Jste celoživotní sportovkyní. Po úspěšné kariéře na běžkách přišla druhá, v překážkových bězích. OCR (překážkové běhy) jsou v poslední době prudce se rozvíjející disciplínou, před několika lety ale téměř neznámou. Jak jste se dostala právě k ní?

„Naprosto omylem a náhodou. Kamarád se zranil těsně před závodem a jednalo se zrovna o Spartan Race – Beast, tedy vzdálenost 20 km a více + 35 a více překážek. Zkoušel najít náhradu, i proto, že běžel za tým a jeho ztráta byla citelná. No a jelikož není jednoduché najít ze dne na den někoho, kdo 20 – 25 km v horském náročném terénu uběhne a navíc zvládne i nošení břemen, ručkování, brodění potokem, balanční cviky atd., obrátil se i na mě. Já jsem odmítla s tím, že až se místo bahna bude válet ve sněhových závějích, tak ví, komu má volat. Jenže za chvíli začali volat další lidé z týmu a já jednoduše „vyměkla“. Do závodu jsem šla se směsicí skepse a očekávání… A v cíli jsem musela uznat, že to byl jeden z nejhezčích, ne-li vůbec nejhezčí zážitek ze závodu v životě. A že jich mám za sebou docela dost!“ (smích)

Jste první, komu se podařilo obhájit titul na MS ve Spartan Race. Jak moc se věnujete běžeckému tréninku a kolik procent je trénink speciální?

„Běh je hlavní součástí, bez toho se v těchto závodech člověk neobejde. Pokud někomu nejde o přední příčky, stačí, aby se pomocí klusu přesouval mezi překážkami. Ale na MS jsou v popředí skutečně velmi kvalitní běžci, kteří se ani v čistě běžeckých závodech neztratí. Jde o běh, ale i funkční připravenost, protože například nošení břemen, většinou do velmi prudkých kopců, není jen o síle, jak si mnozí myslí, ale hlavně o schopnosti svou váhu plus pár desítek kilo navíc udýchat a ideálně být schopný i se zátěží běžet. Pak je důležité trénovat i horní polovinu těla, což je obrovská výhoda oproti čistému běhu – trénink není jednotvárný. Hlavní je úchop – ze začátku prostě „vis“ na hrazdě, pak přidávat různé ručkování, přítahy. Ideálním přirozeným tréninkem je lezení po skalách. Důležitá je i rovnováha a balanční cviky. Zde mám, stejně jako u silových disciplín, výhodu v lyžařské minulosti. Teda, stále tak trochu přítomnosti.“

Samozřejmě se nedá vyhnout otázce. Co třetí titul ve Spartan Race? Půjdete do obhajoby?

„Tak láká to, i když zase je to šance zkazit si bilanci. (úsměv) Takže uvidíme. Jestli se mi bude běhat dobře, zdraví vydrží a hlavně – bude mě to stále bavit a aspoň trochu naplňovat, tak se do amerického Tahoe chci ještě jednou podívat. I proto, že tam je prostě nádherně, a to i kdyby tam žádný bonus v podobě závodů nebyl.“

Jak by se vedlo „čistým“ běžcům ve Spartan Race? Mezi překážkami by možná ostatním utekli, ale měli by i šanci na překážkách?

„To je otázka. Jsou i šikovní běžci, kteří aspoň trochu dělají doplňkové sporty, a tam si myslím, že po zařazení pár speciálních cviků by mohli být velmi dobří, obzvlášť v české konkurenci. Je pravda, že prosadit se ve světě už je podstatně těžší a navíc – např. na MS nebo ME je nošení břemen opravdu s velmi těžkými váhami a tady by měl klasický běžec – střízlík skutečně velký problém.“

Dá se tedy OCR doporučit běžcům jako doplňkový sport?

„Rozhodně! Je to skvělé zpestření, tratě zajímavé a běh je natolik důležitý, že skvělý běžec vyloženě špatně nedopadne. A možná stejně jako já zjistíte, že právě tohle je to, co vás vlastně baví daleko víc, než hladký běh."

"Zmínila jste, že běžky nejsou jen vaší minulostí? Krom Jizerské 50, kterých závodů se ráda účastníte?**

„Tradičně objíždím pár závodů v rámci Ski Tour a Stopy pro život, dvou největších běžeckých seriálů. A pak, také tradičně, polský Bieg Piastow, který je součástí světové série Worldloppetu. Dál podle chuti, času a formy. Hlavně si chci zimu užít. I když léto mám ráda, stejně je zima mým nejoblíbenějším obdobím.“ (úsměv)

Běžela jste letos i Winter SkyRace a v našich tabulkách máte záznamy z krosových závodů s předním umístěním. Co silniční závody? Neláká vás si to zkusit?

„No… pro mě je silnice trochu nuda. (smích) Mám ráda těžký terén, kde se musíte soustředit na každý krok a tím vám hlava nešrotuje ve smyslu „mám 500 metrů za sebou, už je mi blbě, bolí mě nohy a ještě mě toho čeká dvacetkrát tolik“. Silniční běhy jsem chodila v juniorském věku, ale maximálně do 10 km, to bylo maximum, co jsem psychicky zvládala. Už i běžecká Jizerská 23, dvojzávod s Jizerskou 50 Run, je v tomto směru hodně jednotvárná. Spíš mě lákají horské běhy typu skyrace. Paradoxně pro mě je 23 km v horách výrazně jednodušších než 15 km na silnici. Jak říkám, je to o hlavě. A té vyhovují právě překážkové běhy, kde i samotný závod je zábava a překvapení na každém kroku. Tam nechcete nechat hlavu na startu a vyzvednout si ji až v cíli. Což je můj stav při silničních závodech.“