běhu. Bylo mi 18. let, jiné zájmy bojovaly s atletikou… Jednalo se o kontrolní halový závod na 400m. Výkon nic moc, ale hlavně… Jak jsem nebyl zvyklý běhat v hale na nestandardně dlouhém oválu, tak jsem si nějak poplet kola a běžel ještě půl kola navíc. Až mě nějaká atletka zastavila, že už jsem v cíli, že už nemusím běžet. Hanbou bych se nejradši provrtal do Austrálie. Ten zážitek se nedá zapomenout. Bohužel. Teda, už jsem na to skoro zapoměl. Než tady Perkynho takto blbě vytáh téma Snažil jsem se tento závod najít v tréninkovém denníku nebo v seznamu závodů a nenašel… … Nebudu to opravovat, ať to je autentické. Našel jsem ho. Bylo to o rok dříve, 11.1.1985, čas není uveden. Jen takové nenápadné Z v tréninkovém denníku. Nejspíše první halový závod, proto ty potíže s hledáním cíle.

Dobrý téma :) Jednoznačně můj první start na IM. Jednalo se o Doksymana 2002, zcela a kompletně jsem ho podcenil. Byť se závod jel v domácím prostředí a podílel jsem se na jeho přípravě, tak jsem podcenil vše co šlo. Neměl jsem ani solně tablety, ani pořádnou výživu-gely. Galusky jsem nafoukl jen malou pumpou na nějakých 5atm. Prostě totální zelenáč. Ani příprava nebyla dobrá do března jsem trénvoal slušně, ale dubna nastoupil do nové práce a neuměl skloubit trénink a zaměstnání. Navíc voda teplá a bez gumy, špatně naměřeno, lezl jsem z vody okolo 10. místa za 80minut, tedy o čtvrt hodiny déle, než byl plán. Kolo malinko proměřili – 185km a umíral jsem od 100.km, na konci křeče. Běh jsem nakopl a od 10.km jsem se kroutil v křečích na 17.km jsem si sedl na kraj silnice a zabalil jsem. Prostě nejlepší škola :)

Zaručeně [url=http://ko­yamasfamily.blo­guje.cz/558374-z-rodinneho-suplete-kraslicka-stovka.php]Kras­lická stovka.[/url]

Závod to sice nebyl, ale 100km chůze (bez jakéhokoliv tréninku, myslí tím bez „chození“ :) ) v prosince 2006. A potom moje dva nejpomalejší marathony (Linz 2008 a PIM 2009), když jsem se snažil běžet na čas, na který jsem neměl (navíc v teplém počasí). Oba byly sice okolo 3:45, ale trpěl jsem nesmírně (hlavně psychicky). Takže, Perkynho, nějaká hranice 4:00, pod kterým se má běhat-neběhat marathon, je nesmysl (viz jiné vlákno). A to jsem na oba trénoval (dráha, ap.) jako snad nikdy v životě (i ty objemy okolo 500km měsíčně jsem snížil asi o 30%). Stačí při tom dodržovat marathonské pravidlo č. 1 – „Běžet ten den "H“, ne na co jsem trénoval, ale podle toho, co jsem ten den schopen zaběhnout!"

To je zajímavé téma… Pro mě byl asi nejhorším závodem bikový Jesenický maraton před zhruba 7 léty. Pár maratonů jsem už za sebou měl, začal jsem v klidu a postupně se rozjížděl a užíval si táhlých výjezdů a rychlých sjezdů. Až do 50–60 km, kdy jsem chytl první defekt. Měl jsem náhradní duši a v záloze kompletní nové lepení. Vše jsem spotřeboval a ještě 15 km před cílem jsem dostal duši od šťastnějšího bikera. Absolutní rezignace. Do cíle jsem posledních 5km kolo jen vedl, včetně sestupu do cíle po sjezdovce… V cíli jsem šťastlivci zaplatil duši, hodil kolo do auta a odjel rychle domů…

Pro mě byl nejhorší závod MTB maraton, který startoval v Brně Medlánkách. Hodně pršelo, bylo hodně bláta a jeli se dva okruhy na trati v terénu, která nebyla moc propustná. Po nás ještě pustili závod na jeden okruh takže bylo na uzkých cestách hodně husto. V prvním kole jsem měl v blátě pád, ztratil jsem hodinky, odřel se, zašpinil atd. Nějak jsem to nezvládl psychicky a po prvním kole jsem to zabalil, protože jsem si vůbec nedovedl představit, že bych jel ještě jedno. Pak jsem si ještě vystál frontu na wapku, abych umyl kolo a hurá domů. Je zajímavé, že mám za sebou spoustu běžeckých závodů a z nich žádné zásadní špatné vzpomínky nemám. Snad jen dva pády při závodech na dráze na 800 metrů, ale to jsem se vždy zvedl a ještě doběhl do cíle. Zatím jsem tedy vzdal jen jeden závod a doufám, že to tak i zůstane .

[quote=kámen úrazu]Obzvlášť „vyvedený“ byl i letošní červencový maraton na 115 km. Šílená kupa bahna, přes dva roky jetý pláště, relativně teplo se střídalo s přeháňkami a bouřkami. Po jedné přeháňce jsem přes orosené cyklistický brejle s dioptrickou vložkou přehlídla blátem maskovaný balvany.[/quote] Ano, tento závod jsem jela taky…skončila jsem na 70tím km…pro změnu jsem se válela v bahně u hřbitova Na závodech jsem už ke konci málem brečela, ale teď mi to přijde jako bezva životní zkušenost.

Úplně nejhorší závod byl ale letošní pražský půlmaraton – moc jsem se najedla, moc jsem se oblíkla, vylezlo sluníčko…zkráceně, největší úleva byla zvracet z Palackého mostu dolů. A po 2:45 se dostat do cíle