Hledání nulové izotermy

P?i letmém pohledu z okna sportovního hotelu (v Sankt Johann im Pongau, rakouské Alpy) onoho páte?ního rána je zprvu vid?t jen to, že už druhý den vytrvale prší. A to se prosím m?lo po?así podle v?erejší p?edpov?di umoud?it, ba dokonce m?lo vysvitnout sluní?ko. Ale n?co je tu p?i pohledu na prot?jší hory jiné než v?era. Vršky kopc? jsou bílé, ba i n?které pastviny pod nimi jsou zasn?žené. Zatímco tady prší, tam padá sníh. A ta z?etelná ?ára, co odd?luje bílé od zeleného, to je nulová izoterma. ?ára probíhající místy o teplot? 0 °C.

Nulová izoterma se v pr?b?hu rána ješt? dále posunuje sm?rem dol?, zatímco tady dál hust? prší. Taková ?ára prost? nenechá b?žce klidným. Ukážu na ni prstem a po zp?sobu dít?te mluvícího sotva v holých v?tách ?íkám: „Tam!“ A tím momentem je vlastn? rozhodnuto. Už jen ?ekám, že zmírní déš?…

Výprava za nulovou izotermou za?íná seb?hem ze svahu, na n?mž se rozkládá m?ste?ko, až k ?ece Salzachu, p?eb?hnutím ?eky po most?, hledáním podchodu pod železnicí a dálkovou silnicí. Pak už následuje jen vytrvalé stoupání údolím potoka Reinbach, které se postupn? svírá až do úzké sout?sky.

Asfaltová cesta vede zprvu podél potoka v prom?nlivém asi 13% stoupání, pak se však zvedá vysoko nad n?j, jak se více a více za?ezává do p?ilehlého svahu. Po cest? vnímám rozmanitost barev podzimní p?írody, hukot vody na jezu n?kolik desítek metr? hluboko pode mnou, a samoz?ejm? také sn?hem zaváté strán? a kopce pnoucí se p?ede mnou, chvílemi zachumlané v mracích roztodivných tvar?, které se neustále m?ní.

Cesta se ost?e klikatí a serpentinami p?ekonává p?evýšení. Pro výstup nahoru jsem si stanovil limit 50 minut. Poda?í se mi do té doby dosáhnout  oblasti sn?hu? Zatím je stále dost vysoko nade mnou. Chvíli se zamýšlím znovu nad tím, že lidé si dávají r?zné cíle, r?zné mety, a ty jsou n?kdy docela pomíjivé. Tak jako nulová izoterma: Ráno sice sestoupila hodn? dol?, ale nyní odpoledne se zase zvedla kamsi nahoru nade mne. Neute?e mi?

N?které pomyslné ?áry na zemském povrchu jsou v podstat? stálé, jako t?eba ten nulový poledník, rovník, polární kruh. N?které z nich jsou však dány spíše dohodou mezi lidmi, jak je to v p?ípad? nultého meridiánu. Naproti tomu rovník ?i polární kruh jsou dány tím, jak je zkonstruována a umíst?na na své ob?žné dráze Zem? ve vztahu ke Slunci. Lidská úmluva ?i dohoda to nem?že ovlivnit. N?které ?áry na zemském povrchu už nad?laly hodn? zla, nap?íklad hranice mezi národy. Byly sice dány lidskou úmluvou, n?kdy ale spíše násilím a utrpením. Jejich ?asté zm?ny byly doprovázeny ob??mi na lidských životech.

Z uvažování m? vytrhla sn?hová vlo?ka, která mi p?istála na brýlích. Pro m? to byla vzdálená p?edzv?st nulové izotermy. Takže p?ece! Už se to blíží! Kolem m? se na listech n?kterých rostlin za?ínají objevovat trošky sn?hu. Stoupám dál, s nar?stajícím sklonem terénu trochu drobím krok, aby b?h nebyl silový, ale sv?že lehou?ký. Po n?kolika serpentinách se dostávám do oblasti, kde již jehli?naté stromy kolem m? udrží sníh a tráva na pastvinách je nesouvisle pokryta sn?hem. Také sn?žení v této oblasti docela houstne. Dám si ob?erstvova?ku otev?ením úst doko?án a zachycením pár vlo?ek na jazyku.

Uv?domuji si, že nulová izoterma neprobíhá p?esn? tam, kde za?íná sníh. Ten se i v malém množství drží dob?e i p?i teplot? kolem 2 °C. A tak vím, že musím dál stoupat. Zele? je zde vždy trochu více a více pokryta sn?hem. Moji pozornost i mírný údiv vzbuzují kvetoucí blatouchy s listy pokrytými sn?hem. Okamžit? si vybavuji, že ješt? p?ed dv?ma dny jsem na podobném svahu nasbíral hrst jahod a mohli jsme se p?i asi 20 °C opalovat. Co že to je dneska za ro?ní období? Podle blatouchu je jaro, podle jahod je léto, podle krásn? obarvených strom?, které opatrn? odhazují své listy, je podzim, a podle sn?hu je zima.

Tak se tedy dnes nulová izoterma nachází poblíž jakéhosi singulárního bodu ?asoprostoru, kde se sbíhají všechna ro?ní období a kde i myšlenky jdou nap?í? lidstva i ?asu. To je jakoby umocn?no tím, že klikatící se cesta m? vrací zp?t k potoku, který je nyní již docela malý, ská?e zde z jednoho velkého kamene na druhý a v úzké rokli, z níž te?e, vidím hotový prales, spousty strom? p?evrácených nedávnými vich?icemi. Krátké klesání m? p?ivádí ke kamennému p?echodu p?es potok, který je v tomto míst? sveden do propusti. Tak se dostávám na opa?ný svah úžlabí. Pohled na stopky ?íká ?as 45 minut. ?íkám si, nulová izoterma se ur?it? poda?í.

Po krátkém stoupání jsem již obklopen souvislým sn?hem, jen kamenitá cesta je bez sn?hu a kaluže bez škraloupu ledu prozrazují, že i zde je teplota mírn? nad nulou. Ne, to ješt? není nulová izoterma. Ale na mých hodinkách už je ?as 50 minut. Mám se obracet? S vedoucím výpravy to usmlouvám na povolení dalších p?ti minut (tím vedoucím výpravy jsem samoz?ejm? já, nikdo jiný tu není). Ješt? n?kolik zatá?ek, r?zn? prudké stoupání, rozmanité scény v?etn? ob?asného výhledu na m?ste?ko hluboko pode mnou.

Práv? když stoupání op?t p?itvrzuje, na hodinkách mám 55 minut a nulová izoterma nikde. Vzdát to? Naho?e nade mnou za zatá?kou se zdá být otev?ená krajina skýtající výhled do okolí. Povolena je tedy ješt? jedna minuta a ta sta?í na to, abych na ono místo vyb?hl. A pohled odtud je skute?n? úchvatný: na svahy pode mnou, louky a pastviny, na m?ste?ko hluboko dole. Do tvá?e mi zafoukal ostrý ledový vítr, asi takový, jaký na Titaniku pocítili cestující n?kolik minut p?ed setkáním s ledovcem. Neklamné znamení, že nulová izoterma je tady. Že jsem jí dosáhl. Spokojen? se obracím k sestupu. Sluní?ko v tu chvíli na moment prostr?í své paprsky skrz mraky, aby m? pohladilo a ukázalo sv?tlejší tvá? hor.

Pozoruhodný zážitek. Po celou dobu seb?hu, p?i kterém op?t natahuji krok k vyšší rychlosti, o n?m uvažuji. ?ty?i ro?ní období vt?snaná do n?kolika dní. Lidské snažení poko?it r?zné meze a hranice. Stanovování zbyte?ných hranic a bariér. Pokora p?ed t?mi ?arami, které nevyplývají z lidských úmluv a jež jsou na nich nezávislé. Pokora p?ed zákony, jež nestanovil ?lov?k.

?asová prom?nnost n?kterých hranic a ?ar. Ostatn? – kde bude zítra nulová izoterma?