Restart do téže "řeky"

No a když se někdy účastníte takového malého „sado-maso“ krosu, který protrpíte jako ten Job, tak většině rozumně myslícím běžcům to stačí a tento závod i termín rychle a pečlivě vyškrtnou ze svého seznamu. Já jsem se však potají, skrytě i před sebou samým, těšil na možný, někdy příští duel tělo – vůle a také na přízeň osudu, jakou je počasí, virus a imunita, index kondice, soupeř aj.

Proč takové sentence, když to vlastně zažívá a prožívá v různých barvách a intenzitách každý sportsmen ? No protože si myslím, že většinu veteránů a zejména mě, neposlouchá tělo, odmítá poslušnost a dělá si, co chce. Jsou samozřejmě výjimky, kterým mohu jen závidět, ale říká se, že by se mělo „odcházet“ tam… s pořádně zhuntovaným tělem a tak na tom systematicky pracuji již od mlada a sport mi k tomu dobře, ale krásně, dopomáhá.

Dost, tak dál, ať nezdržuji.

Když jsem loni vybíhal a zase sbíhal předpolí „mojí“ Javořice při zmiňovaném krosu, zažíval jsem ukrutné pocity zoufalství a zmaru. Asi takové, jako když závodníkovi na motorce odmítne drahý a známý stroj poslušnost. Můžete se vztekat, slušně i neslušně řvát, vzývat všechny svatý i pekelníky, rouhat se, ale všechno je marný.

A můj ještě dražší, přímo nejdražší a nejmilejší „aparát“ přestal najednou také fungovat a nereagoval na nic. Přitom jsem ho poctivě připravoval a ten den i dny před tím dostal všechno – bílkoviny, cukry, tuky, vitamíny, minerály a najednou „karburátor“ i s „čerpadlem“ se zasekly, zadřely, zkolabovaly a řekly dost. A já jsem tolik chtěl. Kdybych byl malý, tak bych brečel jako velký. Tělo jsem nakonec do cíle dostrkal a odnesl si frustrující poznání, že takhle to dál nepůjde.

V následujících sportovních aktivitách jsem radikálně omezil jízdu na kole. Před dua a triatlonisty hluboce smekám, protože se mi nepodařilo skloubit kolo a běh, ani naopak. O plavání nemluvím, protože jsem pak, když ne hned tak ve chvíli, kdy se to nejméně hodí nachlazen, a to nemluvím o rozbolavělých kyčlích a ramenech. Také jsem omezil basket a začal více běhat. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat, zvýšení tréninkového objemu o cca 100% potvrdilo známý fakt – svalové křeče, bolesti kolen i v klidu a pak natržený lýtkový sval mě vrátily do reálu a ke „zlatému“ kolu.

Zima stála za … „pěkně děkuji“, a tak jsem znovu roztlačoval ztuhlý a trochu zarezlý „aparát“ během běhu. Tréninkové menu jsem si ordinoval z receptáře Emila Zátopka, a to 10 až 20× 100 m s modifikovaným meziklusem, tj. do zklidnění na 60–70 % TFmax, před každou další stovkou, kterou jsem se snažil uběhnout kvalitně rychlostně i technicky v 90–100 % TFmax. To dává s výklusem 5 až 7 km. Pak volně 5 až 10 km dle chuti a v So nebo Ne cca 15 km souvislého běhu v AE oblasti. Do toho vždy, když to začalo běhat, se projevila klasická reakce živé hmoty – angína nebo virosa a tak zase znovu. Čert aby tu imunitu spral …

Po všech strastech, peripetiích, ale i nezapomenutelných zážitcích jsem se rozhodl vystoupit a – jak říkají kluci z východu – „popasovat“ s druhými. No a když se sešel rok s rokem a den byl jako vymalovaný, padlo definitivní rozhodnutí, že dneska by to šlo. Na startu pod „mojí“ Javořicí se sešlo na 90 účinkujících (přesná čísla jsou na www.bezec.wz.cz), a co je však velmi potěšitelné, že zde bylo 32, slovy třicet dva, startujících žáků a žákyň. Start mě sice trochu rozhodil, ale abych se nebál, tak s mým kamarádem kardiologem (jistota je jistota) jsme se opatrně rozběhli do dvou kol, nahoru, dolů, pořád do leva, po povrchu na prd, a to v celé délce 9,6 km. Myslím, že mi tam vypadly dvě nebo tři plomby, ale na co chrup, když chci jen běhat …

Kupodivu se mi běželo tak lehce, že jsem tomu ani nechtěl věřit, ale samozřejmě tomu napovídal pak výsledný čas, nějakých 47 min, ale to byl stejný čas jako v loni! Neuvěřitelné, i když je to čas, kdy by se podle odborníků měly odbourávat tuky, ale mně se odbourávalo přednostně sebevědomí. Tuk se mi asi rozvařil a vytékal všemi póry, protože jsem cítil stále menší odpor vzduchu, ale větší adhezi trika, trenek i bot. Na každém kilometru mi ti nejlepší „koňové“ dávali minutu a půl. Frustrující. Ale po shlédnutí výsledkové listiny a své kategorie, jsem znovu nabyl rovnováhy v úsudcích o dalším setrvání v řadách veteránů a sdílení obdobných osudů a utrpení, jako mívají ti mladí a nadějní tragédi.

Výsledek – celková spokojenost, a navíc jsem po doběhu mohl komunikovat bez grimasy neúplatného úředníka, a k tomu ještě vyklusávat, jako kdyby se ani moc neběželo nahoru, jen hodně dlouho dolů, protože mi nešly zvednout víčka a tak jsem musel zaklánět celou hlavu, abych dobře viděl i slyšel …

No, co chcete víc, když dobře již bylo a stupně vítězů jsou jen pro vyvolené …

Lehký krok i do nejtěžšího kopce přeje všem
atlet veterán
Franta Holý