Původně jsme se registrovali jsme jen ve dvou a další posily týmu lanařili postupně. Nejdřív jsme v létě přesvědčili Stáňu a v říjnu se k nám přidala odvážná Klára, která sice chtěla běžet půlku, neb maraton ještě žádný za sebou neměla, ale naštěstí byla půlka už vyprodaná a Kláře tak nezbylo než běžet celý maraton s námi.

Ve čtvrtek se stavujeme pro startovní balíčky v maratonském expu, kde se dostáváme do té správné závodní nálady. Vítají nás masky na červeném koberci jako celebrity, všude to trsá, žije a pije, tak se rádi necháváme strhnout a kromě vyzvednutí čísel, triček a lahví vína taky hojně degustujeme a necháme se zvát na všechny možné závody.

Pátek je povinně odpočinkový den, hlavním úkolem je sehnat špendlíky na startovní čísla. Úžasná Stáňa je objevuje zastrčené v jednom z regálů „našeho“ supermarketu, hurá! Večer standartní ténink konzumace sýra, baget a vína, ale především kostýmová zkouška. Vybrali jsme si havajský look a shromáždili řadu věnců, šátků, květin a jiného materiálu. Pepa, který byl ze začátku zásadně proti kostýmům, si dokonce v expu pořídil zelený klobouček. Zuzka a Bernard nás přichází zkontrolovat, kostýmy schvalují a tak si jdeme připravit kupičky na den D a o něco dřív než jiné večery se pokoušíme usnout, protože budíček štelujeme mezi 5:30 a 5:45.

Sobotní ráno zahájíme tradiční „psí miskou“ – označení čaje v ikeáckých miskách, které jsme si zvykli používat místo miniaturních hrníčků. Šup do běžeckého oblečení, nahodit havajské dekorace, něco sladkého k snídani, sbalit civil na převlečení a jedem. Parkujeme u nám už dobře známého expa a hledáme autobus, který nás odveze na start. V dobré náladě sedáme na zadní pětku a pozorujeme stejně dobře naložené běžce půl napůl v maskách a bez masek. Seriózní bězci bez masek nám přijdou „trapní“ a nechceme se s nimi bavit, že.

Vystupujeme z autobusu a míříme do kryté haly, ale ještě než vejdeme dovnitř, s Pepou už stíháme první degustaci vína u vchodu. V tenhle moment se rozhoduji, že ochutnám opravdu všude a slovo dodržím! V zázemí na nás čekají kromě vína taky stoly s bagetami, sýrem, salámem, čokoláda, perník, banány… Pro příště víme, že snídat doma se nemusí. Nekonečné fronty na záchody, spousta vtipných masek a dobrá nálada, to jsou poslední dojmy krátce před startem, kam se pomalu pěšky přesouváme a jdeme na to.

První kilometry si užíváme nádherné ráno se sluníčkem, kocháme se vinicemi, smějeme se maskám, držíme Kláře palce při maratonské premiéře a vynalézáme sborový pozdrav tři-dva-jedna: „Alooohaaaa“ se zvednutím rukou, který bezpečně povzbudí ostatní běžce i rozproudí fanoušky. Během závodu zdravíme tolikrát, že večer skoro nemůžeme mluvit, ale hláška se nás tak drží, že ji málem používáme místo pozdravu i později po závodě. Při vbíhání na první občerstvovačku, která se nachází přímo v zámečku s nádhernou zahradou, je to samé „Ooooo, foť to!“. Střídají se občerstvovačky tzv. obyčejné u cesty s těma kochacími v zahradách a zámečcích, nikdy ale nechybí víno (dvakrát svařák), bagetky, sýry, sladká buchta, čokoláda…

Na desátém kilometru přichází občerstvovačka velmi speciální, a to přímo ve sklepě se sudy vína! Tušili jsme, že na trase má být, ale doopravdy to zažít bylo prostě super. Fotíme, radujeme se, že jsme tady, všechno si moc užíváme. A tak ukrajujeme kilometry skoro do půli, kde nás čeká nejen další sklepně-zámecká občerstvovačka (tam se musím asi 10 minut zabavit s Pepou tancováním při čekání na záchodující Kláru a Stáňu), ale taky Zuzka s Bernardem. Běžíme jim vstříc, zdravíme, fotíme se, culíme, dáváme si víno a frčíme dál. Půlmaraton uběhl cobydup, občas potkáváme neoficiální občerstvovačku domorodců. Jedna už z dálky vypadá dokonale, tak se trhám a běžím napřed čapnout víno, což se domorodcům moc líbí. Nabízí nám neskutečné domácí dobroty, až se mi ani nechce pryč. Nicméně pokračujeme dál, já se držím slova degustovat víno opravdu všude, v čemž mě podporuje hlavně Pepa, holky jsou s vínem opatrnější.

Zato občerstvovačku na jednom ze zámečků složenou výhradně z haribo-bonbonů využijeme všichni. Kolem 30 km už trochu cítíme nohy, Kláru chytá koleno a já nestihla na jedné zastávce víno, ale nenecháme se rozhodit a v mírnějším tempu krájíme kilometry dál. Posledních 8 km se trasa spojuje s půlmaratonem, což nás (hlavně teda mě) trochu vykolejí, protože půlkaři se dost strkají na občerstvovačkách a obecně se v úzkých místech dost nevybíravě tlačí dopředu, ale na druhou stranu nás donutí se trochu víc rozběhnout a tak se ani nenadějeme a máme před sebou Villefranche a poslední 3 km do cíle.

Klára se nesmí zastavit, protože pak už nemůže ani jít, ale lehkým klusem to kolektivně zvládáme, vyhecujeme se k řadě „Alooohaaa“ pozdravů, kilometr před koncem nás domorodci krmí hovězím steakem na kostičky a pak už jen vyhlížíme cílovou bránu, ke které dobíháme ve čtyřstupu překvapivě pohodovým způsobem, samý úsměv, samé Aloha, ani se nám nechce věřit, jak to rychle uteklo. Čas lehce nad 5 hodin nám vůbec nepřijde zlý na to, že jsme s Pepou po cestě dali skoro 2 lahvinky vína na osobu a pro Kláru to byla maratonská premiéra.

Na krk nám věší cílové medaile v podobě degustačního kalíšku na víno (ty ještě ten den večer u Zuzky a Bernarda zkoušíme v praxi), necháme se zabalit do termofólií a směřujeme do garážového zázemí doplnit nezbytné víno, bagety, sýr, čokoládu… a taky bujon, který s Klárou hodně oceňujem. Asi hodinku se motáme kolem, pořídíme pár fotek, omylem vlezeme do VIP zóny (kde se nám s Pepou podaří ukořistit quiche aneb mini slané koláčky, které jsme si ve Francii zamilovali) a pak míříme najít autobus zpátky do expa k autu. Napoprvé netrefujeme správnou výstupní zastávku, tak po okružní jízdě městečkem zkoušíme druhý pokus a tentokrát už vystupujeme správně.

Kupodivu chodíme vcelku normálně, jen Klára má s kolenem problém a Pepa ji šlechetně po cestě podpírá. Po závodě máme důležitý úkol, a to chytit v našem oblíbeném McDonaldu wifi a nasdílet fotky ze závodu. V havajských oblečcích tak sdílíme, počítáme „lajky“ a odměňujeme se.
V neděli ráno si ještě na probuzení dávám běh, odvážnější Pepa a Stáňa plavání v jezeře, Klára doma masíruje koleno, pak už jen poklidíme chatku, loučíme se se Zuzkou a Bernardem a s autem naloženým vínem a sýrem se vydáváme domů. Aby to ale bylo vtipné až do konce, jsme oblečení v maratonských tričkách a sem tam prohodíme naše Aloha.

Po cestě jsme skoro na 100 % rozhodnutí pro další vinařský maraton, a to na konci června v Alsasku. Bude tam totiž hlavně bílé víno, a to je Stáni a Kláry parketa. Pepu jsem nalákala na alsaské speciality, které jsou v maratonském letáčku vypsané pro každou stanici (fakt, i včetně odrůdy vína, která se k tomu degustuje!) a já se teda nějak zapřu a solidárně to bílé víno zvládnu. Už jen sehnat lepší havajskou sukýnku. Aloha, vinařské maratony ve Francii!