Kdo zná anglickou inspiraci výzvy The Bob Graham Round, krásně popsanou v knize Richarda Askwitha „Stopy v oblacích“, má jasno. Jde o dobytí stanoveného počtu vrcholů v limitu 24 hodin. V originále se jedná o 42 nejvyšších vrcholů v oblasti Lake District trasou dle vlastního výběru a vrácení se do místa startu. Všichni dokončivší se stanou členy prominentního běžeckého klubu.

V českých podmínkách se jedná o vrcholů 18, s délkou trasy nad 100 kilometrů a čtyřkilometrovým převýšením. Majiteli prvních průkazek jsme se stali my – Dušan Koutník, pořadatel půlmaratonu Okolo vlasti -, a Marek Šesták.

Když stvořitel výzvy Prominentní vrcholy Lužických hor, Martin Bláha, zveřejnil v průběhu zimy podmínky, za jakých je možné se stát členem tohoto právě zrozeného klubu, byl jsem nadšený. Z Lužických hor znám jen část, a ta mi tak přirostla k srdci, že jsem ani chvíli neváhal využít této příležitosti k poznání jejich dalších vrcholů. Kamarád a znalec východní části „Lužek“ Marek Šesták byl výzvou nadšený stejně jako já, jedinou otázkou tak zůstalo, kdy svůj pokus uskutečníme.

Jediný jarní víkend, který jsme měli oba volný, byl až 16. – 17. června, přesto jsme byli k našemu překvapení prvními dobrodruhy, kteří se rozhodli „The Martin Bláha Round“ obejít.

PVLH24 tvoří všech 18 vrcholů Lužických hor s minimální prominencí (převýšení mezi nejvyšším sedlem a vrcholem) 100 metrů. To je docela zákeřnost, protože díky prominenci si můžete být jistí, že žádný z vrcholů nebude zadarmo.

Po hodinách strávených nad mapami a návštěvě zhruba třetiny neznámých vršků jsme za cenu mnoha „zkratek“ stáhli celkovou vzdálenost pod 107 kilometrů se čtyřkilometrovým převýšením a naivně se nad tím radovali. Jen 107, to prostě musíme dát!

Den D se přiblížil a předpověď byla den ode dne přesnější – lépe řečeno stále horší a horší. Žádný náhradní termín jsme ale neměli, a tak jsme v půl osmé večer z Dolní Světlé startovali do zatím ještě osvěžujícího deštíku.

Na první Plešivec a druhý Hvozd nás doprovodil sám otec PVLH Martin, za třetí Popovkou se měla připojit kamarádka Renča na kole, která s námi s krátkým odloučením pod čtvrtým Sokolem jela až na 29. km, do Mařenic. Tam jsme se v hospodě před půlnocí převlékli do suchého, najedli se a doplnili zásoby. Naštěstí přesně podle předpovědi přestalo pršet, takže luxus suchého oblečení nám měl vydržet ještě dlouho, totéž se bohužel netýkalo bot. Mokrá tráva a další porost na cestách i našich úžasných zkratkách mé oběhané klouzající Hoky během chvilky proměnil ve čvachtající vaničky neustále doplňované čerstvou a neohřátou vodou. Boty jsou to skvělé, ale voda z nich moc neodtéká. Marek na tom byl v On Cloudventure o něco lépe.

Běhavá část závodu pro nás skončila pěti nočními vrcholy v těsném sledu: Klíč, Malý buk, Velký buk, Velká Tisová a druhým kopcem se jménem Sokol. Cestou nás obšťastňovalo nejen značné převýšení, ale hlavně ty naše zkratky. Jednou jsme to poslali z hory rovnou dolů prudkým svahem plným kamení, spadaného dřeva a listí (ten binec na mapě vidět nebyl, vrstevnice ano), jindy nás překvapila bahnitá cesta rozježděná těžkou technikou, jindy cesta rozježděná nebyla, neboť nebylo co rozjezdit, a my se museli potmě prodírat mokrým neprostupným lesním porostem sledováni několika páry očí postupně se objevujících a mizejících ve světle čelovek.

Tahle pasáž byla těžká, ale těch zážitků! Minutá odbočka na Velkém buku a dohledávání vrcholové triangulační tyče v roští a v mlze, magický opar na travnatém vršku Velké Tisové, lezení po čtyřech na čedičový vrchol Sokola.

Za svítání nás před Středním vrchem z auta nakrmili a napojili Markovi rodiče, za což jim patří veliký dík, začínali jsme toho mít dost. Přesto nás ani na chvíli nenapadlo, že bychom vzdali, na začátku jsme si naběhli slušný náskok a stačilo už jen v klidu šlapat dál.

Výstup na kovovou rozhlednu na Studenci jsme tentokrát vynechali, chvíli jen překvapeně zírali na vrcholové skalisko Javoru, než jsme se na něj začali drápat, a po Chřibském vrchu před Chřibskou na nás už čekala vyspalá kamarádka Renča s teplou kávou a studeným pivem. Taková setkání vážně potěší a Renáta jich za ten den stihla ještě několik.

Konečně jsme se odvážili počítat zbývající vrcholy i nahlas, už to neznělo tak neskutečně. Široký vrch jsme nějak terénně uzkratkovali, a po Plešivci číslo 2 před námi zbyla poslední svatá trojice – tři nejvyšší hory na naší trase.

Na Jedlovou nás vytáhla vize vychlazeného Kocoura, výborného piva z malého Varnsdorfského pivovaru čepovaného na vrcholu. Sešup dolů pak naše stehna ztuhlá během půlhodinového hydratování hystericky proplakala. Na Pěnkavčí vrch je výstup dlouhý, ale nijak prudký. A Luž – je poslední už! Naše poslední zkratka po nadějně vypadající cestě mířící pod finální kopec opět zmizela v bažině a smrčí a nám pár desítek minut zabralo, než jsme se lesem vyškrábali z cesty existující pouze na mapě na nejbližší cestu skutečnou. To už nás ale nemohlo zastavit, a za chvilku jsme se se slzami v očích a teplým pivem od kamaráda Břeti v ruce kochali výhledem z našeho posledního vrcholu.

Po opatrném sestupu (jak jinak než nejkratší cestou) v doprovodu zakladatele výzvy Martina a Břeti jsme překvapivě opět našli síly na běh a krásu posledního kilometru si opravdu vychutnali.

Stihli jsme to za 22 hodin a tři minuty a získali tak klubové karty č. 0001–0002, naše radost byla veliká. Mnohem větší výhrou byla ale tentokrát cesta, ne cíl, a v tom je ta pravá síla této výzvy. To o týden později potvrdili pokušitelé číslo 3 a 4. Ač limit nestihli, byli z cesty, z lužickohorských výhledů, lesů, luk a vůbec všeho nadšení stejně jako my.

Nakonec jsem si nechal poděkování Markovi. Bez něho bych to nedal. Ani v tom nejhustším hustníku jako správný orienťák neztrácel dobrou náladu a správný směr, a takový člověk je v takové situaci prostě k nezaplacení. Díky Marku!