Do centra závodu v Mandarfenu jsme dorazili v pátek nad ránem za nepříjemného deště. Na srpen dost chladné počasí a neustávající slejvák nás zahnaly do spacáků, dospávali jsme náročnou noční cestu autem a z teplíčka jsme se vyhrabali až na odpolední prezentaci. Z té jsem měl trochu nahnáno, protože povinnou výbavu jsem zdaleka neměl kompletní a nedokázal bych si představit běžet se vším náhradním oblečením a třeba nesmeky na zádech. Kontrola byla naštěstí spíš namátková a mohli jsme pro startovní čísla.

Se startovní taškou dostáváme upravené mapy závodu. Během briefingu nám organizátoři promítají fotky z první etapy a vysvětlují, proč se trať rozhodli zkrátit. Z Mandarfenu budeme vybíhat na několik okruhů, první etapu ale organizátoři ruší, protože na ledovci Mittelbergferner napadlo nejméně patnáct čísel sněhu. Přijdeme tak o traverz ledovce a pohyb ve výšce přes 3 000 metrů. I ve zkrácené verzi P100 nás čeká 90 kilometrů s převýšením okolo 5 000 metrů. Start se posouvá na pátou ranní, po krátké zastávce na pasta party se jdeme ještě na pár hodin někam vyspat.

Ráno už naštěstí neprší a vybíháme s čelovkami na první 26kilometrový okruh, který začíná ostrým stoupáním k jezeru Rifflsee. S Vláďou se nenecháme zbláznit rychlejšími závodníky (spolu s námi startovala i P85 zkrácená na cca 75 kilometrů) a stoupáme ostrým, ale přiměřeným tempem. Nahoře nás čeká první občerstvovačka, obíháme Rifflsee a začíná pravý trail mezi kameny, běhavé pasáže se střídají s náročnými technickými a stoupáme k Taschachhaus. Páteční slejvák a tající sníh ve vyšších polohách proměnili cesty v potoky, do cíle běžíme už jen v mokrých botách. Hodně nepříjemný je sníh, zvlášť na ferratově odjištěných částech po skále nebo kamenných polích, kde občas nekontrolovaně kloužeme dolů. U Taschachhaus je druhá občerstvovačka, první s teplou polévkou, které se nemůžeme nabažit. Od chaty následuje dlouhý seběh do Mandarfenu, který z technických pasáží přechází v širokou cestu, konečně se můžeme pokochat impozantními stěnami údolí kolem a vrcholky na horizontu a nemusíme jen neustále koukat pod nohy. Z kopce se cítím na rychlejší tempo a odpoutávám se od Vládi.

Po prvním kole mě nejvíce nakopne pořádný záchod a odelhčuju si i převlečením se do kraťasů. Druhý okruh začíná stoupáním ke Kaunergrathütte, v zkrácené trati to znamená výstup z 1 600 metrů do 2 800 a stejnou cestou zpět. Už ve třetině mě v opačném směru míjí první borec s červeným startovním číslem P100 a následují další. I mně se při výstupu daří několik borců předejít. Okolí se s přibývajícími metry mění, travnaté planiny, suťové pole a najednou na obzoru z mraků vystupuje chata a vidina další občerstvovačky mě žene vpřed. Místo cesty znovu ušlapaný sníh, chvílemi si připadám jak jeden krok vzhůru a dva skluzem zpět. Teplá polévka mě nakopne a z nejvyššího bodu na trati sbíhám zpět do údolí. Seběhů se nebojím, sviští to až mi organizátoři říkají ne tak rychle. Opět se mi daří několik běžců předběhnout, v hlavě už zas vyhrávám.

Následuje dlouhá smyčka v údolí Pitztal, které dalo závodu jméno. V mírném klesání se mi daří předbíhat a po druhé se míjím s prvním Polákem v Salomon dresu. Ten už má za sebou předposlední výstup a míří zpět do Mandarfenu. S mapou v ruce se i já pouštím do kopce, ale nic naplat, značení tu takřka není, trať dle mapy nesedí, ztrácím se a zpět na trať se dostávám spíš náhodou. Stoupání končí u chaty Arzler Alm, dále mi v hlavě utkvěl kořenatý singletrail. Nemám přehled o umístění, dopředu mě žene, když na občerstvovačce zaslechnu, že se blíží první žena. Sbíhám do údolí a stojí mě hodně sil a přemáhání, abych alespoň indiánským během doběhl zpět do Mandarfenu. Skok cca o patnáct kilometrů do mírného kopce a hodinu a půl dopředu a v cíli už slaví vítěz P100 Piotr Hercog, zaběhl pod dvanáct hodin.

Vybíhám do posledního okruhu, koukám do mapy a zase nesedí. V prvním kopci se ujišťujeme se závodníkem přede mnou, že jdeme dobře a nakonec celý poslední kratší okruh k Rifflsee spolupracuji s Hannesem z Innsbrucku. Ve dvou to ubíhá rychleji a před devátou jsme v cíli, dobíháme společně na 15. – 16. místě v čase pod šestnáct hodin. Umístění pěkné, co mě hlavně těší, zvládli jsme dokončit před soumrakem a nemusím na trati trávit druhou mrazivou noc. V cíli krátký pokec s Hannesem, organizátory a Honzou Paškem, třetím mužem na trati P85. Pivo, teplá sprcha a jdu se na chvíli vyspat. Vláďa dokončuje po druhé hodině ranní, závod mu moc nesedl a vzhledem k zažívacím potížím na trati je to velké vítězství. Hannes nám u organizátorů dohodl přespání na zemi v kanclu a tím pro nás závod končí, druhý den ráno už míříme zpět do Čech, čeká nás dlouhá cesta domů.

První pravý alpský trail hodnotím kladně. Vzhledem k počasí byIa i zkrácená trať dost náročná a hlavní bylo dokončit. Uvidíme, třeba někdy dáme na Hannesovo pozvání do Innsbrucku na nějaký pěkný trail.