Účel světí prostředky, a tak na parkovišti vylézáme z auta v krásných 22:10. Vzápětí ve svých kraťáskách a tílku „narážím“ na okolních 14 °C. Rázem chápu, proč jsou všichni kolem navlečení od hlavy k patě v outdoorovém oblečení. Tedy s výjimkou těch, kteří už hopkají v běžeckém. Já se soukám do džínů a mikiny – jediného teplejšího oblečení, které jsem si vzala – a společně s mužem vyrážíme pro startovní čísla.

O pár minut později nevěřícně kroutíme hlavami nad čísly 1 (Honza) a 2 (já), která svíráme v rukou. „Jé, to máte protekční? Anebo se to dalo někde koupit? Nebo to je za loňské umístění?“ Co na tom, že to byla náhoda. Chtě nechtě od toho okamžiku poutáme pozornost.

Na startu se věrni svým číslům stavíme do první linie. Já osobně si v čele asi čtyřsethlavé skupiny namotivovaných ultraběžců připadám trochu jako debil, zejména s ohledem na skutečnost, že jsem ještě nikdy neuběhla ani maraton. Ale na to teď není čas myslet. Na počitadle odtikávají poslední vteřiny a ve 23:55:00 vybíháme.

Hned vzápětí se ukazuje, že stoupnout si úplně dopředu bylo taktické – aspoň mám přehled o všech číslech, která mě předběhnou. Je jich hodně… Včetně Jedničky. Ta se mi polosprintem ztrácí v davu. Snažím se polosprintovat za ní a marně se sama sebe ptám, kam se všichni tak ženou. Copak jim nedochází, že před sebou máme 67 km?

Vzápětí vbíháme do lesa, kde se tempo v kopci zpomaluje. Čelo závodu však nepřestává běžet a kdesi přede mnou kluše i Honza. Já jsem realista a strategicky zvolňuji na rychlou chůzi. Vzadu pode mnou se mezi stromy táhne svítící had čelovek a já se snažím nepřipouštět si, že je na úzké pěšině brzdím. Přede mnou se tu a tam jedno světlo zastaví. Je to Honza. Jenže jakmile ho dojdu, okamžitě se opět vzdaluje.

Zhruba na sedmém kilometru přichází klesání. Konečně i já zažívám, jaké to je někoho předběhnout. S Jedničkou stahujeme náskok hned několika párů a zdá se, že seběhy budou naší silnou stránkou. Běží se po asfaltkách, lesních cestách, loukami, cestami vyskládanými z velkých kamenů, po šotolině, blátem, sjezdovkami, tu a tam po panelech. Zatímco do kopce nás občas někdo předběhne, z kopce předbíháme my.

Na občerstvovací stanici ve Špindlu, cca na dvacátém kilometru, přibíháme v luxusním čase něco málo přes dvě hodiny. Ždímám do sebe dva kusy melounu a chroustám jablko i s ohryzkem. Po pár minutách znovu vyrážíme na trať. Následuje stoupání na Mísečky a poté táhlý kopec na Labskou, kde je další kontrolní stanoviště.

Těsně před ním, kolem čtvrté ráno, mě začínají brát křeče do lýtek. Sakra, sakra! Müsli tyčinka se solí, jablko se solí, banán se solí. Navrch ještě jedna solná tableta. Chutná to naprosto příšerně, ale co by člověk nepozřel, aby se vyhnul křečím… Mimochodem je tu ukrutná kosa, možná tak 8 °C. Na krátké elasťáky a dvě propocená trička doslova ideál. Nejvyšší čas zase běžet a trochu se zahřát.

Lýtka naštěstí vcelku spolupracují, a tak po kamenné cestě táhnoucí se od Labské podél polských hranic neohroženě skáču jako kamzík. Tedy až do okamžiku, než se dokonale rozplácnu, když mi noha uvízne v zákeřném odtokovém žlabu. Naštěstí je z toho jen odřené koleno, kotník to ustál bez úhony. Ufff!

Vzápětí si s Jedničkou měníme čelovky – Honzovu svítící za moji takřka nesvítící. Rozdíl je víc než znát. Pravda, přicházím tím o dosavadní moment překvapení při každém kroku, což do té doby výrazně umocňovalo adrenalinový zážitek a běhu to dodávalo zcela nový rozměr. Nicméně vidět na cestu má taky něco do sebe.

Kolem půl páté se nad obzorem objevuje první náznak svítání. V šeru sbíháme k Bílému Labi a odtud už bez čelovek zase nahoru směrem na Luční boudu. Dosud nejkritičtější úsek cesty. V nohách přes 35 km a před sebou asi milion vysokých kamenných schodů. Zdoláváme je za rekordních 37 minut, které se ovšem pocitově rovnají nekonečnu. Odměnou mi však je úžasný výhled na Sněžku v záři vycházejícího slunce a k tomu skutečnost, že jsem poprvé v životě zdolala vzdálenost maratonu. Díky tomu k občerstvovací stanici u Luční boudy doklopýtám s úsměvem na rtech.

Úsměv však rázem tuhne při dalším táhlém seběhu do Pece. Už to opravdu hodně bolí. Jsem ve fázi, kdy nevím, co je horší – zda stoupání, či klesání. K vlastnímu údivu však v sobě nacházím potřebnou sílu a zvládám běžet až k dalšímu kontrolnímu stanovišti. Kámen úrazu tkví v tom, že kontrolní stanoviště je v cíli.

Jen si to představte! Jste nevyspaní, máte v nohou 50 km, jste jen deset metrů od cílové brány, ale místo abyste jí proběhli, musíte se vydat na dalších 17 km. Navíc 17 km opravdu hrozným terénem, kdy samotný začátek znamená několik kilometrů trýznivého stoupání. To by zamávalo s kdekým. A tak, na pokraji zoufalství, znovu povolávám do služby iPod v naději, že mě hudba vytáhne z nejhoršího.

Daří se. Cesta na hřeben sice zůstává utrpením, ale pak se na několik cenných kilometrů znovu stávám pánem situace. Krize se vrací teprve s posledním kopcem před cílem. Podle propozic má zbývat posledních 7 km, avšak v důsledku změny trasy se vzdálenost prodloužila. Zbývá 9 km čirého utrpení.

Působí to nekonečně, ale nakonec se přeci jen ocitáme v cíli. Bez fanfár, bez diváků, ale hlavně že tam jsme. Cílový čas: 10:30. Celková vzdálenost: asi 68,5 km. Krkonošská výzva pokořena!!! Mimochodem, mezi smíšenými dvojicemi jsme skončili na luxusním osmém místě. A celkově jsme tuším 39. Honza už do mě hučí, abychom příští rok dali celý seriál Horské výzvy. No uvidíme…

PS: Jo a Milan je mrtvej! Milan byl můj špek na břiše. Tak teď už není. Prostě to nedal. Dobře mu tak!