Ranní námraza na loukách kolem mého domu při letmém pohledu z okna mi na náladě moc nepřidala. Zima už dává jasně najevo, že pomalu začne přebírat vládu nad světem.
Odkaz na článek

Velmi zarážející, ale pěkně napsaná zkušenost. K anketní otázce: myslím, že by bylo dosti domýšlivé vyzdvihávat (nás) běžce nad většinovou společnost. Každá „profese“ má své voly.

Mám z toho problém. Protože taky narážím na aroganci a nevděk (čí spíše záporný vděk), říkám si, jak na mě takový článek působí?

1. Jinde se to také děje, proto se netrap, je to normální?
2. Všude je to hrozné, život je samý nevděk, je to hrozné, …!

První přístup přináší krátkodobou úlevu, ale opakovaně to může přejít do pesimismu přístupu dvě.

Pokud se někdo jako já snaží mimojiné vyběhat i z depky, vřele doporučuji knihu Seligman: Opravdové štěstí (seriózní kniha předsedy americká asociace psychologů, žádný motivační blábol). Když ji čtu, začíná mi docházet i spousta věcí „jak běhání funguje“, které nejdou vysvětlit jen endorinama.

Tak si říkám, jestli autor investoval svoji energii správným směrem? Chlapci vyvázli nezranění a v aroganci sobě vlastní o pomoc ani nejevili zájem. Odtáhnutí auta by zvládla jakákoliv odtahová služba v rámci placené služby, nebo sám majitel auta. Chápu, jde o pozitivní energii rozdávanou do společnosti, ale nebylo by ji i v tomto případě lepší investovat jinam?

Je to už 12 let: běžel jsem (v Čechách), zima byla velmi ledová a krutá, kolem poledne po silnici, pokorně v levém okraji na bílé čáře. V jednu chvíli se ke mně v protisměru přiblížilo auto plné právě takových mladíků a napadlo je, že budou simulovat, že mě nabourají a srazí. Namířili si to na mě a v poslední chvíli řidič cukl volantem. Viděl jsem úsměv jeho rtů a povyk jeho kamarádů, kteří smíchem div neplakali. V další vteřině dostali smyk a zastavili se o protilehlou silnou břízu. Jeden mrtvý, dva těžce zranění, zbylí 3 středně těžce. Před chvílí vrazi – najednou žadonili o pomoc jako ustrašené děti. Loučím se se ženou pokaždé, když jdu běhat nebo trénovat na kole, a při návratu se srdečně vítáme právě tak jako nově narození. Svět je nebezpečným místem pro život. Neznáte jiné?

Copak slušnost, ale úcta k životu těch druhých dostává na frak. Před týdnem jsme si s kamarády vyrazili na Karlštejnsko na kolech. Když jsme potřebovali přejet mezi dvěma terénními úseky po asfaltu, tak se kolem nás prohnali ve vysoké rychlosti pětkové BMW v závěsu s Porsche 911. Bez ohledu na to, jestli uměli nebo neuměli takto silná auta řídit, riskovali životy všech kolem sebe, protože při takových rychlostech má každá malá chyba o to větší důsledky. Kdyby měli k lidskému životu úctu, tak takto jezdí buďto jen na uzavřených okruzích, nebo na rally závodech, které se jezdí na uzavřených úsecích silnic. Nicméně tam by asi záhy zjistili, že moc dobrými řidiči nejsou. Ostatně pamatuji si i na jednu havárii, kdy do auta jednoho z českých mladých rally talentů, který byl zrovna na přejezdu mezi rychlostními zkouškami, narazil čelně bezohledně jedoucí řidič. Ti kluci tenkrát měli štěstí, že jeli v rally autě s vnitřním ochranným rámem. Být to v běžném autě, skončilo by to patrně podstatně hůře.

Mně už pomohla v životě spousta lidí, dokonce takoví, od nichž by to člověk třeba nečekal. Nad lidmi obecně hůl nelámu, v každém je něco dobrého, pozitivního, někdy stačí se jen usmát a slušně požádat. Ale jelikož jsem těžký individualista, tak se nejraději spoléhám sama na sebe, jen když není opravdu zbytí, tak požádám někoho jiného. Třeba zrovna letos jsem se vracela z Valdeka do Vansdorfu, bylo to začátkem února, brzo ráno, zima, sníh, led, tma. Byla jsem po celkem těžký akci 100 km pochodu Brtnické ledopády a chtěla jsem stihnout autobus do Prahy, čekalo mně asi 5 km po silnici. Čelovka už mně moc nesvítila a já místo na silnici, koukala na hvězdičky, neviděla jsem díru a šláp do ní a zvrkla se mně noha. Prostě jsem se v okamžiku válela na kraji silnice, moc to bolelo, ale hlavně jsem se bála, že když ležím, aby mně nesrazilo nějaké auto. Najednou zaskřípěly brzdy, a z auta v protisměru vyskočil nějaký kluk (mladý muž), bál se, co se mně stalo, myslel, že mně srazilo nějaké auto. Zjistil, co a jak, a já ho duchapřítomně poprosila, jestli by mne mohl hodit do Vansdorfu na nádraží (pro ně to znamenalo vrátit se kousek zpátky). Namáčkla jsem se dozadu mezi 2 co už tam seděli. Vraceli se nad ránem z nějaké diskotéky nebo pařby, alkohol, marihuana…Tak jsem si říkala, jestli jsem radši neměla na to nádraží dopajdat po svých, jestli vůbec dojedeme. Ale byli fajn, pokecali jsme, že prý dělám, děsně nebezpečný věci, to mně pobavilo Vysadili mně, já poděkovala, odpajdala jsem na nádraží, sama bych tam asi pajdala hodně dlouho a autobus by mně určitě ujel.

Já jsem jednou píchnul kolo při maratonu na horských kolech. Měl jsem náhradní duši i pumpu, ale byl jsem už dost unavený a neměl sílu to sám opravit. Naštěstí pro mě se objevili ochotní diváci tohoto závodu a během několika minut jsem mohl jet dál a dokončit závod. Jindy jsem zase zapadl autem ve sněhu a samotnému mi nešlo vytáhnout ze závěje, i když jsem zkoušel všechno možné. Šel jsem teda do blízké hospody odkud jsem nalákal chlapi slibem, že jim pak něco objednám a tak mi ochotně pomohli auto zapadlé ve sněhu vytáhnout.

>> Komsomolec, 23. 10. 2011 09:52:04

Ono to odráží stav společnosti – obecně. Třeba teď mám možnost (spíš nutnost, kvůli práci) pobíhat po jednom americkém městě na jihu Alabamy, terén tedy nic moc, ale: téměř bez výjimky jsou všichni absolutně opatrní a ohleduplní (až bych řekl s prominutím posr… strachy, že by je třeba můj právník strhal ze všeho, kdyby mě jen nedejbože vylekali), když vidí běžce, radši před světly (pozor mají zelenou) zastaví a teprve po ujištění, že se onen běžec za křižovatkou nerozmyslí a neotočí to zpět, se zase rozjedou – a úplně v klidu s úsměvem, a někteří i něco zahulákají na povzbuzení. Policajt v autě, když mě viděl, jak přibíhám ke křižovatce, zastavil automaticky ostatní auta a také s úsměvem mě nechal na červenou přeběhnout. Každý ví, jak by reagoval průměr těch českých řidičů, že… – taky zahulákají na povzbuzení, leč něco jiného, že to člověku ihned zvýší motivaci k rychlejšímu tempu 

Jo, holt jsme, co se týče úcty a respektu k ostaním a k životu vůbec takový „daleký východ“, a řekl bych, že čím dál na východ a jih, tím je to horší a opačným směrem zase lepší.

>> jsyrovat, 23. 10. 2011 17:14:01 Momentálně pobíhám po severu Michiganu a zkušenosti jsou úpln stejné. Řidiči jsou mnohem ohleduplnější, ještě mávnou s úsměvem na pozdrav, žádné protivné obličeje že jim překážím v dráze jízdy. V čechách mi na pozdrav kolikrát neodpoví ani bežci…

Nenamlouvejme si, že běžci jsou jiný výběr z celkové populace než třeba návštěvníci divadel, levicoví extrémisti (dosaďte si dle své vůle). Není k tomu jediný rozumný důvod.

Rád jezdím na kole, teď jsem se dal na běhání, jezdím denně autem. Při každé z těchto činností narážím na jedince z ostatních skupin, jejichž chování je v danou chvíli naprosto absurdní.

PS: V Německu je to stejné jako u nás. Záleží na velikosti místa, kde se právě pohybujete a na smeknutosti místní komunity.

V dnešní době mě nepřekvapí už vůbec nic, mé známé se nedávno na jedné běžecké akci mimo Prahu „povedlo“ najít peněženku se vším, co správná peněženka obsahuje :): doklady, kreditky, peníze. Chvíli jsme dedukovaly čí by to mohlo být a když se nám konečně díky náhodě podařilo zjistit, že je to manželky člověka, kterého „známe“, s radostí jsme jej kontaktovaly, protože nám bylo jasné, že úleva bude obrovská, na místo úlevy se slečně dostalo, formou sms pouhé „Díky, nechte to na recepci hotelu“… Pan nejspíš razil heslo, že je snad slušností to vrátit a není nutné člověku, který s tím má vcelku dost práce poděkovat, alespoň telefonicky. Takže at jsme nebo nejsme mezi běžci, slušnost se skutečně vytrácí a přitom by stačilo tak málo…

>> DavidHo, 24. 10. 2011 09:08:21

Sakra, neber mi iluze, mám z běžecký komunity docela pozitivní pocit, říkám si, že ten běh nějak lidi vyselektuje…, podobné téma už bylo v rubrice o zdravení, čím vzdálenější a obtížněji dostupná končina, čím horší počasí, tím větší šance na pozdrav.

Totéž bych řekl, že platí i u běhání. Mezi těmi „skalními“ lze velmi snadno najít zpřízněné duše:-).

>> Dav, 24. 10. 2011 10:30:16

:) Nechci Ti je brát, dívej se na mne spíše jako na skeptika. Mám povolání, které by mne prostě coby optimistu diskvalifikovalo, každodenní zkušenost mne pak utvrzuje v mém názoru. Hm, asi bych měl dělat něco jiného.

Jinak souhlas. Většina jader podobných společenství si stojí lépe než slupka. Je to dáno větším zaujetím a o to větším pocitem sounáležitosti, řekl bych.

>> michal.c, 23. 10. 2011 21:36:08

Po pol dekade prezitej za mlakou mozem povedat, ze som zazil z kazdeho spektra aj extremy. To najhorsie v Texase a juzanskych statoch USA, to najlepsie na zapade v CA, WA, OR…

Vsade na svete sa najdu dobri, aj od korenov zkazeni ludia, co by Ta nevahali sejmout z cesty a zabit Ta. Mam s tym mnoho skusenosti. O zivot sa mi vsak cielene pokusali iba v Texase, na druhu stranu, na tom istom mieste ma nevahali zdvihnut a ulozit do auta s luxusnou kozou, spoteneho a spinaveho a odviest ma domov (po tepelnom soku a silne dehydrovaneho). V tom pozitivnom pripade asi pomohlo aj to, ze ma vsetci v okruhu 50km poznali ako „toho behajuceho blazna z Europy“.

>> Dešťovka, 24. 10. 2011 09:26:28

Buď ráda, že to takhle dopadlo. Slyšel jsem o případu, kdy byl poctivý nálezce obviněn z toho, že část obsahu peněženky sebral.

>> Dešťovka, 24. 10. 2011 09:26:28

Chapu tvoje zklamani a rozhorceni nad nedostatkem projevene vdecnosti.

Ale ten clovek mohl mit uplne jine duvody proc se takto zachoval. Treba se stydel a zaroven nechtel obtezovat. Pokusil se teda Vase „obtezovani se“ omezit na minimum a tak podekoval jednoduchou SMS a zaroven se pokusil vymyslet co nejjednoduchsi zpusob, ktery vas snad nezatizi – nechat penezenku na recepci.

Je zavadejici konani a duvody jineho cloveka posudzovat podle vlastnich zvyklosti a kriterii.

No já to dělám tak, že se nejřív zeptám, jestli člověk o mojí pomoc vůbec stojí. Když ne, tak nepomáhám. Když ano, tak pomáhám. A všichni jsou spokojeni.

>> Komsomolec, 23. 10. 2011 09:52:04

Boží mlýny, naštěstí, někdy melou.

myslím, že největší peklo dnešní doby je řešení pořád „těch druhých“. Ten jel rychle, ten nepozdravil, ten byl nevděčný, ani nezavolal..... Snažím se chovat tak, abych sám před sebou měl čisté svědomí, ale nepřipadal si jako blbec. Každého pozdravit je základ, když mi ale 3× neodpoví, přestanu. Poděkovat je základ, když mi ale 3× ani nepoděkuje, prostě už mu příště nenabídnu. Důvody, proč se jiní lidé chovají „nějak“, nám často zůstanou skryté a nemusí za tím nutně být vždycky nějaká špatnost. Nemyslím, že by zrovna dnešní doba byla nějak zásadně horší než jakákoli jiná. Střední a starší generace má pocit zhoršování, co svět světem stojí 

>> jmaselnik, 11. 11. 2011 09:50:04

amen

přesně tak, nikoli „ta dnešní mládež“, podle mě je vše o výchově a o tom, co máme v sobě.

Na jaře jsem běhal na okruhu u jedné ZŠ v Praze na JM a našel tam na lavičce pěkný dotykový mobil. Dle designu bylo zřejmé, že patří nějaký mladý holkce, hned jsem si představil, jak bych já na jejím místě dostal doma naloženo a přemýšlel, jak ho vrátit. Byl bez kreditu takže z vlastního mobilu jsem volal rodině kde si ho mají vyzvednout. Přišla paní, sebrala ho, otočila se a když mizela, utrousila děkuji. No, čekal jsem vřelejší dík, ale co, já se zachoval správně a paní mi může políbit.

Nebo toto úterý, byl jsem svědkem skoronehody bus linky 177 (řidič to ubrzdil) ale lidé uvnitř se pomlátili a musela se volat záchranka a policie. Přišlo mi úplně přirozené nabídnout řidiči svědectví, že mu BMW vjelo do cesty, aby ještě neměl nějaký problém. Řidiči svítili oči a nevěřícně mi děkoval, stejně pak policisté. Říkal jsem si, není to přece normální? Sice jsem tam vymrznul 1,5 hodiny, zmeškal školení ale vždycky doufám, že když se já budu chovat k lidem slušně, budou pak oni ke mě taky =)

>> kaši, 11. 11. 2011 14:12:10

Ondro, moc hezky jsi to napsal a těší mě, jak ses zachoval. Je to fajn vědět, že je mezi námi ještě spousta slušných a poctivých lidí, mezi které patříš i ty. Každý se chová tak, jak byl vychován a v jakém žije prostředí. Bohužel nesmíš očekávat a doufat, jak píšeš v poslední větě svého příspěvku, že když se budeš chovat k lidem slušně, budou pak oni k tobě taky. Tak to bohužel nefunguje. A touhle svojí myšlenkou v hlavě, můžeš být pak často zklamán. Chovej se vždy tak, jak myslíš, že by se slušný člověk měl zachovat a nečekej, že se tak bude druhý chovat. Tím si ušetříš zbytečné zklamání. Jsem rád, že mezi běžci je těch slušnějších víc než těch druhých.

arogantna mladez, divoka doba atd… … co zasiali rodicia, to vyrastlo a vladne svetu. malo by to byt tak, ze dalsia generacia vzdy vezme to dobre a vylepsi to a zle sa snazi eliminovat. tuto logiku zdokonalovania vsak system, v ktorom zijeme a ktory vyznavame, zrejme v sebe nema…

… je to na nas a treba na tom robit