Český atletický svaz jako atletická autorita u nás cítí povinnost – i v návaznosti na boom v oblasti běhů mimo dráhu – stát se v procesu oficiálního měření tratí hlavním garantem na českém území. Kupříkladu dosud chyběla evidence osob oprávněných vydávat certifikáty (pouze několik jednotlivců vlastní povolení od AIMS, resp. IAAF). A i proto se ČAS rozhodl aktivně vstoupit do hry: nejprve byly definovány procesy, pravidla, aktuálně jsou školeni měřiči. To vše jako jeden z nutných kroků na cestě k národní certifikaci a hodnocení závodů.

Bod zlomu nastane 1. listopadu 2015. Po tomto datu budou na území ČR platné pouze certifikáty vydávané na základě protokolu o měření od „Certifikovaného měřiče ČAS“ – pochopitelně ty od mezinárodních autorit (IAAF, AIMS) zůstanou procesem nedotčeny. Je připravena metodika (stručně viz dále), měřiči se proškolují s oprávněním na pět let, a je také stanoven postup pro získání certifikátu. Systém oficiálně změřených tratí umožní sestavovat oficiální tabulky a statistiky. Při dodržení dalších pravidel budou při těchto závodech uznávány národní rekordy a nominační výkony.

Snad každý to už totiž někdy zažil: Skončí běh, vytvoří se hloučky, které se nad svými zařízeními dohadují, „jak dlouhé to vlastně bylo“. Pravda je, že závodů s oficiálně přeměřenou tratí je u nás velmi málo, stejně jako oprávněných měřičů. Certifikát všechny zainteresované ujistí, že závod skutečně odpovídá vypsané délce. A nejen to, garantuje také třeba účastníkům bezpečnost na trati (například vyloučení dopravy).

Jak se měří? Není všeobecně známo, že se k přesnému určení délky trasy nevyužívá GPS ani služeb geodeta, ale že existuje propracovaná metodika. Při ní je klíčové kalibrované jízdní kolo a takzvaný Jonesův čítač (pojmenovaný po svém vynálezci Alanu Jonesovi – viz obrázek), jenž přesně určuje počet otáček. Nejdůležitějším krokem při samotném vyměřování trati je pak přesné vytýčení trasy: než se začne, je třeba vědět, co se bude měřit. Je nezbytné mít hrubou představu, kudy a po jakých cestách či ulicích povede, a dále pak určit, jaká část cesty bude pro závod k dispozici a podobně.

Trasa se poté vyměřuje podle principu „nejkratší možné trati“. To znamená, že se nebere ohled na to, že běžci nemohou za rohem či zatáčkou „zalomit“, ale naopak setrvačností musí opsat obloukem delší trasu. Na druhou stranu, aby byla zajištěna rezerva pro případné zkrácení vlivem teploty a povětrnostních podmínek, připočítává se k výsledné vzdálenosti takzvaný „bezpečnostní koeficient“, který má hodnotu jednoho promile. Čili desítka se vyměřuje na 10 010 metrů, maraton na 42 238 metrů a podobně. Cílem není trasu prodloužit, ale zajistit, aby v závodní den nebyla (i vlivem počasí) kratší, než se deklaruje. Pro „hobíky i profíky“ to bude znamenat lepší orientaci o kvalitě závodů a možnost srovnání.