Vánoční skrytá síla běžců

V životě pak na stadionech zažil omamnou radost z prvních míst a pocity štěstí stát „na bedně“. Ale také hořkost porážek, bolestivé operace a slzy zklamání, které ukrýval před světem do ručníku. Přes řadu potíží opětovně zaklekal do startovních bloků, kdy s odvahou sobě vlastní se vždy hodlal poprat na dráze nejen se soupeři, ale především sám se sebou. 

A i teď ho životem stále provází připomenutí tehdejších vánočních nocí, vzpomínka na první tretry a síla odhodlání z dětské postýlky. Pokládám si někdy otázku, kde se bere v lidech ta vnitřní síla a odvaha jít „do toho“ v dobách, kdy se nedaří a člověk už čeká jen na zázrak, protože všechny logické argumenty a tréninkové teorie, vysvětlující příslušný problém, spolehlivě selhaly. 

Proč se člověk – běžec pořád vrací na svou cestu a chce doběhnout něco, o čem vlastně ani pořádně neví, co to je? Proč Veronika dokončí trénink, přestože cítí, že jí na chodidlech nabíhají puchýře a budou bolet kolena a záda, proč se Jirka po těžkých operacích chce znovu vrátit na dráhu, proč se Sebastian po x únavových zlomeninách vracel na stadiony, aby vyzkoušel svou odvahu a sílu ducha? Jak to, že někdy vy sami běháte všechno možné i nemožné, a přesto pokrok, který očekáváte, se ne a ne dostavit?

 Ale potom přijde čas, nějakou dobu si odpočinete a vy se znovu vracíte na svou lesní cestu či silnici a všechno je lepší. Zlepšení si pak můžete vysvětlovat třeba superkompenzací či dodržováním principů sportovního tréninku nebo nevím čím ještě. Ale já věřím, že jakýsi kousek v srdci, kde sídlí to, co lidi nazývají tím „otřepaným“ slůvkem „láska“, láska k běhu, způsobí, že v těle se rozlije zvláštní síla, která vás nakonec přivede ke splnění vašich snů a tužeb. 

A proto se běžci před závody nebo těžkými tréninky ponořují do sebe, dívají se do svého nitra a zjišťují, zda mají dost sil, aby dokázali správným způsobem na trati využít všechny své síly a schopnosti. Aby pak dokázali vdechnout opravdový život do okamžiků, kdy jde jakoby o všechno. Do těch okamžiků, o kterých vy dobře víte, že i když jste mezi spoustou lidí, přece jste tak strašně sami. Ale pak váš běh skončí. Všechen tlak z vás spadne. Pomalu se vydýcháváte a srdce, které se mohlo roztrhnout, se zklidňuje. Cítíte v sobě klid a mír. 

Běžec někdy na všechno zapomene. Když ale běžel svůj velký závod, pamatuje si, že běžel jakoby v tunelu a necítil žádnou bolest, jen nějaká zvláštní síla ho hnala vpřed. Cítil se lehounký jako pírko a bylo mu krásně. Ale někdy si zase pamatuje každý krok a každé místo, kterým probíhal a vůbec všechno, co se mu míhalo před očima. 

Nemůžete ale pořád závodit a nemusíte běhat zrovna pro medaile. Pro většinu z nás stačí, že si můžeme třeba povídat při běhu se svými kamarády nebo se stromy, které ubíhají kolem něho. Nebo potkávat při běhu někoho, koho potřebujeme zas a znova vidět. A asi tyhle hezké pocity a spousta jiných, které se nám později připomenou a zahřejí srdce, potřebuje běžec ke svému životu. A tak mám jedno přání pod váš stromeček: „Zahřívejte svá srdce láskou a během. Běhejte pro silný život. Poběžte s námi.“

Vláďa Korbel