Sedím v autě, před sebou necelých padesát kilometrů do Hladkých Životic coby hlavního zázemí závodu a přemýšlím, co čekat. Podle informací, které jsem vyčetl na webu, se jedná o druhý ročník. Na výběr je trasa dlouhá 12 km nebo 24 km, povrch trati je z 85% lesní cesta zbytek asfalt. Mapka není příliš přesvědčivá, a proto doufám, že nebudu nikde kufrovat.

Po menším motání v dědině konečně dorážím do cílového místa. Desítky aut, množství lidí a zahřívající se běžci nasvědčují, že jsem správně. Registruji se, dostávám číslo a jdu se rozklusat. Obhlídka trasy slibuje slušný zážitek. Jednak je trasa evidentně výborně značena, jednak slibovaných 85% lesních cest vypadá jako reálných, ale o tom později. Jak jsem obával, včerejší dlouhý trénink cítím v nohách. Samozřejmě vím, že udělat něco takového den před závodem je nerozum, ale když bylo tak krásně! Co naplat, do startu zbývají dvě minuty a jde se na věc.

Po úvodním kilometru jsem překvapen komfortním tempem 4:00min/km, které čelní skupinka pěti běžců začíná postupně snižovat. „Jen si běžte, když máte před sebou jen 12 km,“ říkám si. Pln síly se začínám postupně trhat od partičky, se kterou běžím a dotahovat se na první. Ne proto, abych se jich chytl, ale pro vytvoření dobré pozice do druhého kola.

Po 6,5 km je malá občerstvovačka s vodou, hrozinkami a cukrem. Něco málo kopnu do sebe a běžím zpět. Tři kilometry je totiž obousměrný „provoz“, ale cesta je dostatečně široká a běžců není tolik, aby došlo ke kolizi. Mezitím si užívám krajinu, kterou běžíme. Představte si lesík, uprostřed vychozenou/vy­ježděnou lesní cestu, ta se různě klikatí a zvedá, sem tam přeskakujete potok, sem tam padlé stromy. Cítíte ten svěží podzimní vzduch, slyšíte cvrlikání ptáků, prostě paráda!

To se již dostávám na dlouhou štěrkovou rovinku, jež vede podél železniční tratě. Za závod mě míjí vlaky všech přepravních společností, je to jakási kulturně-zpestřující vložka. Běžím již osamocen, čelní skupinka makáčů mi zmizela za zatáčkou, kde se přebíhá cesta, a nejbližšího běžce mám kus za zády. Do cíle prvního kola mi chybí již kilometr, jak hlásí cedulka na stromě a běží se mi zatím opravdu dobře, to jsem rád. „300 metrů do cíle“ další cedulka, nestačím se divit, na takto komorním závodě jsou ošetřeny detaily. Zbývá mi přeběhnout podchodem u nádraží a první kolo je za mnou. Probíhám cílovým prostorem, beru si pro jistotu gel a jdu na závěrečný okruh.

Ten je v podstatě to samé, co první. V podstatě… S tím rozdílem, že běžím již úplně sám, začínám cítit stehna po včerejším běhu a pohrávám si s myšlenkou, že bych mohl snad jít na bednu. Od 17. km začínám trpět a tempo lehce upadá. Dobíhá mě běžec, který je pořád jako stín někde za mnou. Říká mi „odpočiň si“. Asi čeká, že se jej chytnu, ale jeho tempo, které je pod 4:00min/km odmítám akceptovat. A tak běžím opět osamocen. Čím více se přibližuji cíli, tím více si uvědomuji, že to asi fakt bude na bednu. A taky, že jo! Dobíhám jako první z kategorie a druhý celkově. Unaven, ale spokojen.

Na závěr si dávám výklus a promítám si celou trasu, což je asi nějaká běžecká „deformace, minimálně moje. Po vyhlášení vítězů na každého závodníka čeká kousek, v průměru metrového frgálů, který je speciálně vyroben pro tento závod. Zároveň se dozvídám, že jsem měl tu čest běžet s příbuzným Emila Zátopka!

Mé dojmy? Atmosféra menších závodů je naprosto odlišná od těch masových, o to zajímavější a kouzelnější. Zmiňovaných 85% lesních cest bylo dle mého odhadu nakonec 95%, za což jsem rád. Celou dobu byla trasa výborně značena. Tam, kde vedla přes cestu, byli pořadatelé a zároveň byli na několika lehce zablouditelných místech. Občerstvení v cíli se podobalo menší hostině, a tak pokud nebudete příští zářijový měsíc vědět, co s pár korunami a s načatým sobotním dnem, rozhodně vyzkoušejte Běh Poodřím.