Závod na brněnském automotodromu jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít a nelituji, i když to byl boj. Zaparkovat v paddocku a honem na trať, okusit ten superrychlý asfalt. Šířka tratě skoro až nahání hrůzu, připadám si jako na dálnici, ale těším se čím dál víc. A je to tu, přešlapuju na startu spolu s tisícovkou dalších nadšenců.

Start! Dlouhá rovinka a pak první ostrá pravá, na horizontě první kilák za tři dvacet, no docela úprk. Metry ubíhají rychle, tři čtvrtě okruhu se běží po rovině nebo mírně z kopce, člověk se hezky namlsá. Zlobí jen studený nárazový vítr. Připadám si stále jako mraveneček. Všechno je obrovské. Silnice, tribuny, únikové zóny kolem trati. Neustále kolem sebe cítím ty motorky, co se tu obvykle prohání. Míjím stopy od pneumatik, běžím po ochranných obrubnících. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem zažil.

Míjím třetí kilák, tempo pořád parádní a pak to přijde: další ostrá pravá a přede mnou se objeví střecha, serpentiny jako na Tour de France. To, co člověk během čtyř kilometrů naklesá, musí na pouhém kilometru zase nastoupat zpátky. Pořádná prověrka psychických i fyzických sil, tempo rázem klesá jako rtuť teploměru nad ránem. Škrábu se na pátý kilometr, vrchol stoupání a Garminy hlásí kilometr za 4:50. Soupeři pryč a já sbírám síly do druhé půlky. Tak tohle jsem nečekal, nohy jako sloupy a pět kilometrů přede mnou.

Kopec jsem nakonec vyškrabal i napodruhé, hrábl jsem si na dno, ale dal jsem to. Masaryk Run rozhodně není procházka, ale pořádná makačka. Běžet tam, kde se obvykle prohání Rossi, Pedrosa a další hvězdy Moto GP se nepodaří každý den.

FOTOGRAFIE ZE ZÁVODU

KOMPLETNÍ VÝSLEDKY