Často se mne lidi ptají, jak trénuji. Nemám žádný plán. Běhám podle pocitů. Když se běží dobře, běžím rychle, když to nejde, zpomalím. O tom, co ten den odběhám, se v podstatě rozhodnu ve chvíli, kdy vyběhnu. Vyhovuje mi to tak a nesvazuje mě nic napsaného. Pak je člověk jen vystresovaný, že má běhat úseky a nejdou mu a když by mu šly, tak má zase klusat. Běhám, protože mě to baví. Vzhledem k pracovnímu vytížení běhám ráno okolo 5:30 a pak večer. Občas mi to vyjde i přes den a to je pak super. Týdně 150–200 km. Regenerace nula. Není už žádný čas…

Loňskou sezonu jsem zakončil v listopadu po dráhovém maratonu v Plzni (2:37). Pak jsem měl v plánu dát si do kupy trochu nohy a jejich trable. Našel jsem si doktora, absolvoval určitou léčbu a při jedné nešetrné aplikaci rázovou vlnou získal takový problém v kotníku, který léčím ještě teď. Takže prosinec a leden pro mě byl ve znamení mrzutosti, neběhání a všemožných pokusů se z toho dostat.

Jenže u mě je to prostě těžký, dám pár dní pauzu a hned to jdu zase zkoušet, jestli se to třeba náhodou už nevyléčilo. No, po těch dvou měsících jsem pochopil, že klidem se to nespraví, a tak jsem začal koncem ledna pomalu poklusávat. První týden (20.-26.1.) fakt opatrně, tempo okolo 5:30/km, celkem 146 km. Klusání by tedy šlo.

Další týden (27.1.-2.2.) jsem navýšil na 175 km a ten další (3.-9.2.) na 211 km. Tam už jsem si občas zařadil něco okolo 4:30/km. Rychleji mě ten kotník stále nepouštěl. Výsledkem téhle kilometráže nahnané z předchozích „flákacích“ týdnů byl zánět v jiné části kotníku, takže jsem musel trochu povolit.

Týden 10.-16.2. měl dva dny volna a jen 102 km. Noha se zklidnila, přistoupila zase na klusík. 17.-23.2. celkem 202 km. Pak se mi podařilo na čas odjet do kopců a začal jsem se trochu chystat na premiéru na poli skyrunningu. Absolvoval jsem dva týdny s kilometráží 170 km a 242 km, kdy jsem se snažil zdolávat ta nejhnusnější stoupání sjezdovkami, pod lanovkou a podobně. Mezi těmito dvěma týdny byla Kbelská 10, kterou jsem bral jen jako takové zpestření. Čas 34:12 mě docela příjemně překvapil, vzhledem k tomu, že jsem do té doby neodběhl jediný trénink tempa.

V týdnu 10.-16.3. už jsem si tedy zkusil svůj oblíbený střídavý běh, kdy běhám kilometr rychle (3:20) a kilometr pomalu (3:50–4:00). Tento týden jsem zakončil v Plzni na maratonu a padesátce okolo Boleváku. Maraton za 2:42 a 50 km za 3:13 nebyly úplně nejhorší, zejména vzhledem k tomu vichru a zimě, co tam byl. Od té doby jsem střídavé běhy zařazoval pravidelně, alespoň 2× týdně a všechny ostatní běhy běhal v tempech pokud možno pod 4:30. Před Brdskou stezkou jsem ještě přidal dva tempové běhy v délce cca 15 km po 3:40.

Týden před Brdskou jsem byl řádně unavený, pořád mě někde něco bolelo, píchalo, tahalo. Měl jsem z toho velký strach. První velký závod roku a takto vypadat… Ta sobota ale byla báječná. Běželo se parádně, s Danem jsme si hezky zazávodili a ačkoliv měl v té první části navrch, jsem rád, že v té druhé to bylo obráceně. Takticky to byl hodně drsný závod a být psychicky labilní, zabalil bych ho ve vlastní hlavě už po deseti kilometrech. Vítězství pak bylo fajn odměnou a traťový rekord 3:06:59 v těch kopcích jakbysmet.

Navíc se mi podařilo porazit Dana. Bylo by to hezké jej porážet pravidelně, ale Dan je velký bojovník, velmi rychlý a vytrvalý běžec a má spoustu zkušeností. To je vražedná kombinace pro soupeře! A i kdybych ho teď porážel, pořád to bude můj velký vzor a ikona českého ultra běhu. Řekl bych to asi takto: Dan je jenom jeden.

Ale zpátky k tréninku. Znovu jsem se přesvědčil, že pro rychlý závod nemusím naběhat intervaly, ale že mi spíš vyhovují tempové běhy a hlavně kilometráže okolo 180–200 km týdně. Pak si na pár dní trochu odpočinu a tělo se na běh těší samo. Doufám, že tohle pravidlo se potvrdí i na Perun Skymarathonu tuto sobotu. Abych pravdu řekl, vůbec si to nedovedu představit. Takový extrém jsem nikdy neběžel. Nikdy jsem nezkusil závod, ve kterém jsou úseky, co se běžet nedají a musíš je jít pěšky.

BLOG RADKA BRUNNERA

RADEK BRUNNER V BĚŽECKÝCH TABULKÁCH