Je tomu rok, co jsem vstoupila mezi prima partu – olomouckou Ligu 100. Noví přátelé mě strhli do závodního víru, kdy už zkrátka nedokážete přestat – běhat, závodit, posouvat hranice svých možností. A tak nebylo divu, že časem padlo rozhodnutí – chci běžet maraton. Pro svou premiéru jsem si zvolila Salzburk – město mnoha mých vzpomínek, které jsem v minulosti několikrát navštívila. V plánu byl zájezd s ostatními olomouckými běžci, tudíž bylo na co se těšit. A tak začalo těžké, ale krásné období – maratonská příprava.

V lednu jsem začala navyšovat objemy, ale s tréninkem jsem trošku tápala. Pak jsem ale dostala nejdůmyslnější narozeninový dárek – trénink naplánovaný mojí kamarádkou, zkušenou běžkyní, o níž jsem věděla, že mě připraví dokonale. Krůček po krůčku mě vedla jako malé dítě a stálo to za to.

Přiznávám se na rovinu – prvních pár týdnů jsem trpěla jako kůň. Ale časem jsem zjistila, že si v tom fyzickém utrpení vlastně „libuju“. Během těžkých tréninků přicházely okamžiky, kdy jsem to chtěla vzdát, jít domů, vyhodit nohy na stůl a koukat na televizi. Ale pokaždé, když to vypadalo, že už to prostě nejde, šlo to zase o kus dál. Byly to měsíce sebekázně a posouvání vlastních hranic. Neskutečně jsem si to užívala. I když to pro mne jako matku samoživitelku s tříletou dcerkou žádná procházka rajskou zahradou nebyla. Tréninky pětkrát-šestkrát týdně se plánovaly a pečlivě organizovaly předem, vše jsem musela lajnovat, na nic moc nezbýval čas. Bez babičky a přátel bych to nikdy nezvládla.

Bohužel několik týdnů před termínem maratonu přišel zánět okostice. Opět mi však cestu zkřížila další důležitá osoba – fyzioterapeutka, která mě dala „do kupy“. Vypadla jsem sice na několik týdnů z tréninku, nicméně nic nebylo ztraceno. A tak jsem v sobotu 4. května nasedla do autobusu směr Salzburk…

Pro běžce, který má v oblibě lokální rodinné závody, jsou takovéto masové akce vždy poměrně šok. Ani jsme neměli čas se nějak nervovat, neboť se den předem musela vyzvednout startovní čísla, ubytovat se, jít se vyklusat a brzy do hajan. Žaludek se mi pořádně začal svírat až v autobusu cestou na start.

Popisovat předstartovní nervozitu zřejmě ani není třeba. Takhle nervózní jsem nebyla snad ani u státnic. Neustále jsem odbíhala na wc (kterých v Salzburku mimochodem bylo docela poskrovnu), a tak se stalo, že jsem ve frontě na „kadibudku“ uvízla a nestihla jsem se vrátit za přáteli, kteří stáli vepředu hned za elitními běžci.

Tři, dva, jedna… Teď. Masa lidí se konečně dala do pohybu. Nervozita byla ta tam. Hlava už se přeprogramovala jen na jedno – odběhnout dvě kola dlouhá 21 kilometrů, nejlépe v nějakém rozumném tempu. V plánu bylo běžet po 5:20. Během prvních pěti kilometrů to byl úkol téměř nadlidský, poněvadž jsem obíhala pomalejší běžce. Závodníků zde bylo skutečně dost. Nicméně jsem zadané tempo odhodlaně držela, přestože mi nešlo běžet rovnoměrně. Pak se postupně davy rozptýlily a já jsem v pohodě držela svých 5:10–20. Konečně jsem si začala závod užívat. Salzburský zámek a parky, nad nimiž se tyčily majestátní Alpy se zasněženými vrcholky. V centru nás vítaly mraky nadšených diváků, a tak první polovina utekla jako voda. V tomto okamžiku se mnoho běžců půlmaratonců oddělilo a zůstali jsme jen my – maratonci – a započalo druhé kolo.

Až do 28. kilometru šlo vše hladce. Pak už jsem cítila slabost, ale statečně jsem bojovala. Člověk se musí přesvědčovat, nalhávat si, někdo si i nadává. Věděla jsem, že se stejně nějak zpátky dostat musím, takže čím rychleji, tím lépe. Začala jsem cítit bodání na hrudi a na krku. Docela mě to vylekalo. V té chvíli se vám hlavou honí příběhy běžců, kteří se domů z maratonu nevrátili. Myslím na svou dcerušku a rozhoduji se – žádný ohromující čas by to stejně nebyl, takže když na 32. km zpomalím a doběhnu poslední desítku nejhůře šestkovým tempem, stejně se dostanu pod čtyři hodiny. Tak vydržím do 32. km, jak jsem si slíbila. Pak pozvolna zpomaluji na 5:30,5:40… Nestojí to za to. Tělo hlásí: Zpomal!

Běžím dál a trošku jsem zklamaná, nicméně už tuším, že pravděpodobně doběhnu, což už samo o sobě je výhra. Na 38. km si říkám: Tak kde je ta pověstná krize? Občas přecházím do chůze, ale jen pár kroků. Volím novou taktiku – zavěsím se za ostatní běžce, kteří mě táhnou dál. 40. kilometr – už je tady, mrška jedna. Krize. Mám slzy v očích. Táhnu za sebou nohy. Už je nelze pořádně zvednout. Nemám křeče, ale jsem neuvěřitelně slabá. Tuším, že mě čekají nejtěžší dva kilometry mého života. Díky divákům v centru ze sebe doluji zbytky energie a táhnu své stávkující tělo dál a dál. Šestkové tempo mi připadá jako šílený sprint. Na hodinkách pípne 42. kilometr, bohužel však díky počátečnímu kličkování mi „mylně“ naměřily o téměř půl kilometru víc. Už z toho šílím, ať už je konec! Poslední půlkilometr v duchu věnuji své dceři, která v celé té dřině byla pro mne obrovským hnacím motorem. Zavírám oči, pláču a představuji si, jak jí na krk pověsím svou maratonskou medaili. Moje malá holčička je na mě vždy tak pyšná, když běžím. Každý další krok už jde jen díky myšlence na ni.

Po třech hodinách a padesáti minutách vbíhám na modrý koberec. Dvacet metrů přede mnou čipová kontrola v cíli. Chci zastavit čas, nikdy nezapomenout ten pocit. Brečím jak malá holka a je mi jedno, kolik lidí tomu přihlíží. Se slzami v očích probíhám cílem a nastavuji hlavu stuze, na níž visí vytoužená medaile. Tohle nikdy nezapomenu. V několika vteřinách člověk cítí neskutečnou bolest, štěstí, úlevu a pokoru. Proč pokoru? K životu, že vůbec můžu běhat, k ostatním sportovcům, k rodině a přátelům. Jsem tak vděčná! Klaním se a děkuji…

Děkuji své drahé mamince za veškerou pomoc. Děkuji naší zlaté Peťulce, která mě nejen naučila doopravdy běhat, ale obohatila mě jako osobnost. Díky všem přátelům z Ligy 100 i mimo ni. Děkuji paní Kuncové za odbornou pomoc. Děkuji ti, živote, že jsem, že můžu běhat a že jsem díky běhu našla zase svou ztracenou rovnováhu.

Po maratonu jsem dostala zprávu: „Vyhrála jsi?“ Nejprve mě to mírně rozčílilo. „Jak bych mohla vyhrát? Vždyť nejsem profík…“ Pak jsem se zamyslela a odpověděla: „Ano, zvítězila jsem. Sama nad sebou. A všem vám ten pocit přeji a vřele doporučuji!“