Pokud bych se rozhodoval na základě loňského ročníku, byla by odpověď jednoznačná: NIKAM NEJEDU! Proč bych měl opakovaně a zcela dobrovolně v červnu podstupovat „výlet", při kterém přes osm hodin prší, sněží, mrzne a navíc vás na konci dne bolí úplně všechno, na co si vzpomenete, pokud máte vůbec sílu přemýšlet?

Nakonec přišla spásná myšlenka: „Mrknu na předpověď, ta rozhodne." Vím, že dlouhodobá předpověď počasí má asi stejnou vypovídající hodnotu jako věštění z koule, ale na druhou stranu, když vidíte v období +/- 5 dní jen déšť, sníh a teploty mezi 0–10 °C je vám jasné, že léto vypadá jinak. Předpověď byla opět natolik děsná, že u toho jsem prostě nemohl chybět.

Po příjemných 6,5 hodinách v autě, z nichž déle než dvě hodiny zabralo hopsání po finančním klenotu Německa, Mnichovu, jsem dorazil do městečka Grainau, kde probíhala registrace závodníků. Po vjetí do města bylo zřejmé, že nejedu včas. Nejbližší volná parkovací místa byla několik kilometrů od registrace a divně pobíhající a zmateně gestikulující lidi ve žlutých bundách mě, určitě v dobré víře, poslali 2× dokola celého města, aby mi pak sdělili, že tady nezaparkuji. Čech si ale vždycky poradí, takže jsem zaparkoval hrozitánských 15 metrů od hlavní budovy a šel si pro startovní číslo.

Opět bylo všechno skvěle připravené a ani ne za 10 minut jsem byl zpět u auta s číslem v ruce, poukazem na jídlo a taškou plnou méně či více užitečných věcí. Vzápětí jsem zavítal do hlavního stanu, kde se právě konal zahajovací ceremoniál a oblíbená pasta party. Vyzvednul jsem si standardní talíř s naprosto nadstandardní porcí těstovin, nasoukal do sebe pár kilo uhlohydrátů, zajel omrknout skokanské můstky v Garmisch Partenkirchenu a před půlnocí se převaloval v autě ve snaze nabrat alespoň nějaké síly na zítřejší „rozcvičku“ v horách.

Experti na počasí naštěstí neměli pravdu. Ráno jsem se probudil do sluncem zalitého parkoviště plného pobíhajících borců, kteří za pár desítek minut vybíhali na 100km závod kolem Zugspitze. Já si tradičně troufnul na 63 km dlouhý Supertrail s převýšením 3 000 m. Start mého závodu byl v rakouském městečku Leutasch, do kterého nás přímo z Grainau přepravil autobus. Po úvodní kontrole povinné výbavy, nutno podotknout, že až překvapivě pečlivé, se natlačilo 500 běžců před startovní čáru a čekalo na začátek „konce". Přesně v 9.00 zazněl výstřel a dali jsme se do pohybu.

Někteří vystřelili způsobem, jakoby za rohem byl cíl. Patrně to byli zelenáči, protože po pár kilometrech už na čelo hodně ztráceli, zatímco umírnění běžci, znalí cesty a podmínek, drželi životaschopné tempo. Opravdový závod začínal přibližně po 5 km, kdy se cesta zvedá a na běžce čeká 3,5 km dlouhý výstup na Scharnitzjoch s převýšením přes 700 m. Letos jsem si řekl, že budu celý závod i dokumentovat, času na to budu mít přeci spoustu. Chyba. Času jsem sice měl hodně, ale snažit se alespoň trochu závodit a přitom pořád zastavovat, vymýšlet kompozici, fotit a natáčet jednoduše nejde. Je to neuvěřitelně únavné a zdržující, nicméně i přesto jsem se o to pokusil a pár desítek fotek a videí udělal. Stálo mě to nemalý propad v umístění, ale když běháte pro radost a osobní potěšení, je výsledný čas až druhořadý.

Každý, kdo má ambici na dobré umístění ve své kategorii, musí v závodě zabrat nejvíce na začátku. První výstup a následný 7 km dlouhý běh do údolí už hodně napoví o konečném pořadí. Pokud se navíc nebojíte rychlých a trochu riskantních seběhů, můžete rychle poskočit o desítky příček nahoru. Při vyšším tempu se po dvou hodinách dostanete na první občerstvovačku. Už několik set metrů před ní slyšíte jásající lidi, kteří vás vítají, jako byste byli v cíli. Bohužel nejste.

Nacházíte se na 15. kilometru, tedy ani ne ve čtvrtině závodu, a už v tomto okamžiku toho máte plné kecky. Naštěstí se můžete posilnit ovocem, energetickými tyčinkami, gely, čokoládou a ionťáky. Odtud vás čeká 10 km lehce zvlněné lesní cesty k další občerstvovačce a následuje ostřejších 5 km k jezeru Ferchensee. Když to zvládnete až sem, jste téměř v polovině.

Mezi 30. a 43. kilometrem přichází úsek, který mě doslova – jak to říct slušně? – nebaví! Letos si ale pro nás organizátoři připravili změnu. Profil trati byl možná náročnější, ale cesta vedla lesem, loukami a pěšinami s vyústěním v malé soutěsce u řeky, odkud zbýval pouhý kilometr k předposlední občerstvovačce. Je až neuvěřitelné, jakou člověk může mít radost, když zjistí, že mu skoro po šesti hodinách dřiny zbývá do cíle „pouhý" půlmaraton s celkovým převýšením asi 2000 m.

Nadcházející část cesty určitě spousta lidí nenávidí, já osobně se na ni těším celý uběhnutý maraton. Profil je podobný jako na samotném začátku. Pár kilometrů běhu po chvilce vystřídá prudké stoupání završené řvoucími fanoušky na hřebeni. Jakmile se ocitnu u nich, nejraději bych běžel rovnou do údolí. Přesně takový scénář se odehrál v loňském roce, kdy byl závod kvůli extrémnímu počasí zkrácen o poslední horskou část cesty.

Letos počasí vyšlo na výbornou a po dosavadním úmorném výstupu tak na běžce čekaly ještě 3 km k horní stanici lanovky Alpspix a teprve od ní 10 km dlouhý sešup do údolí. Když do toho pořádně šlápnete, budete za 25 minut na posledním stanovišti. Tam si doplníte energii a naposledy prohlédnete okolí z ptačí perspektivy. Pak už jen hurá do cíle.

Kilometry ubývají pomaleji, než byste chtěli, a navíc musíte dávat velký pozor, abyste se na závěr závodu nerozmázli v prudkých zatáčkách. Cesta totiž vede téměř 5 km dlouhým traverzem a rozbláceným lesem až na kraj města. Při značce 2 km do cíle vás zalije euforie. Jsou to sice nekonečné dva kiláky, ale posledních 500 m máte pocit, že si běžíte pro vítězství a nikdo vás o něj nemůže připravit. Za nekončících ovací stovek fanoušků protnete pomyslnou cílovou pásku a až vzápětí zjistíte, že před vámi už ji ve stejné kategorii protnulo 60 běžců. Upřímně je vám to úplně jedno, zvládli jste to.

Jsem v cíli a žiju. Mám za sebou 63 km horským terénem, celý den svítilo slunce, občas sprchlo, ale bohužel nesněžilo. Byl tedy vůbec Zugspitz Ultratrail skutečný? Byl a letos se mimořádně povedl. Dokonalá organizace ze strany PLAN B měla jen drobnou vadu na kráse v podobě pozávodního zázemí. Nevím proč, ale osprchovat se závodníci mohli až na druhém konci města a pokulhávalo i předávání finisherských triček. Kdyby ale každý organizátor takto náročného podniku s více než 2 000 účastníky řešil jen sprchy a trika, byla by to těžká pohoda a nebylo by snad ani co zlepšovat. Co říci závěrem? Těším se na Zugspitze Ultratrail 2017!