Všichni si samozřejmě jsme vědomi toho, že nejlepší vytrvalci při čestném kolečku po vyhraném maratonu hrdě drží vlajku jedné ze zemí východní Afriky. Vlajku Keni, Etiopie nebo Eritrey. O tom, proč vyhrávají právě střízlíci od Velké příkopové propadliny, se toho taky napsalo nemálo. Kombinace výhodné tělesné stavby a pravidelného tréninku v rámci každodenních povinností ve vysokých nadmořských výškách se sníženou hladinou kyslíku. To je nejen Haileho recept na vítězství…

Ale jak se v takovém prostředí běhá ferenjovi – rozuměj cizinci? Tomu, kterému běžně kilometry počítá svatá Markéta na Břevnově, pekař v Lyonu, bukinista na břehu Seiny, rybář v Accře, tesař v Bobo, nebo kdokoli jinde po světě, ne však výš než v tisíci metrech nad mořem?

Když prvně vystoupíš na letišti v Bole, v Addis Abebě, v městě, které se rozpíná na svazích mezi 2 400 a 3 200 výškovými metry, čerstvost vzduchu nejspíš přisoudíš tomu, že jsi nečekal, jaká bude zima. Ano, v Africe je taky zima. Ovšem není to čerstvost vzduchu, nýbrž jeho řídkost, která tě překvapila. A to zjistíš hned první ráno, kdy si přivstaneš ke svému pravidelnému výběhu. Po prvních krocích nemůžeš zvednout pořádně nohy, máš pocit, že ti vybuchne hlava a roztrhnou se ti plíce! Stěží, s opravdovým vypětím, za půl hodiny dokončíš pět kilometrů a jsi rád, že se můžeš posadit. Ten pocit neznáš… Není to jako sprintovat na krev. Není to jako uběhnout ultramaraton! Vyčerpání to není, bolí to jinak. I při protahování dýcháš pusou a lapáš po dechu…

A to není jediná změna, jakou v prvních dnech zaznamenáš. Přes den se nepoznáváš, když společenskou konverzaci musíš utnout při stoupání do schodů. A v noci o sobě vůbec nevíš. Každý večer upadáš do mikrokomatu. Tak tvrdě jsi nespal ani jako miminko. Nedostatek kyslíku má za následek, že krev je soustředěná na regenerační procesy mnohem intenzivněji a mozek upadá do sladkého bezvědomí.

Ale lidské tělo je neskutečně adaptabilní, po psychické i fyzické stránce. To sis určitě ověřil už všude jinde… Po týdnu už ti běhání nevadí, po dvou už tě zase povzbuzuje. Sice se pořád ještě vlečeš jako přelámaný slimák, ale endorfiny se vrací.

Aklimatizačním procesem jsem si sama úspěšně prošla, odběhala si svoje kilometry v Addis i Hawasse a po měsíci se vydala na sever k hranicím s Eritreou. Do kamenné pouště v nadmořské výšce oscilující mezi dvěma a třemi tisíci metry. Kyslíku stejně (málo) jako v Addis, asfaltovaných cest méně, prachu a hyen víc.

Jedna z nejčastěji zmiňovaných výhod běhu je, že ho můžeš provozovat kdykoli a kdekoli. Potvrzeno i zde. Dále se tvrdí, že běžci si další běžce najdou. V tomto případě ne jen tak ledajaké. Krom toho, že mě pravidelně předbíhal místní běžecký tým takovou rychlostí, že jsem téměř pokaždé ztratila rovnováhu, potkala jsem partu PeaceCorps dobrovolníků, kteří se rozhodli v rámci své služby podniknout Tigray Trek 282. Což byl ve stručnosti řečeno 282km dlouhý osmidenní dobročinný běh ze severu na jih tigrayského regionu. Kdo dobře počítá, určitě se dopídil k tomu, že to je jako maraton denně. A aby toho nebylo málo, každé odpoledne se uspořádala osvětová akce napomáhající v boji proti AIDS.

Pozvání bylo nasnadě a nešlo odmítnout. Bohužel/bohudík jsem měla volno jen o víkendu. V pátek večer jsem se připojila k patnáctihlavé skupině, která už za sebou měla dvě etapy v souhrnné délce 52 kilometrů a vypracovaný systém fungování doprovodu. Dodávka s občerstvením, zdravotnickým materiálem a muzikou si vždy najela pět kilometrů a počkala na běžce, kteří se mohli občerstvit a zase pokračovat (nebo s přibývajícími kilometry svézt).

Celá sobotní etapa měla 47 kilometrů, některé kopce se zdály nekonečné a slunce už v ranních hodinách mělo nečekanou sílu. Nejdříve mě „povinné“ zastávky po pěti kilometrech neskutečně „otravovaly“, ale s postupujícím časem jsem za každý stín, osvěžení a oddech při čekání na pomalejší členy byla vděčná. Zejména týmový duch, který nejenom u dodávky, ale i na každém kroku připomínal, že nešlo o závod, ale společný projekt, mi citelně ulehčil celou cestu. A hlavně pomohl překonat poslední tři kilometry v městě, které jsem dřív považovala za rovinaté, ale nějak se mi pod nohama zvlnilo…

Někdo měl v sobotu v poledne v nohách 110 kilometrů, jiný patnáct, každopádně štěstí všech zúčastněných bylo nebetyčné. Po (jak jinak než studené) sprše jsem na svých zdolaných 47 kilometrů zapomněla a nadšeně souhlasila i s nedělní etapou! A aby ne, když začínala na mé každodenní ranní trase.

Ráno jsme se sešli před východem slunce. Už v menším počtu. Zůstalo jen pětičlenné jádro celé akce s řidičem, zdravotníkem-koučem-DJem v jedné osobě a mnou. Další změnou oproti předchozímu dni byla přítomnost putovního kola jako ulevujícího prvku pro ty, kteří ještě nebyli unavení (zranění) natolik, aby sedli do dodávky a nechali se vézt, ale zároveň už nemohli běžet.

Nedělní etapa měla 48 kilometrů, zpestřená byla setkáním s jednou živou a jednou mrtvou hyenou, nabídkou čerstvých mrkví, pozváním na tradiční etiopskou kávu u silnice a doprovodem dětí, které zrovna běžely do školy. Že by mezi nimi byl budoucí Haile? Doběhnuto bylo za sedm hodin – přestávky u dodávky popravdě nebyly nejkratší… Osobně se mi zejména poslední kilometry běžely relativně lehce, protože jsem oproti Tigray Trek týmu měla v hlavě velmi blízký cíl: pondělní nástup do práce.

Tigray Trek byl za další čtyři dny úspěšně dokončen a v číslech znamenal:

Celková vzdálenost pokrytá trekem: 282 km

Souhrnná kilometráž uběhnutá jádrem skupiny čítající 7 PCV (Peace Corp Dobrovolníků): 1 170 km

Nejvíc kilometrů uběhnutých během 8 dní jedním členem: 252 km (Hannah)

Nejdelší vzdálenost v jednom dni: 48 km (Mekele – Adi Kayih)

Počet dětí účastnících se HIV osvětových prezentací: 528 (Chlapci: 324 Dívky: 204)

US Dollarů vybraných pro imagine1day: $4 586

Litrů nakoupených vod: 268

Nakoupených banánů: 9 kg

Nakoupených pomerančů: 5 kg

Nejvyšší spotřeba tekutin na jednoho běžce za den na cestě: 6,5 l

Počet tradičních chlebů snědených Mikem na jedno posezení: 6

Počet štípanců za den na levém kotníku: 18

Počet štípanců za den na krku: 21

Počet oddělaných kolen na konci treku: 6

Počet oddělaných chodidel na konci treku: 2

Počet návštěv na ošetřovně: 2

Počet případů vyčerpání z horka: 2

Počet mrtvých hyen v příkopě: 1

I přesto, že jsem za dva dny uběhla víc, než mnohdy zdolám za týden, v pondělí jsem si po probuzení s elánem nasadila střevíce a dopřála si výklusem 11 kilometrů. Existuje lepší svědectví o aklimatizaci lidského těla? Těla běžce? Možná by to mohlo být to, že jsem 3 týdny poté uběhla věhlasný Ethiopian GreatRUN. Desítka v ulicích Addis Abeby společně s téměř 40 000 dalšími lidmi! A žádnou fyzickou zátěž nepocítila! Naopak se přidala ke zpěvu, tanci, bubnování a cílem proletěla po 55 minutách s lítostí, že mejdan v ulicích končí! Ano, desítka se dá v Praze určitě zaběhnout za 40 minut, ale kroky salsy si u toho v objetí náhodného kolemběžce neosvěžíš…!

S pozdravem z Etiopie Michaela Sol

Pozn.: Peace Corps vzniklo v roce 1960 ve Spojených státech, kde senátor John F. Kennedy vyzval studenty Michiganské univerzity k civilní službě v rozvojových zemích. Od té doby federální vláda ustanovila program propagující světový mír a partnerství skrze spolupráci ve čtyřech oblastech: životní prostředí, zdraví, vzdělávání a obchod. Do dnešního dne více než 210 000 Peace Corps Volunteers sloužilo ve 139 hostitelských zemích. Minimální délka služby je 26 měsíců.