Nemusí vás tedy překvapit, že jsem se ve Stráži pod Ralskem stal iniciátorem běžecké štafety, samozřejmě pod záštitou odborářů a svazáků a za pomoci mnoha dalších kamarádů. Byla to tuším štafeta 10×100×1000, což znamenalo, že se nám podařilo dát dohromady deset stočlenných štafetových družstev, které spolu soutěžily na kilometrovém okruhu městem (každý člen běžel 1 km). Tolik lidí se do té doby podařilo přivést do ulic jen na 1. máje. A to přitom byli tentokrát v trenkách a neměli rudé prapory. Pamětníci těch dob mi dají za pravdu, že už jen uspořádat tak velkou nepolitickou akci mělo punc něčeho nezávislého, režimem jen trpěného, po čem mnozí lidé docela toužili.

Zmiňuji tuto akci jen proto, abych osvětlil, proč jsem se dostal do mezinárodního odborářského běžeckého týmu. Socialistická Moskva začala v těch letech pořádat MMMM. Běžci tuší, že se inspirovali naším MMM, ale vám ostatním to holt budu muset vysvětlit zas polopatě. Jejich Mezinárodní moskevský maratón míru se inspiroval naším prastarým košickým Mezinárodním maratónem míru. Sověti to ovšem měli nekonečně ohromnější, financované jejich stranou a vládou a zaměřené na překonání tehdy i dnes velmi populárních městských maratónů v západních zemích. Z rozhodnutí tehdy nastoupivšího M. Gorbačova se běhu mělo zúčastnit co nejvíc cizinců, neboť nové stranické vedení mělo zájem otevřít zemi světu.

Proto organizátoři nelitovali peněz a propagace a na MMMM zvali skupiny běžců ze všech zemí světa. Na startu se tak objevili Američané vedle Korejců, Bulhaři vedle Keňanů atd. Je tedy snadné pochopit, že se k pozvánce dostalo i československé vedení odborových organizací. O tom se dozvěděli odboráři v Uranových dolech a nabídli kompletní reprezentační mužstvo. No, kompletní – museli jsme si vypomoci několika lidmi odjinud, aby nás byl potřebný počet, tuším deset. No, mužstvo – jela s námi i Vlasta Rulcová, výborná maratónkyně z Liberce. No, reprezentační – vybavili nás dokonce kvůli tomu jednotnou silonovou soupravou s pěkným bílým kloboučkem. Mám ji dodnes, je k neroztrhání, jen trochu vyšla z módy a taky nesleduje změnu mých proporcí.

Na ruzyňské letiště se s námi – považte to panoptikum! – přijeli rozloučit funkcionáři ROH, my se pod schůdky do letadla fotili a ze schůdků pak mávali. Škoda, že nám nedali do ruky kytici, to by byl efekt dokonalý. Chechtali jsme se ještě v letadle, ono to bylo svým způsobem dojemné, jako když maminka vyprovází dítě na první školu v přírodě, ale nevšimne si, že dítě je už dospělé.

Nebudu líčit dny v Moskvě. Snad až na pár řádků. Bacha, byla to 80. léta. Na rozdíl od současných zájezdů s CK tam byl s námi vedoucí výpravy, který byl současně jediným mluvčím, a nám bylo zakázáno mluvit s tamními lidmi. Na to jsem zapomněl hned při první večeři v hotelu (byli jsme zřejmě ubytováni v něčem lepším, neboť tam byly vysoké bílé stěny, na nich tmavě rudý samet, od stropu lustry, na zemi koberce a obsluhovali nás tam hned dva číšníci docela po evropsku).

Pochvalovali jsme si to do chvíle, než jsme ochutnali kyselé, zkažené pivo. Já tudíž udělal tu nejpřirozenější věc na světě: zvedl jsem ruku, přivolal číšníka a lámavou ruštinou vysvětlil, že pivo je špatné a ať nám přinese nové. Číšník nevěřícně vycouval, ale to už tam byl náš kápo:

„Co je? Co jste mu chtěl? No co jste mu to říkal?“

„Že chceme vyměnit piva, všechna jsou kyselá. A stačí se podívat do lahve, co tam plave.“

„Cože?!“ volal politruk a chytal se za hlavu. „Copak se nespokojenost řeší tím, že si stěžujete číšníkovi, aby přinesl nové pivo? Proč jste vyvolal takový skandál?“

To mě docela zarazilo, nojo, nespokojenost se určitě nemá řešit stížností, že ne, snad jsem vyvolal dokonce mezinárodní konflikt?!

Jenže to už se soudruh vedoucí výpravy hnal kamsi z jídelního sálu. Po necelé půlhodině přišel a již zklidněný oznámil, že dostaneme pivo nové a že jsme hned nemuseli dělat takové problémy. Asi navštívil ředitele hotelu, možná telefonoval na Ústřední výbor strany nebo co, ale musím mu složit poklonu, již za půl hodiny jsme tam měli – sovětské šampaňské. Sovětské pivo zřejmě došlo.

Ale přece jen ještě jednu příhodu vám povím. Před samotným maratónským závodem jsme měli docela náročný návštěvní program. Od Kremlu až po televizní věž v Ostankinu. To by bylo jistě logické z hlediska běžného zájezdu do Moskvy, ale nikoliv z hlediska přípravy na dvaačtyřiceti­kilometrový běh ulicemi hlavního města. Leč, zřejmě to tak vymysleli soudruzi povolovači.

A zase jsem to byl já, kdo se vzbouřil, tentokrát však utajeně. Když jsme dojeli metrem ke vstupu do impozantní Všesvazové výstavy komunistického budování socialistických úspěchů proletářské třídy sovětské vlasti (přesný název si už nepamatuji), nenápadně jsem se odpojil a rychle kráčel po chodníku podle výstavní zdi. Asi po sto metrech jsem si našel skupinku stromků a keřů, rychle se svlékl do běžeckého a kalhoty i bundu strčil do tašky. Na okamžik jsem si vzpomněl, jak jsem naivně nechával šaty v mariánskolá­zeňském lese a tašku si vzal s sebou na pomalý hodinový běh v okolí. Vylaďování před maratónem. Dával jsem pozor, abych se neztratil. Naštěstí jsem věděl, že televizní věž v Ostankinu mi bude spolehlivým majákem.

Avšak nebyla. Jako obvykle, život se vyvíjel jinak, než jsem si naplánoval. Když klušete půl hodiny po městě, přece jen minete tolik postranních ulic, absolvujete tolik křižovatek a co chvíli k něčemu zajímavému odbočíte, že prostě… jsem už neviděl ani tu věž. A to byla tehdy nejvyšší na světě!

Mám docela dobrý orientační smysl, jenomže tentokrát to bylo i na mne příliš. Další půlhodinu jsem věnoval pokusům dostat se zpátky ke vchodu na výstavu, abych tam již patřičně oblečený mohl vklouznout do skupiny vycházejících návštěvníků. Ale nedařilo se a nakonec jsem byl rád, když jsem se octl na kraji obrovského náměstí, na jehož protistraně jsem zahlédl další stanici metra.

Linky sovětského metra jsou sice o dost složitější než ty pražské, ale přece jenom, znal jsem název Ostankino a dokonce i název stanice u našeho hotelu, takže jsem si byl jistý, že se zas v pořádku najdu. Ještě že jsem si nenechal kalhoty pod těmi stromky! V klidu jsem tedy vyklusal směrem ke vchodu do metra – ale prrr. Zaznělo několik ostrých hvízdnutí na píšťalky a již se ke mně ze dvou stran rozběhli milicionáři. Zastavil jsem se, aby snad nezačali střílet, a vyčkal, až dosupěli.

Když zjistili, že jsem cizinec, souhlasili, abych vstoupil do metra, pouze mi vysvětlili, že tam nesmím jít takto oblečen. Takže jsem se odporoučel, utíkal zase zpátky a i když tam žádné stromky nebyly, statečně jsem se na ulici oblékl (nevím proč, tento prostý akt, který sice ani u nás není běžný, ačkoliv akceptovatelný, tam skoro vzbudil povstání – minimálně jedna občanka mi říkala cosi nelichotivého). Došel jsem důstojně zpátky k metru, neměl jsem lístek, ale milicionář mě propustil za vrátka, sešel dolů na peron, vyhledal spojení do Ostankina (byla to příští stanice), tam jsem se pokusil vyjít ven, po zadržení u propouštěcích vrátek jsem opět začal vysvětlovat, že jsem cizinec a nemám lístek – a tentokrát mi to nebylo nic platné.

Začalo vyšetřování, jak jsem se ocitl v metru, odkud vlastně jsem (Kanada, nebo Čečensko?) a čas pěkně běžel. Myslíte, že jsem tentokrát bdělého sovětského činovníka přechytračil? Nic takového, prostě jsem byl v malé vyšetřovací komůrce vyšetřovaný tak dlouho – až se ve dveřích objevil sám náš velký Vůdce a tentokrát i můj Osvoboditel. Šel se zeptat, zda mě někdo nedodal do ztrát a nálezů a vtom mě spatřil.

„Vy jste tady? Už zase?“ zaúpěl.

Vysvětlil jsem mu, že žádné zase, že jsem tady poprvé, ale že nemohu ven, protože nemám lístek. V některých metrech si totiž musíte cvaknout i při výstupu.

„Jak jste se sem dostal?“ křičel nevěřícně. Tak jsem mu vysvětlil, že jsem při běhání zabloudil.

„Při jakém běhání? Přece jste mi v hotelu říkal, že vám není dobře, že zůstanete na pokoji?“

„To jsem taky samozřejmě chtěl, ale pak se mi udělalo líp, tak jsem šel těsně za vámi, jen se mi nepovedlo vás dohonit, šli jste moc rychle, pak se mi zas udělalo ještě líp a když jsem zjistil, že mám na sobě náhodou dres, tak jsem…“

„Mlčte, prosím vás, mlčte!“ úpěl ten chudák a já pojal podezření, že mi snad přestává věřit. Tak jsem se trochu urazil, abych mu dal prostor k jednání. On to všechno projednal s orgány (samozřejmě se při tom muselo telefonovat někomu nahoře) a pak jsme celá skupina napochodovala k vlakům. Ani nemusím říkat, že já jediný byl zase bez lístku, protože jsem přece z té stanice ani nevyšel a tak si umíte představit, co se dělo, když jsme zas vycházeli z metra ven. To už bych se skoro opakoval.

Že jsem byl k politování? Možná i menší pohlazení bych si zasloužil, ale manželka nikde a politruk se k tomu neměl.

Je tedy snad již jasné, jak toužebně jsme očekávali start maratónu. A přišel hned druhý den. My přišli na start jako obvykle a já se po rozcvičení chystal najít si místo zhruba v osmé desetině startovního pelotonu. To už je taková běžecká zásada, že se závodník nehrne dopředu, ale na místo, které zhruba odpovídá jeho výkonnosti. Takže na samotné startovní čáře netrpělivě podupávají ti největší chrti, zatímco na konci spolu lidé klidně klábosí, bývá tam taky víc žen než mužů a ti muži jsou spíš do šířky než ti vpředu. Prostě i v bězích má člověk vědět, kam patří a podle toho se chovat.

Jenže ouha! My byli přece cizinci, oficiálně pozvaní reprezentovat svou zemi. A tak nás vyhledali a vyvlekli z těch davů, odvedli dopředu a všechny postavili na startovní čáru! Přesněji, asi tak do třetí řady. Před námi byli černoši, Etiopani, Italové a další podobní. Elita. Že nechápete, v čem je problém? Ten není v té mravní zásadě, že nestojíte tam, kam patříte (mravnost uplatíte někdy snadno), ale v tom, že vy uběhnete maratón s bídou za tři a půl hodiny, kdežto za vámi stojí sedm tisíc běžců, z nichž většina vás bude předbíhat a několik tisíc vás může při té počáteční strkanici sfouknout jako svíčku.

A to se taky stalo. Startovní výstřel jsem ani nezaslechl, avšak celá masa se dala do pohybu. To byl vážení rachot, to byla horizontální lavina, to bylo běžecké tsunami. Tsunami mě skoro zvedlo a neslo mě několik kilometrů, skoro jsem se v té mase těl topil, zoufale jsem mával rukama a nohama, dával pozor, abych neupadl, dýchal co nejvíc a čekal, kdy se to přežene. Ale ono ne. Ono to pořád dunělo všude kolem mě, byl to nekončící příliv těl. V paměti mi zůstaly desítky drobných ruských a ukrajinských dívenek, malých a štíhlých, které běžely ve cvičkách bez podrážky (!) a tyhle děvušky se přese mne přelily jako zuřivý příboj. Jejich cvičky posměšně mlaskaly o asfalt a já věděl, že za necelé tři hodiny budou spokojené, umyté a najedené sledovat, jak se blázni jako já teprve šineme do cíle.

Nebál jsem se ani tak toho nebezpečí, že mě bude tolik lidí předbíhat, ale hlavně toho, že mi nedovolí běžet mé vlastní tempo. To je na maratónu nejdůležitější. Když začnete příliš rychle, tak se vám to po třiceti nebo i více kilometrech zákonitě vymstí. Nenechat se strhnout počátečním tempem, to je pravidlo číslo jedna všech vytrvaleckých disciplín. Ale v Moskvě jsem jej porušil chtě nechtě a vy už víte proč: lavina mě nesla a nedovolila příliš zpomalit. Takže nastojte a nedivte se, že právě tady, při moskevském maratónu, jsem si utvořil svůj osobní rekord v běhu na deset kilometrů. V pětatřiceti letech! Rekord, který jsem už nikdy nepřekonal. (To by mě zajímalo, jestli je ještě někdo jiný na světě, který má rekord na desítku jakožto mezičas z maratónu. Chichichi chácha chochocho! Běžci tu absurditu jistě pochopí.)

Dalším nebezpečím bylo obrovské teplo. Při samotném závodě to vyšplhalo k 35 stupňům. Běželo se sice po obou březích řeky Moskvy a vcelku po rovinaté trati, ale právě to teplo, dusno v ulicích, občasné výběhy a seběhy podle mostů a nedostatek občerstvení (ostatní mi to počínaje 25. kilometrem vždy stačili vypít) vykonalo své. K tomu moje slabší výkonnost a fakt, že jsem přepálil tempo v první čtvrtině a také můj odvěký sklon k lýtkovým a stehenním křečím. Ano, MMMM se mi každým krokem měnil na boj o přežití.

Z dalšího průběhu závodu si pamatuji jen několik útržků. Oficiální heslo závodu bylo „Za mír bez hladu“ – souvislost s maratónským během jsem teda nepochopil, ale to neznamená, že bych si nepřál mír a přál hlad. Jen si ale představte, že jsem si toto heslo zapamatoval ještě po desítkách let! Když běžíte v transu a v polovědomí, když zažíváte pocit, že se vám vědomí odděluje od těla, takže na to zmučené tělo pohlížíte z výšky asi tří metrů, tak si všimnete a zapamatujete i bizarní maličkosti. Snadno si vryjete do paměti třeba běžkyni, která dvacet metrů před vámi náhle vybočila z proudu, dosedla mezi zaparkovaná auta, vykonala velkou potřebu a právě když jste probíhali okolo, se stihla zase zařadit mezi ostatní (jen pro informaci, dámy, ona to stihla za neuvěřitelných šest vteřin…).

Třicátý kilometr. Zase trochu sprchlo. Ale to dusno! Přestávám vnímat dění kolem sebe, prožívám hrozná muka, nesmím se zastavit. Tady už jsem přece běžel, nebo ne? A zas nový náběh k mostu přes řeku. Nahoru to ještě jde, ale dolů, bolesti ve stehnech, křeče. Vrávorám. Potácím se dál. Už nedokážu odhadnout tempo. Šest minut na kilometr? Osm? Deset? Zrakové pole se zužuje, přestávám slyšet, dopředu jdu jen setrvačností, spíš přepadávám, než běžím. Jak se to vleče! Co já jsem za blázna, v pětatřiceti vyrazit do Moskvy na maratón!

Tiše se chystá teplotní šok. Nebo tepelný? Už nevím, už to nedokážu rozlišit. Soustředím se? Vzpomenu si? Už teď běžím určitě se čtyřicítkou (myslím tělesnou teplotu, ne běžkyni-veteránku). Bílkoviny v buňkách degradují, kyselina mléčná triumfuje a ledviny jsou na suchu. Nedostatek vody v těle, vysoká vlhkost vzduchu a extrémní fyzická práce jsou strašlivou kombinací. A já to nemohu změnit, ledaže sebou plácnu na dlažbu.

Hlavou mi proběhla slova, která údajně řekl J. S. Bach: Disonance jsou tím tvrdší, čím víc se blíží harmonii. Mám snad ještě nějakou dobu trpět a pak se vše zvrátí do pohody a plného výkonu? To se dřív zvrátím já. Ano, něco zvrátím. Božíčku, už zas v mysli blábolím. To horko! Já nechci běžet. Já tu nechci být. Já se nechci!

Míjejí mě houfy běžců. Taky jim není dobře, každý mele z posledního. To jsou ale trosky všude kolem! No jak to zvedáš nohy, ty nádivo? A tenhle, obtloustlý a připlešatělý – tebe neměli na start ani pustit. Nebo tahle suchá větev. Takhle vypadá dáma středních let? To je atentát na estetiku. Co tu vlastně všichni dělají? Jak srandovně vypadají? Nějaká groteska nebo co… Sám se vleču jak tele za kombajnem, celý nahrbený, ztrápený. Bez schopnosti sebereflexe. Pak mi bleskne hlavou – jak se říká, není důležité, jestli vypadáš dobře. Důležité je, že ti je dobře. Na závodech to normálně platí. Ale je mi dobře? Pravým opakem. Ach jo, kdy už ty galeje skončí?

Konečně – pětatřicátý kilometr. To mám do cíle míň, než běhám před večeří. Špatně dýchám, hrozná síla mě tlačí k zemi, sotva zvedám nohy. Vzpomínám si na Rosťu Kovandu a jeho „když nemůžeš, tak přidej“. A tak se přiměju zvednout hlavu, rozpohybuji paže a víc dýchám. Narovnávám tělo – copak sbírám brambory? A náhle cítím, jak mi to zas běží trochu líp. Přede mnou prdelka malé Rusky s dlouhým světlým copem a ve spartakiádních cvičkách. Běžím za ní už tři kilometry. Tu budu mít před očima snad i ve snu (tu prdelku myslím). Občerstvovací stanice, kolem ní se mátoží všelijaké trosky. Bezohledně se natlačím mezi ně, už tu není voda, do obličeje si vchrstnu kelímek vlažného čaje. Ještě že nebyl slazený. Odbíhám. Teď to trochu rvu, ale nedá se nic dělat. Jak to říkal ten Rosťa? Už nevím, ale musím vzpomínat, pozornost a paměť vynechávají. Ale také zase začínám líp vidět. Vnímám ty husté špalíry na chodnících. A už je taky zase slyším. Obrovský řev mě žene kupředu.

Já to musím vystřihnout. Já to tam musím dorvat. Musím. A chci. Jde to. Ono to zas jde. (Jen poznámka: Jestli si právě myslíte, že bojuju někde na čele o první místo, tak se probuďte. Popisuju tady galeje kondičního běžce, který se nikdy nedostal pod tři hodiny a dnes bude rád, když to bude za tři a půl.)

Vtom opět ty křeče. Do obou lýtek současně. Půjde to? Ne, nejde, křivím tvář bolestí, pajdám, osahávám si lýtka, málem jdu k zemi. Co si počnu? Ze zástupu na chodníku vybíhá nějaká Ruska. Přiskočí ke mně, skloní se a pích, pích – bodá mě něčím do obou lýtek. Ohromeně se otáčím, ale ona mi mává, něco vesele křičí a já se kupodivu rozbíhám. To přišlo v pravý čas, zachránila mě. Pokračuju.

Tak dlouho jsi trénoval, tak daleko jsi letěl, tak mnoho jsi uběhl – a teď bys tu ostudně vrávoral někde za čtyři hodiny? Začínám opět vnímat svůj dech a rytmus běhu, narovnávám se, občas se rozhlédnu. Vždyť já si to vlastně docela užívám. Pak – Kovandovo vajíčko! Postupně jsem se pohroužil do sebe, soustředil se, jsem stroj, jsem perpetuum mobile, které vyrábí běžecké kroky. Každá buňka je výrobcem energie. První buňka někde vpravo u kyčle, druhá buňka, třetí, čtvrtá. Každá mě posunuje kupředu, posílá energii, aby noha vykopla vpřed a druhá noha se hbitě složila pod stehno a už jde zase tahle kupředu, další buňka posílá svou porci a další, další, další, takhle pracuje stroj a já ho řídím, nohama roztáčím zeměkouli, peru se, vznáším se, letím, páni!, já letím, letím cíli vstříc, kolem mě rozmazané obličeje, lidé mávají, já stupňuji tempo, člověk má nesmírnou zásobu sil a vůle, je mi skvěle, jdu dál, jdu do cíle. Já se vznáším… Do cíle, jdu do cíle!!

A to se taky stalo. Proběhl jsem cílem a okamžitě se mi začala točit hlava. Dovlekl jsem se ke kamennému zábradlí na jakémsi můstku, opřel se o něj, to vedro a dusno k zalknutí. Zvracel bych, ale není co. Cítím, že musím chodit, křeče se opět hlásí, po doběhu bych přece neměl přejít hned do klidu. Ale když se pustím zábradlí, asi upadnu. Kde je nějaké občerstvení, nějaká voda? Všichni všechno vypili! Soudruh Gorbačov evidentně nepočítal s tím, kolik lidí přiláká na start a na mě prostě zapomněl. Co budu dělat? Potřebuju se napít. Jasně vnímám, jak se organismus přehřívá, jak se rozvíjí teplotní šok. (Aby bylo jasno, na něj už zemřela slušná řádka lidí.)

„Pažálsta, kdě vóda?“ ptám se slabým hlasem závodníků, kteří klopýtají nablízku. Podívali se na mě, pak mě vzali kolem ramen (nenesli mě, to teda ne!) a vedli ke zvláštní stavbě ve tvaru rotundy. Byla to malá sportovní hala postavená pro účely moskevské olympiády (1980) a říkalo se jí Želva. Byla určena na sporty jako box, vzpírání nebo zápas. Vstoupili jsme (raději bych napsal „vvlekli mě dovnitř“, ale čeština dvě V neuznává), byla prostorná, podle stěn řady židlí, uprostřed desítky lůžek, na některých odpočívali běžci. Vypadalo to na zdravotní středisko závodu.

Musím včas říct, že už někde na 38. kilometru závodu mě napadlo, co musím dělat v cíli. Nazval jsem si to 3×CH. Bylo to: chlastat – chodit – chladit. Tři CH řešily tři hlavní problémy po doběhu: nedostatek tekutin, křeče a přehřátí.

Takže jsem dovrávoral dovnitř (opět bych spíš napsal „vvrávoral“, promiň, češtino, ale byl bych důsledný) a rozhlížel se, kde si najdu pomoc. Spatřilo mě pár doktorů a sester a hned se ke mně rozběhli. Co potřebujete? Ke svému velkému překvapení, nevím, jestli se to někdy stalo vám, jsem v tom napůl mrákotném stavu, v tom stresu (v původním, plném významu tohoto slova)… začal mluvit rusky! Já, který rusky mluvil naposled někdy v období maturity zhruba před dvaceti lety a na vysvědčení sklízel trojky, ne-li čtyřky. Vysvětlil jsem tedy, co potřebuji a nechal se odvést k jednomu lůžku. Posadili mě a já čekal, že mi přinesou něco k pití. I šetrná masáž by se hodila, tamhle v koutě ji někomu dělají.

Místo toho ke mně přišel pomenší chlápek v sáčku (legitimaci KGB mi neukázal) a ptal se rusky, kdo jsem a odkud.

„Ja inostráněc,“ oznámil jsem mu. Zjišťoval, z které země.

„Zachódnoj,“ pravil jsem hrdě. To mělo znamenat „západní“, abyste si nemysleli, že jsem na něj mluvil sprostě. Bohužel to bylo polsky, nějak se mi to v tu chvíli vyměnilo. Abych zdůraznil svou nezávislost, strhnul jsem si z hrudi startovní číslo a sedl si na něj.

„Vaše startovní číslo je pro nás důležité,“ pravil již anglicky, když viděl moji pohotovou akci. „Nechtějí mě použít na orgány?“ blesklo mi hlavou.

Toto podezření logicky vzrostlo, když mě najednou z obou stran chytli, položili na lůžko a přikurtovali řemeny. Ještě jsem ale doufal, že se do toho hned nepustí. Celý sál byl přece plný pořadatelů a běžců, kteří šťastně odpočívali podél stěn. Neustále jsem bojoval se svým mrákotným stavem, s křečemi, s dusivou duchnou přehřátí, suchem v puse a se zrakem, který se začal rozostřovat.

Uplynuly sotva dvě minuty a ucítil jsem první napíchnutí. Kouknu vlevo vzhůru – stojan s kapačkou, z níž mi odkapává nějaká tekutina.

„Potřebuju se napít a chodit“, volal jsem zoufale rusky, ale už si mě nikdo nevšímal. „Potřebuju se napít a chodit a ochladit se,“ křičel jsem.

Ze sousedního lůžka se na mě přátelsky zašklebil chlápek s britským křížem na dresu a pochvalně zvedl palec pravé ruky: „Good job!“ On si snad myslel, že si s ním vypravuju o hezkém závodě!

Zoufal jsem si, že si mě nikdo nevšímá. Hala se postupně vylidňovala. Vlna uvnitř mě postupovala, už jsem byl blízko zalknutí, srdce splašeně tlouklo, začal jsem ztrácet vědomí. Strop s lampami se jim začal trochu komíhat, stěny se jim nakláněly – ale všichni zůstali v klidu. Konečně přišla sestřička, a protože jsem byl připojený hadičkami a vypadal jsem klidněji, rozvázala mi ty řemínky a dokonce mi dala trochu napít. Chtěl jsem pít hodně, ale usmála se. „Vot kápelnica zděs,“ ukázala na přístroj, který mi měl opatrným kapáním nahradit okamžitě potřebný litr nebo dva vody.

V tomhle okamžiku jsem učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Jakmile sestra poodešla, opatrně jsem se posadil, abych sebou netřískl o podlahu, pak jsem vstal a jediným škubnutím si vytrhl kapačku z paže. Vpich, z něhož okamžitě začala tryskat krev, jsem stiskl palcem. Rychlým belháním jsem se dostal ke zdi. Všechny hlavy v hale se ke mně otočily, lékaři a sestry strnuli. Začal jsem podle té zdi chodit sem a tam. To byly hned dvě chá – chodit (proti křečím) a chladit se. I když tohle chlazení v 35 stupních stále nestačilo.

Mezitím se ke mně začal přibližovat personál a já si přitom připadal jako divoké zvíře v Africe, které mají ostatní ulovit.

„Něpribližájtěs,“ volal jsem a tvářil se zuřivě (mávat rukama jsem nemohl, jedna držela druhou). „Mně náda vódy, mně dalžno chadíť.“

Konečně se opatrně přiblížila sestra s pohárkem vody. Okamžitě jsem si ho nalil na hlavu a křičel: „Jiščo, jiščo. Mnóga vódy. Gipertěrmija!“

To poslední slovo jsem si vymyslel, ale docela ho pochopili a přinesli pětilitrový kanystr. Chytil jsem ho, trochu se napil a pak si začal lít obsah na hlavu. Přátelé, to byl vodopád, to byla záplava – řeknu to prostým slovem: životabudič! Óóó. Áááách. Ólalá. Všichni zírali, dokonce mi v tom chtěli zabránit, neboť na parketách začala vznikat docela velká louže.

Stále jsem jim nedovoloval, aby přistoupili. Ale začali jsme vyjednávat ve větším klidu. Požadoval jsem lékaře, ale specialistu (těch masových doktorů jsem se bál).

„Jakého specialistu?“ ptali se.

„Ortopjeda íli gipertěrmika,“ plácal jsem nazdařbůh.

„Dobře,“ souhlasili. „Přijde za vámi během čtvrt hodiny, ale prosím vás, pojďte si ještě lehnout. Nejste v pořádku.“

Souhlasil jsem, získal hodně vody k pití a navíc mi přistavili kýbl, z něhož jsem se ochlazoval – svým startovním číslem. Prostě příměří. Mezinárodní moskevský maratón příměří.

Uplynulo pár minut a k lůžku přišel s přátelským výrazem zájmu postarší člověk v doktorském plášti, inteligentní a dobrácký na první pohled. Docent … jméno už nevím. Přišel a podal mi ruku – něco naprosto nebývalého! Pohovořili jsme spolu, zařídil mi přísun iontového nápoje (tehdy celosvětová vzácnost) a vyptal se na všechny potíže. Jmenoval jsem tedy i tehdejší letité bolesti na vnitřní straně kolen, které se po doběhu začaly ozývat. Odbornými pohyby obě kolena prohmatal a řekl, že to menisky nejsou, že by to mohl být vleklý zánět postranního vnitřního kolenního vazu. Či něco podobného. A abych za ním přišel druhý den na Moskevskou sportovní polikliniku. Dal mi lísteček se jménem a telefonním číslem a adresou. Rozloučili jsme se a musím říct, že jsem byl tak dojatý jeho otcovskou péčí a závodem celkově tak vystresovaný, že jsem se přitom rozplakal. Divné, že, ale ať to víte i vy.

Setrval jsem v hale ještě asi půl hodiny, venku se už dávno setmělo. Až pak jsem si vzpomněl na zbytek výpravy. Měli jsme odjet společně zvláštním autobusem. Kolik je hodin? No to je průšvih. Kde jsou ostatní, čekají na mě? Musím je hledat. Jak se jen jmenovala ta ulice, v níž jsme se měli sejít?

Prostě jsem si začal zoufat z té obyčejné lidské odpovědnosti, která vám brání, abyste dělali potíže jiným lidem. Takže jsem si tam nad sebou pěkně hořekoval, když se otevřely dveře – a dovnitř vrazil náš politruk-kápo.

„Člověče, kde zase jste? Vy si tu ležíte?! Vy si tu odpočíváte?! Před hodinou jsme měli být v hotelu na večeři! To jste pořád vy, problémový soudruh!“ zoufal si pro změnu on.

Zahanben jsem vstával. „Když já vás nemohl najít…“

„Jo vy jste nás hledal?! Vy jste nás hledal tak, že jste ležel tady v posteli!“

„No přece nejdřív jsem se musel rozmyslet, kam vás jít hledat a to jsem právě dělal,“ zkoušel jsem se obhájit.

„Vy jste prostě největší, ne, vy jste jediný potížista týhle výpravy!“ křičel Vůdce. „Máte štěstí, že už děláte v uranových dolech, jinak bych vám pěkně zavařil. Vy jste několikrát ohrozil celou výpravu,“ chrlil ze sebe. To byla celkem pravda. Stačilo, když jsem si vzpomněl na to pivo a na všesvazovou výstavu budovatelských úspěchů.

Dovlekl jsem se k autobusu, všichni byli na rozdíl ode mne převlečení, někteří pospávali, jiní se kroutili hlady. Postavil jsem se dopředu a statečně se nadechl. „Promiňte kluci, v cíli se mi udělalo blbě, pak jsem nevěděl, kde jsem,“ začal jsem.

„Ale to je dobrý, Oldo,“ chlácholili mě, „to je přece normální“. Pak začali vyprávět jeden přes druhého, jak se jim kdy po závodě udělalo blbě, kolik toho problili a odsrali, prostě žádný vzrůšo se nekonalo. Vůdce jen lapal po dechu, těšil se asi, že mě ostatní zlynčují.

Co dodat? Jen to, že jsem nevečeřel, pouze pil minerálku a žvýkal keksy. A že jsem druhý den pochopitelně na žádnou polikliniku jít nemohl. Dodnes mě to mrzí. Mohl jsem přijet z Moskvy zdravější, než jsem do ní odjel.

Pozn.red.: Úryvek z knihy Maléry a já kondičního běžce Oldy Čepelky, zakladatele Běhu na Ještěd. Kniha vyšla letos, má 376 stran, je určena neběžcům, ale největší kapitola se týká běhání. Dostanete ji v knihkupectvích nebo si ji můžete objednat na objednavky@malery.cz. Další informace na www.malery.cz.