Máte za sebou tři ročníky na Slapech a letos jste přidali závod v Harrachově. Proč zrovna Harrachov a jak jste se od přírodních vícebojů dostali k trailovým závodům?

„Na traily jsme se vrhli, protože jsme za sebou měli pár jiných dlouhých běžeckých závodů a říkali jsme si, že bychom chtěli postavit něco s opravdu pěknou, zajímavou trasou s minimem asfaltu. Po zkušenostech ze Slap jsme dostali tip na Krkonoše, že tu jako asociace (ČAES, pozn.red.) ještě nic nemáme, tak pokud se nám podaří dát dohromady pořádnou trailovou trasu, mohli zkusit zde něco připravit. A snad se nám to povedlo. Chtěli jsme využít polskou stranu Krkonoš a Harrachov byl ideálním místem k zakončení závodu. Nemalou měrou nám pomohl místní sportovní oddíl TJ Jiskra Harrachov, lokace je výborně připravená na velké sportovní akce.“

Trailové běhání zažívá boom. Čím se snažíte vaše závody odlišit? Na jaké běžce cílíte?

„Ano, je to pravda, v poslední době běhání obecně zažívá velký boom, jak říkáš, což přináší dobré i špatné stránky. (úsměv) Určitě dobré je, že se lidi nějakou formou snaží sportovat a běhat. To horší je, že spousta lidí si jde jenom tak z gauče něco zkusit dokázat. Proto můžeme vidět na maratonu tolik kolabujících lidí, kteří nejsou schopni pořádně dva týdny chodit, jak jejich kyčle a kolena dostaly na tvrdém povrchu zabrat. Další stinnou stránku masového sportu – ale to platí obecně – je, že z toho je business a někdy podle toho závody vypadají… Bohužel. Já bych neřekl, že se snažíme nějak odlišit, ale spíš to dělat jinak. Pro nás je to pořád zábava, která nás neživí. Všichni máme svojí práci a závodům a jejich přípravě věnujeme volný čas. Nejdůležitější pro nás je udělat závod tak, jak by se nejvíce líbil nám samotným, a doufáme, že si to co nejvíc lidí užije.“

Váš první závod byl na Slapech, letos už třetí ročník. Tam jste k dlouhé přidali střední a krátkou trasu, aby si závod mohli zkusit všichni. Co chystáte na Slapech do budoucna? Stejné trasy?

"Zatím jsme neuvažovali o nějaké změně v trasách. Krátkou trasu 30 km jsme letos přidali, protože spousta lidí říkala, že by hrozně ráda přijela, ale že je ten závod dlouhý. Tak jsme se snažili vyhovět více lidem, protože to organizačně nebylo vůbec složité přidat další třicetikilometrovou trasu. Možná nás zase něco napadne, u nás člověk nikdy neví…“ (smích)

Neplánujete něco delšího jako Olaf Čihák, pořadatel populární Pražské 100? Můžeme od vás čekat třeba stovku?

„Je to asi postupný vývoj, možná bych rád někdy něco takového uspořádal, ale když vidím, jakou má Pražská 100 tradici a hlavně kolik času Olaf věnuje pořádání jenom tohoto závodu, nedokážu si to představit někam ještě zařadit. Tak mu jezdíme každoročně aspoň pomáhat. A navíc s takovou konkurencí se prostě nemůžeme vůbec srovnávat. Na druhou stranu, když si to vezmeš, tak je to strašný závazek, když se lidem akce libí a přijedou příští rok, tak už od tebe očekávají, že bude další ročník v minimálně stejné kvalitě jako předchozí. Což je pro nás závazek a pak nemůže jednoduše říct: hele, lidi, sorry, běhání už není populární, já to dělat nebudu. Jsme prostě taková banda nadšenců.“

Běhat v přírodě se dá prakticky v jakoukoli roční dobu, nechystáte nějaký zimní závod?

„Těch závodů přes rok je hrozně moc, lidí hledají pořád nějaké extrémy. Mě nějak zimní závod neoslovuje, takže nic rozhodně nechystáme. Uvidím, jestli letos poběžím další Olafovu akci, a to Brtnické ledopády.“

Občas mívám pocit, že abys přišel s něčím novým, musíš jít právě do extrému. Co si o tom myslíte? Kde se to zastaví?

„Lidé se snaží hledat někde nějaký extrém pořád a je těžké přitáhnout lidi k závodu. Dneska je možnost každý víkend jet třeba na tři závody (a nemyslím jenom běžecké). A kde se to zastaví, netuším, už teď v době Gladiator a Spartan raců a podobných je to extrémní. Je to o poptávce lidí, takže až to lidem přijde moc, nebudou to chtít. Do té doby ten extrém pro velkou část lidí poroste.“

Z jiného soudku, říkal jsi, že sami běháte. Jaký závod se ti letos líbil nejvíc? Čím tě inspiroval jako organizátora?

„Letos jsme s kamarádem Borečkem T. Rybářem běželi etapový Transalpine run. A to byl jako závod asi zatím největší zážitek. Jen pro představu: parametry byly 254 km s pozitivním převýšením skoro 16 km v sedmi dnech. Moc jsem nevěděl, co od toho mám čekat, ale nějaké informace jsme měli od Honzy Bartase, který to běžel loni. Ale stejně jsem si to nedokázal vůbec představit, jaké to bude. Když jsme vstávali třetí den a nemohli skoro vstát z postele, natož běžet, tak to bylo hodně těžké a sakra rychlé. Tento závod dělají profesionálové a také startovné bylo asi 1 500 euro na dvojici, což je pro našince skoro nepřestavitelné. Ale člověk jako organizátor ví, kolik takový závod spolkne peněz a času všech lidí okolo. Vynaložených prostředků vůbec nelituji, i když jsme bohužel nedoběhli kvůli mému koleni. Stejně tak to hodnotím jako pozitivní zážitek a viděl jsem spoustu věcí, na kterých můžeme na našich závodech ještě zapracovat.“

Dá se něco podobného s alpskými parametry postavit u nás? První Slapy se také běžely ve dvojících, k tomu se neplánujete vrátit?

„No, co se týče převýšení, tak určitě dá, i u nás se běhají skyrace závody, ale nemyslím si, že je to jenom o převýšení. Trať může být těžká nejenom převýšením. Neříkám, že desetkrát vyběhnout sjezdovku je něco jednoduchého. Ale trať, kde se perete nejenom s nastoupanými metry, ale i obtížností tratě, kde si nemůžete dovolit nekontrolovat každý krok kvůli kotníku nebo pádu, má také něco do sebe. A to je to, co si myslím, že je důležitější než nastoupené metry. Závod dvojic jsme na nultém ročníku udělali z bezpečnostních důvodů. Spousta lidí tohle naše rozhodnutí odsoudila a já to chápu v určitém pohledu. Ale za naším rozhodnutím si stojím. První závod jsme zvládli připravit za rekordní jeden měsíc a chtěli jsme mít jistotu, že trať je sice těžká, ale bezpečná pro všechny. Proto jsme zvolili dvojice. Neplánujeme se k tomuto konceptu vrátit po otestování tratě, k tomu není důvod.“

Co ti dělá větší radost, běhat nebo organizovat?

„Jak se to vezme, jsou to dva úplně odlišné světy. (smích) Kdo si nevyzkoušel obojí, tak vůbec neví, jaké to je. Spousta lidí kritizuje nějaké závody v tom, že neměli na občerstvovačkách to či ono, nebo že značení nebylo dobře udělané a další věci. Myslím si, že pořadatel se snaží udělat vždy to nejlepší, co je v jeho silách a možnostech. Bohužel se vždy najdou lidé, kteří strhají značení nebo dokonce přeznačí trať a znemožní tak závodníkům plně si užít závod. Já mám na závody asi trochu jiný pohled než jenom závodník, i když jsem hodně kritický (hlavně sám k sobě). Snažím se poučit i z cizích akcí. Ale ta euforie, když doběhnete do cíle závodu, se vyrovná s euforií, když se všichni závodníci vrátí v pořádku do cíle.“

Kolik lidí se věnuje pořádání vašich závodů?

„V současné době spolupracuje na pořádání všech našich závodů pět až šest lidí. To jsme my, kdo vymýšlíme trasy a hlavní myšlenku závodu a další věci spojené s pořádáním. Ale nemalou měrou se na uskutečnění akce podílí hlavně naši kamarádi, kteří nám jako dobrovolníci pomáhají s pořádáním. Bez nich si to neumím vůbec představit, a proto velký dík patří hlavně jim.“

Blíží se konec roku, to je čas bilancování, předsevzetí a přání. Chcete běžcům něco vzkázat?

„Byl bych rád, kdyby lidé běhali pořád pro zábavu a ne se jenom honili za výsledky a překonáváním sebe sama. I když to k závodění patří, což vím moc dobře… (smích) Jsme moc rádi za přízeň závodníků, kteří k nám jezdí každý rok a naše závody si užívají, ať už to jsou naše trailové závody nebo EPO Survival. Je to zážitek i pro nás, ale i velká zodpovědnost.“