Závod za humny, slibující rozmanitou trasu a nádherná šumavská panoramata, jsem si zkrátka nemohla nechat ujít.

V sobotu nás přivítala v zázemí závodu na Špičáku příjemná, familiérní atmosféra a zatímco závodníci kratší trati zrovna finišovali, my se chystali na start. Po krátké rozpravě a ujištění, že se nelze ztratit (což bohužel v tu chvíli nebylo ujištění příliš důvěryhodné vzhledem k tomu, že jedna ze závodnic stále bloudila na kratší distanci) jsme se vydali na trať.

Trasa začínala krátkým výběhem na vrchol Pancíř. Byla jsem potěšena, s jakým poklidným tempem závod započal. Z kratších závodů jsem zvyklá na zběsilý úprk, ke kterému se vždy nechám atmosférou závodu strhnout. Takhle jsem se při prvním přeběhu Pancíře zvládla i usmívat na kolemjdoucí turisty.

Následoval táhlý osmikilometrový seběh, během kterého jsem začala pociťovat mírný diskomfort v botách. Zhruba v polovině závodu, kde se trať zlomila a začalo se stoupat zpět na Pancíř, jsem si musela přiznat, že nejspíš opravdu nebyl dobrý nápad běžet v nově zakoupených botách a že ty strakaté, nicméně nesportovní ponožky se na běh opravdu nehodí. Za krásu se občas trpět nevyplatí. A ač občerstvovačka na devátém a patnáctém kilometru měla širokou nabídku občerstvení, náplasti nenabízela.

Alespoň jsem měla rozptýlení a namísto naříkání, že je horko, že prší nebo že padají kroupy, jsem rozjímala nad tím, jak velké budou následky mého podcenění půlmaratonské trati. Z hloubání mě vytrhl až výběh na nejvyšší bod trasy. Ten, kdo i po šestnácti kilometrech běhu byl stále schopen vnímat, se mohl na chvilku pokochat slibovanými panoramaty Šumavy.

Záhy následoval krátký prudký seběh, aby se mohlo podruhé začít stoupat na Pancíř. Znovu vyloudit úsměv pro turisty, kteří tam v dešti a bouřce stále povzbuzovali probíhající závodníky. Pak už jen poslední dvoukilometrový seběh do cíle, který mi dovolil si trochu odpočinout a rychle zapomenout na všechny strasti a útrapy a v cíli rozdávat úsměvy a slibovat, že se za měsíc na startu druhého závodu seriálu uvidíme zase.

Seriál čítá celkem tři půlmaratony v atraktivních horských destinacích. Kdo si netroufá na 21 kilometrů, může si zazávodit na trati přibližně poloviční a pro ratolesti je připraven doprovodný dětský závod. Kdo nestihl závod na Šumavě, může se již za měsíc proběhnout po vrcholcích Krušných hor. Startovat se bude na Božím Daru a organizátoři slibují méně kopcovitou trasu než na Šumavě (dle garmina jsme zde nastoupali přes tisíc metrů) vhodnou tudíž nejen pro ostřílené vrchaře, ale i pro běžce jako já, kteří teprve krásu horského běhání objevují.

Poslední zastávkou seriálu budou Krkonoše, kde se poběží až v říjnu, a tak pokud si na půlmaraton teď ještě netroufáte, do podzimu máte na potrénování času dost. V Krkonoších si můžete nejen zazávodit (a obdivovat krásy našeho nejvyššího pohoří zatímco budete lapat po dechu), ale i přispět na dobrou věc. Pořadatelé do organizace zapojí děti z dětského domova ve Vrchlabí a jako poděkování pro ně vyhlásili sbírku sportovních potřeb.

“Skoro při všech velkých závodech tohoto typu, dostanete spoustu zbytečností od sponzorů jako například tričko, které většinou skončí na dně skříně. My vám nic takového nedáme, naopak vás poprosíme, podívat se na dno skříní a šuplíků, případně do sklepů a na půdy, zda byste nenašli sportovní věci, které už nepoužíváte, ale dětem z dětského domova by udělali radost,” upřesňuje a předem děkuje pořadatel seriálu Pavel Hruška.