Jeden půlmaraton jsem již letos na Zadově běžel, pro běžce je to opravdu nádherná lokalita. Váhání o startu ukončuji čtvrtečním rozhodnutím. Poběžím! Zvládnout logistiku početné rodinné smečky je někdy náročné a tak nezbývá, než vyrazit na závod až ráno. Vstáváme ve čtyři a čeká nás tříhodinová cesta na Šumavu. K lyžařskému areálu přijíždíme před půl osmou. Kocháme se východem slunce. Hodina a půl do startu.

Předchozími dvěma letošními závody byly dvě silniční desítky s poměrně velkou účastí běžců. Devadesát minut před startem je na takových závodech největší šrumec. Všichni se rozcvičují, pobíhají, je cítit nervozita z blížícího se startu. To na Zadově je klid. Prázdný stadionek i parkoviště nahlodají mojí jistotu o termínu konání závodu. „Je to vůbec dneska?“ Nejistotu rozptýlí pořadatelé a první závodníci, kteří se v areálu po chvíli objeví.

Že se nacházím v trochu jiném běžeckém světě, než je ten silničních běhů, poznávám již při prezentaci. Dotazuji se na startovní číslo. „Žádné není,“ odpovídá s úsměvem jeden z organizátorů. Že startovní čísla nejsou zapotřebí, mi dochází někde na třicátém kilometru. Běžci při takto dlouhém závodě nesoutěží mezi sebou, ale sami se sebou. A k tomu označení číslem nepotřebujete.

Přes ranní klid na stadionku se na startu schází asi šedesátka běžců odhodlaných zdolat tři půlmaratonské okruhy. Převýšení pět set metrů a maximum terénu. Po startu se ozývá potlesk nejen pár diváků, ale především samotných běžců. Vyrážíme! Čekám spíše šotolinu, případně lesní cesty. Hlavní organizátor Michael Dobiáš má nedaleko chalupu a znalost prostředí je vidět brzy po startu. Ne cesty, ale nádherné pěšiny, úzké stezky plné kořenů podél potoka. Tento úsek trati patří k tomu nejhezčímu, co jsem kdy běžel. Opravdu nádhera.

Letos jsem dvakrát na závodech zakufroval, a tak sázím na jistotu a držím se běžců, kteří trasu znají. Ukáže se to jako dobrá volba. Na sedmnáctém kilometru přichází odbočka o téměř sto osmdesát stupňů. Sám bych ji pravděpodobně přehlédl. Další úsek je po těžbě dřeva špatně čitelný a zaváhají i moji zkušenější spoluběžci. Ukáže se ale výhoda nadupaných sporttesterů a nahraná trať v hodinkách jednoho z běžců nás vrací na správnou cestu.

Probíhám „cílem“ a vyrážím do druhého kola. Nohy už docela bolí, ale stále ještě běžím. Postupně se propadám z pátého místa a po chvíli se kolem převalí vlna běžců z půlmaratonu. Ti startovali dvě hodiny po našem startu, tedy něco málo přes deset minut po mém průběhu stadionem. Jejich tempo mi nyní připadá neskutečné a začínám si uvědomovat, že do cíle je ještě proklatě daleko. Nejsem ani v polovině!

A nejednou to přichází. Muž s kladivem, kterého znám z předchozích maratonů, kde občas lehce „ťuknul“. Nyní mě jeho rána úplně zastavuje. Nohy vypovídají poslušnost a příkaz „Běžte!“ je nechává netečné. Prostě nemůžu běžet. Šourám se k občerstvovačce a doufám, že gel a ionťák mě vrátí zpět do hry. Moc to ale nezabírá a do cíle druhého kola pokračuji v lepším případě indiánským během.

Přichází náročné rozhodnutí při průběhu (v mém případě průchodu) do posledního kola. To je jedna z nástrah víceokruhové trati: Zabalit je tak snadné! Je mi jasné, že o běhu už to moc nebude, ale trať je vážně nádherná. Končit se mi prostě nechce. Beru si občerstvení od manželky a po ujištění, že vydrží další tři hodiny čekání, vyrážím do třetího kola. Organizátoři uspořádali krátké závody pro děti běžců a ty se po zbývající hodiny baví hraním v lese. Dcera odjíždí snad ještě spokojenější než já.

Po chvíli potkávám běžce, který se vrací zpět ke stadionku. „Ty jdeš do třetího kola?“ ptá se nevěřícně. Když mu to potvrdím a on vidí, že se ke zdolání třetího kola odvažuje daleko větší zoufalec, otáčí směr a pokračuje zdárně k cíli. Z toho mám docela radost, stejně jako z neustálého povzbuzování a nabízení pomoci (gelu, magnezia, pití) od dalších spoluběžců.

Tyčinka a kola mě trochu pomohou, a tak se na třetím kilometru přidávám k nejmladšímu běžci ve startovním poli, který mě právě doběhl. Začínáme klábosit, je vidět, že běháním žije a dlouhé běhy ho opravdu baví. Elixír mládí zafunguje a začíná se mi běžet o poznání lépe. Žádné závratné tempo, ale alespoň běžím. Dobíháme dalšího běžce, který mele z posledního. Zapojí se do naší skupinky a pomalým tempem se blížíme k cíli.

Pět kilometrů od cíle je nutné přelézt padlý strom. To již nezvládám a musím jej oběhnout kolem. Kluci se mi vzdalují a mě definitivně opouštějí poslední zbytky sil. Do cíle se sice dostanu, ale běhu je již minimum. Poslední stovky metrů se ale přece jen dokážu ještě rozběhnout a plácnutí si s pořadateli v cílovém koridoru si užívám za běhu.

Pocity ze závodu jsou trochu rozporuplné. Jsem zklamaný, že jsem nezvládl větší část tratě běžet. Naopak nadšený jsem z tratě samotné. Moc hezčích závodů jsem v životě neběžel. Organizátorům patří poděkování za pohodový průběh závodu a všem spoluběžcům za povzbuzování. Bez nich bych dokončil jen stěží!