„Je to pěkná trať,“ vydechne spokojeně bývalý reprezentant v běhu na lyžích Jiří Magál. Právě si ji zaběhl nanečisto. Začíná se stejně jako populární Jizerská 50 na běžkách na stadionu v Bedřichově a první kilometry trasu legendárního závodu kopírují.

„První úsek „k Buku“ vede do kopce, což je možná dobře, protože se člověk dobře zapracuje. Ale určitě se nevyplatí začátek přepálit. Myslím, že závodit se začne až ve druhé půlce,“ tipuje Jiří Magál.

Z tratě lyžařského závodu se odpojíte po dvou kilometrech na rozcestí U Nové Louky, kde zabočíte doleva a směřujete až na poeticky pojmenovaný Malinový vrch, kterému nikdo neřekne jinak než Maliník.

„Jsou tam spíše lehké pasáže, seběhy nejsou extrémně prudké, takže se dá i odpočívat. Celkově podle profilu nejde o nějakou extrémně náročnou trasu. Je tam víceméně jeden větší kopec na Olivetskou horu, jinak je to spíše lehký profil, takže je to závod pro širokou veřejnost. Myslím, že 23 kilometrů zvládnou relativně v pohodě i lidé, kteří se jdou proběhnout jen občas,“ shrnuje bývalý reprezentant, který žije v Liberci a blízké Jizerské hory dobře zná.

Na Maliníku, mimochodem na něm budete zhruba ve čtvrtině závodu, se stočíte doprava a běžíte lesní cestou „po kanálu“ (zde pozor na kořeny) až k přehradě Černá Nisa. Po 340 metrů dlouhé hrázi nejvýše položené nádrže v Jizerských horách poběžíte. A její rašelinou zabarvená voda vás okouzlí.

„Na trase je určitě spousta hezkých míst a jedno z nejkrásnějších je, když přiběhnete k přehradě. Tady se opravdu stojí za to kouknout kolem sebe. Člověk kolem sebe uvidí i něco jiného než závodníky,“ slibuje Magál. „Kdo chce se může jít při závodě i vykoupat…,“ vtipkuje. Na tomto místě totiž nelze mít špatnou náladu.

Dále trať Jizerské 50 RUN vede po cestách kolem přehrady. Občas její probleskující hladinu mezi stromy zahlédnete. „Je to hodně pěkné. Jinak víceméně po celý závod běžíte v lese, všude jsou vzrostlé stromy, takže tam nejsou příliš místa, kde by to mohlo hodně foukat. Je to opravdu příjemné proběhnutí v lese,“ vypráví 37letý sportovec.

Pokračujete přes Závory až na rozcestí Pod Olivetskou horou. Tady už máte polovinu běhu za sebou, ale nejvyšší stoupání na Olivetskou horu (cca do nadmořské výšky 873 m.n.m.) vás teprve čeká.

„Je to sice nejvyšší bod na trati, ale ani tento kopec, když jsme to probíhali, není extrémní. Trochu se to zvedne, poběžíte o malinko déle do kopce, ale jakmile vyběhnete nahoru, víte, že máte víceméně vyhráno,“ hodnotí Jiří Magál.

Seběhnete na Bílou kuchyni. Mimochodem kdo jezdí „zimní“ Jizerskou 50, tento kopec zná jako poslední těžké stoupání na trase, běhá se totiž v opačném směru. A dále pokračujete na Hřebínek, kde stojí legendární stánek s ještě legendárnější zelňačkou. Tady máte v nohách už 16,5 kilometru.

„Jinak povrch celé tratě tvoří z části šotolina, občas asfalt a zpevněné cesty, občas běžíte v lese, je to běh, kde vám víceméně nic nehrozí,“ říká Jiří Magál.

Z Hřebínku se vydáte směr Nová Louka, před kterou však odbočíte doprava znovu dolů k Černé Nise na rozcestí Za Přehradou. Odtud už běžecká trasa znovu kopíruje zimní Jizerskou 50. Do cíle zbývají čtyři kilometry. Poslední tři už poznáte, neboť jste tady před více či méně (podle zdatnosti) desítkami minut běželi.

Celkové převýšení tratě Jizerské 50 RUN je 424 metrů. „Což není na 23 kilometrů žádný extrém. Je to opravdu lehký běh. Jizerky jsou vyhlášené tím, že jsou spíše rovinaté, nastoupané metry tomu odpovídají,“ hodnotí už v cíli na stadionu v Bedřichově spokojeně Jiří Magál, který se na samotný závod hodně těší. Kdo s ním chce změřit síly, má možnost za necelé dva týdny 13. září.

FACEBOOK ZÁVODU