Celou akci začínáme výběhem na nejvyšší horu Spojeného království, Ben Nevis. Ta má sice pouhých 1 345 m. n. m., ale výběh na ni začíná prakticky v nulové výšce, nabízí tak mnohem náročnější stoupání než české kopce. Vybíháme brzo ráno, ale na poměrně široké pěšině k vrcholu jsou už i tak davy turistů. Většina však náš pokus vyběhnout nahoru bere s obdivem, sportovně uhýbá na kraj a někdo i povzbuzuje.

Co nás překvapuje, čeština je po angličtině rozhodně druhým nejpoužívanějším jazykem. S výškou se mění ráz přírody a z travnatého údolí se dostáváme do téměř měsíční krajiny na vrcholu. Nemůžeme očekávat dobré počasí, vždyť na Nevisu je mlha přes 250 dní v roce, ale máme štěstí – po cestě se otevírají krásné výhledy do údolí, na okolní kopce i k moři. Situace se zhoršuje nahoře, mlha na 10 metrů a 4 °C nám dává vědět, podle čeho dostala hora své jméno. Tedy, ono to 100% jisté, ale jeden z překladů z gaelštiny uvádí „hora v oblacích “.

Fotíme pár fotek a rychle se obracíme dolů. Užíváme si královský seběh. Fast and light, Run Free, Pure Running a další motivační slogany se mi honí hlavou, zatímco se musím maximálně soustředit na každý došlap. Každá chyba by znamenala v lepším případě jen konec této adrenalinové zábavy.

Brzo nás opouští nepříjemná kamenitá podložka, která bolela i přes boty, a tak se můžeme konečně naplno rozběhnout. Jestli na nás normální turisté při výběhu koukali s obdivem, teď už spíš jak na šílence. ‚You‘re insane, guys' už přestáváme počítat. I přes pár zaškobrtnutí se ale všichni dostáváme ve zdraví dolů. Předpokládaný čas pro turisty je 7 hodin, nám vše dohromady zabralo 2:20, nad rekordem (1:25) jen kroutíme hlavou.

Rychlým přesunem se dostáváme do Aviemore, podhorského městečka vzdáleného asi 30 mil od Inverness. Známým campingovým údolím Glenmore se dostáváme až k úpatí Cairngorms, největších skotských hor. Od spodní stanice místní lanovky se vydáváme ještě pár kilometrů nahoru, kde stavíme stanovou základnu.

Poprvé taky pořádně poznáváme pravé skotské počasí – silný vítr a několik hodin trvající déšť. Po dlouhých debatách také zkracujeme dnešní etapu. Přestože máme GPS, mapy i buzoly, nechceme si zdejším počasím moc zahrávat – mlha je už i tak dost silná a pokud by se ještě zhoršila, nemuseli bychom se včas vrátit. Sice jsme zklamaní, ale nechceme zbytečně riskovat. Bereme to tedy jenom nejpřímější cestou na nejvyšší horu národního parku, Ben Macdui, a rychle zpět.

Promočení a zmrzlí klopýtáme přes kamenná pole, která vedou k vrcholu. Všichni určitě znají ten pocit beznaděje, když se vrchol stále neobjevuje. Naštěstí je to jen šest kilometrů a pár set výškových metrů. Když ho konečně z 10 metrů uvidíme, ani se neradujeme, jen děláme rychlou fotku a co nejdříve se obracíme zpět. Počasí je stále stejně špatné a jsme opravdu rádi, že dolů to ubíhá podstatně rychleji.

Po velmi větrné noci se probouzíme do zatažené oblohy, která nevěstí nic dobrého. Během dopoledne se počasí střídá tak, jak to umí asi jen na severu u moře – z modré oblohy se za pět minut stává prudká bouřka, chvíli je zataženo, pak zase svítí slunce, bouřka, slunce…

Už nás nebaví čekat, kvůli nepředvídatelné situaci radši rušíme původní královskou, 30 km dlouhou etapu a bereme zavděk jen 16km verzí, i tak ale s převýšením téměř jednoho tisíce metrů. Čekáme na vhodné okno, kdy bude svítit slunce, a vyrážíme. Asi jsme měli opravdu štěstí, protože nám dobré počasí vydrželo téměř hodinu!

Po překonání úvodního, téměř horolezeckého svahu, s lehkostí vybíháme na Cairngorm, horu, po které je pojmenován celý národní park (nebo naopak?). Vidíme desítky kilometrů pěšin jako dělaných k proběhnutí. Z dálky ale vidíme další mraky, radši se tedy držíme plánu.

Z výšky 1200 metrů klesáme k jezeru Loch Avon do 700 m. n. m. Technický seběh podél vodopádů je výzvou, ale s vědomím, že už tu pomalu končíme, si ho vychutnáváme do sytosti. Jezero se rozhodně řadí mezi ty nejhezčí místa, která jsem kdy viděl. Není ale času nazbyt, spěcháme dál nahoru. Dalších 600 výškových metrů nahoru skáčeme po nepravidelně rozmístěných kamenech, abychom se opět dostali na Ben Macdui. Přestože nám do této doby počasí přálo, prakticky až na vrcholu se opět vše zahaluje do mraku.

Výhledů už asi bylo dost, radši běžíme dál, než opět prochladneme. Paradoxně pár metrů pod vrcholem už přeháňka přešla, ale než abychom se vraceli, radši si ještě zaběháme na místním ledovci. Zábavy bylo dost, nechceme opět zmoknout, radši se už definitivně vracíme.

Druhou noc se počasí rozhodně nezlepšilo a i přes vybudovanou kamennou zídku zažily naše stany drsný test. Nevyspalí, ale živí, se ráno vydáváme na poslední krátký výběh, jen necelých 700 výškových metrů na Cairngorm a zpět. Nutno podotknout, že dolů i nahoru to není ani 7 km, průměrné stoupání je tudíž přes 20%. Únava se ale nastřádala, a tak už je to spíš utrpení než radost z běhu.

I tak si ale naposledy užíváme skvělý seběh dolů. S vidinou autobusu a letadla domů se na posledních metrech loučíme s horami. Ke Skotsku nepřízeň počasí stoprocentně patří, přesto jsme si ale místa, ve kterých běhají ti nejostřílenější fellrunneři, ostrovní verze skyrunnerů, perfektně užili. Pokud chcete poznat trochu jiné hory, než jsou ty naše nebo Alpské velikány, můžu skotské Highlands jenom doporučit.