Je rychlejší běžec nebo lokomotiva? V Rakousku se utkali
Dvacet kilometrů za česko-rakouským přechodem v Českých Velenicích, za městečkem Weitra, v údolí říčky Lužnice, za pachem koňské mrvy hustým tak, že by se dal krájet… je malá obec Steinbach. A právě zde, na místním nádraží, je start běhu na 2 800 metrů Mensch gegen Maschine (Člověk proti lokomotivě).
Při běžeckém závodě je obvyklým soupeřem sportovce jiný běžec, popřípadě časomíra. Někdy se přidá počasí a jiná nepřízeň osudu. Ale asi nikde na světě to zatím nebyl vlak. Tento unikátní závod se konal minulou sobotu na úzkorozchodné trati Waldviertelbahn v Dolním Rakousku.
Výše popsané by však mělo být uvedeno ve zdrobnělé formě. Ona totiž úzkorozchodná dráha Waldviertelbahn je opravdu jako pro hobity. Takže mašina je spíše mašinka, která táhne soupravičku vagonků, nádraží je spíše nádražíčko a obec Steinbach je všechno možné od jednoho statku po tři chalupy. Včetně. Ale buďme upřímní: běh na 2 800 metrů také není zrovna maraton.
Pravidla běhu jsou daná jasně: Všichni běžci, kteří uběhnou trať výše zmíněné délky rychleji než parní vláček kolejáček Mh. 1, registračního čísla 39903, vyrobený v roce 1906 firmou Krauss a spol. v Linzi, mezi nádražím Steinbach a Sankt Martin, si rozdělí mezi sebe 200 eur. Zjišťuji, že vlak v tomto úseku jezdí běžnou provozní rychlostí 19 km/hod, což je sice opravdu courák, ale nějakých 3:09 na kilák není tedy zrovna pohodové tempo. Tak to už je výzva!
Už dva měsíce před závodem se netrpělivě hlásím Christianu Trollovi svojí neotřelou němčinou a přeposílám startovné 10 eur na účet do zapadlé pobočky v Dolních Rakousích. Počet závodníků je totiž limitován číslem sto. Toho nakonec ani zdaleka nedosáhne, přece jen uběhnout skoro tři kilometry touto rychlostí asi každému nesedne. Moje netrpělivost mi nakonec vynese startovní číslo 1, se kterým se cítím trochu nesvůj. Zvlášť při pozdějším pohledu na soupeře. Nikdo z nich nevypadá jako nazdárek, co se jde vyklusat. Dneska to nebude pohodička…
Zázemí v Sankt Martinu je perfektně připraveno, místní tělocvična, skoro by se chtělo říci sokolská jednota, poskytuje všechno včetně šaten, sprch a občerstvení. Takto neobvyklý podnik přilákal sedláky z dalekého okolí, takže koláčů a radlera se dnes prodá hodně.
Christian, hlavní organizátor akce, se mi velmi obětavě věnuje a ochotně přechází do spisovné němčiny. Místní dialekt je totiž hodně za hranicí srozumitelnosti i pro navyklý sluch. Všichni jsou milí a přátelští, občas se zdá, že moje přítomnost dává jejich závodu punc mezinárodní akce. Jinak jsou zde závodníci z Gmündu, Weitry, Vídně, Prahy a jiných vesnic. Start měl být sice v 18 hodin, ale jak to tak chodí – došla pára, vlak má zpoždění.
Rozklusáváme se mezi zrajícím mákem a ranými bramborami. Konečně! Do zatáčky přibrzďuje souprava (soupravička). Vím, že jediné, co nám dává šanci je a) pomalý rozjezd lokomotivy ze stanice, b) 200 metrů náskok před vlakem na místním přejezdu a za c) mašinfíra pod vlivem. Reálné jsou asi jen první dvě možnosti…
Po startu se překvapivě pole velmi záhy trhá. Několik rychlejších výběhů a serpentin, které se mírně točí kolem trati. Na špici zůstáváme jen tři. Trasa jedinkrát kříží samotné koleje. Organizátor upozorňoval, že kdo na něj doběhne stejně jako vlak, bude muset čekat, až souprava odfuní a pak teprve pokračovat. Zatím slyším jen houkání, ale zdá se, že je dostatečně daleko. Občas ten zvuk v údolí mate a vzdálenost se nedá pořádně odhadnout.
Pozdější vítěz Christoph Leister nám ostatním nedává šanci a končí na nádraží v Sankt Martinu za 8:56. Dobíhám jako druhý, jen o 16 vteřin pomaleji a daleko před vlakem.
Atmosféra u trati i v cíli je úžasná. Lidé si podél cesty rozkládají lavičky a pokřikují na závodníky. Jejich „Hip, hip, tempo!“ silně připomíná atmosféru prvorepublikových sportovních akcí. Je to výlet do starých časů se vším všudy.
Do cíle před vlakem dobíhají ještě čtyři závodníci. Topičovi na tendru se dneska asi moc nechce. Jsem rád, že maximální rychlosti 40 km/hod vlak dnes zdaleka nedosáhl. Chvíli si rozjařeně povídáme se strojvůdcem a dozvídám se zajímavé technické parametry stroje. Fíra i topič jsou pokryti olejem a uhelným prachem. Poslední zapískání a vlak mizí za zatáčkou směr Gmünd.
Otázka tedy už zní jen: „Daj-li mi medajli?“ Ale dají… A 35 euro k tomu. Hrdě si nesu českou vlajku na stupínek. Bylo to poetické odpoledne!
Komentáře (Celkem 3)
behej.com 11.07.2014 08:15:46
Dvacet kilometrů za česko-rakouským přechodem v Českých Velenicích,
za městečkem Weitra, v údolí říčky Lužnice, za pachem koňské mrvy,
hustým tak, že by se dal krájet… je malá obec Steinbach. A právě zde,
na místním nádraží je start běhu na 2 800 metrů Mensch gegen Maschine (Člověk proti
lokomotivě).
Odkaz
na článek
Polychronos 11.07.2014 11:09:11
Mench gegen Machine se běží ještě na konci září za Vídní – v Raxalpe. Je to 10 km a 1200 výškových metrů, vláček je zubačka v designu mloka: http://www.schneeberglauf.at/
Ten den se běží ještě druhý závod na vrchol Schneebergu: http://www.schneebergtrail.at/ 32 km a 2400 m. Loni tam žádný čech nebyl! Je třeba s tím něco udělat…
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.