Pavle, jste nyní patrně nejznámějším a nejúspěšnějším trenérem. Máte za sebou vlastní velmi úspěšnou kariéru, poslední údaj v našich tabulkách však máte z Běchovic 2013. Už neběháte?

„S vrcholovým sportem jsem skončil v podstatě v roce 2009, pak už nešlo o vrcholový trénink, ale spíše výkonnostní, a tomu odpovídaly i výsledky. Maraton jsem běžel pak třikrát za 2:25–2:26. Sportovně jsem se postupem doby přeladil na radost svého mládí – orientační běh. Schovám se do lesa, hledám kontroly a pak si se synem ukazujeme, kde jsme bloudili.“

Jak velkou máte aktuálně tréninkovou skupinu a jaké je její složení věkové i odvětvové?

„Nyní mám ve skupině 55 lidí ve věku 18–55 let, hlavně běžce, tři triatlonisty a jednoho cyklistu.“

Jaký jste trenér? Jak trénujete sportovce na dálku?

„Každému svému svěřenci zdůrazňuji, že základem tréninku na dálku je komunikace. Když vše klape, jak má, je to jednoduché. Základem spolupráce je ale řešení problémů, které mohou nastat a také nastávají. Každý u mě ví, že nelze tréninky mezi sebou přehazovat či jinak posouvat. Na samovolné posuvy v tréninkovém plánu jsem tak trochu alergický, musím při výpadku zhodnotit, která schopnost se aktuálně rozvíjí a která udržuje, a podle toho vše přeplánovat. Také nájezd po nemoci či zranění má svá pravidla. Problém může nastat u správné volby intenzity, i proto hodně trénujeme na základě laktátových testů, aby intenzita zátěže byla co nejblíže správnému zatěžování. Jinak ale nepracuji s tempy, nemohu dopředu vědět, jak se bude aktuálně člověk cítit, jaký bude profil tréninkové tratě, vítr, podklad, teplota, atd.“

Co hlavně své svěřence učíte?

„Učím je poznávat sebe sama a správně odhadnout i načasovat své síly. To je alfou a omegou nejen tréninku, ale i samotného závodění. Proto jako nejlepší cestu při tréninku na dálku bez tepových zón vidím zvolení intenzity dle slovně zadaného úsilí. Dotyčný pak ví, s jakou rezervou by měl dobíhat, a snaží se nastavit na začátku takové tempo, aby v závěru tréninku například dobíhal s malou rezervou, ale tempo odpovídalo začátku tréninku. Jakmile se toto člověk naučí, začne se přibližovat pravidelně svému okamžitému maximu i v závodech.“

Atletické oddíly, zejména na dlouhých tratích, zejí prázdnotou. Nejsou ani peníze na trenéry – specialisty na dlouhé běhy. Čím to je? Dá se na tom spatřovat i něco pozitivního?

„Dnešní doba přináší mnoho nádherných sportů a v tomto ohledu vnímám spoustu lákadel pro mladé. Je to pozitivní? Myslím, že ano, přestože běžecký sport na to doplácí. Také netáhne příklad, tak jako třeba v biatlonu, a popravdě řečeno v konkurenci afrických běžců asi příklad českého vytrvalce bojujícího pravidelně o medaile na světových scénách jen tak neuvidíme. Běžecký sport tak musí jít mezi lidi a hledat. Jak se to již v podstatě děje. Organizují se krásné akce a je tam místo i pro mladé. Naše mládež je ale malinko naladěná jinak, než jsme byli my. Je myšlenkově svobodnější, což jí ale přináší útrapy a ne všichni se s tím umí správně vyrovnat. Výchova je volnější a zdaleka ne programově – rodiče prostě nemají čas. Volní vlastnosti, které vytrvalostní běh vyžaduje, se pak hůře budují a nemůžeme se divit, že místo tvrdého tréninku na dráze si mladý člověk jde radši zablbnout třeba na U-rampu.“

Co radíte?

„Buďme trpěliví a hýčkejme si sportovce, kteří to chtějí dělat a jdou si za tím. Krásy běhu tak objevují dnes nejvíce lidé mezi 35–45 lety. Myslím, že tato generace postupně přivede k běhání víc mladých lidí, kteří budou ctít vytrvalostní dril a kteří budou chtít v těchto disciplínách dojít až ke svému maximu.“

Posuňme se k otázkám tréninku. Jsou nějaká specifika tréninku ultramaratonce oproti maratonské přípravě?

„Jde o absolutně jiný trénink.“

Maraton se dá zaběhnout kvalitně max. dvakrát do roka, u ultra to bude asi obdobné. Co říkáte na maratonské čárkaře a závodníky, kteří si dlouhé závody odbíhají tzv. „na pohodu“ pomalu i jednou týdně?

„Víte, tady vzniká jeden paradox. Maraton, pokud je správně připravený, je jak z metabolického hlediska, tak i svalového velmi náročný a regenerace trvá velmi dlouho. Když se blíže podíváme na ultra v pravém slova smyslu, tak se jedná o individuálně velmi nízké rychlosti a metabolicky o pohodlné krytí výkonu. V rámci ultra tedy jde o jakýsi dobře zvládnutelný výkon a jeho náročnost tkví více v psychické stránce věci a dále v práci v únavě, která ale není kritická, tak jako je tomu v maratonu. Ultramaratonci získají postupně obrovskou a přirozenou odolnost, dostávají se tedy ze svých startů snadno a rychle. Výjimku tvoří závod na 100 km v jeho vrcholové podobě, ale zase pouze u běžců, kteří jsou připravení speciálně na 100 km, delší věci jsou jim tím pádem zapovězeny. Maratonští čárkaři běhají maratony s rezervou – možná ne subjektivní, ale objektivní určitě. Já pořád říkám, není problém uběhnout maraton, problém je uběhnout ho ve svém maximu.“

Hodně se poslední roky mluví o tom, jak správně trénovat lidi, kteří musí dost času trávit v práci. Jet jen na objemy, jak bylo obvyklé v minulých dekádách, nejde. Jak se k tomu stavíte vy?

„Většina lidí si neuvědomuje, že každý trénink by měl mít minimálně roční koncepci, tedy základní přípravu, závody, udržovací tréninky, období, kdy se zaměřuje třeba na rychlost, apod. To se mění s disciplínou i sportovní historií. Jakmile trénujete pořád stejně, tělo přestane reagovat. To, co bylo účinné před rokem, není účinné dnes. Proč by také mělo, když to již tělo zná. To platí o hobících, i vrcholových sportovcích úplně stejně.“

Aktuálně se velmi daří vašim ultrasvěřencům. Nezakotvíte jen u ultra?

„To rozhodně neplánuji. Trénink na ultra byl a stále je pro mě trenérskou výzvou, ultraběžci jsou velmi zajímaví lidé a moc rád s nimi spolupracuji, ale mojí absolutně srdeční záležitostí jsou tratě 5 km až maraton po rovině.“

Jaké vy sám spatřujete naplnění v tréninku ultramaratonců, ev. jejich úspěších?

„Ultramaraton je disciplína plná zvláštností, která si žádá zvláštní přístupy od samotných běžců i ode mne. Spolupráce s ultramaratonci je zvláštní sama o sobě již tím, jací ultramaratonci jsou lidé. A mohu říci, že mě to s nimi baví čím dál více! Pokud bych měl říci, jestli mé nadšení stoupá i díky tomu, jakých úspěchů mí svěřenci na těchto tratích dosahují, tak říkám na rovinu, že ano.“

Od jakého věku doporučuje běhat ultra?

„Jakmile vás to chytne. Ultra je mírumilovná disciplína, opět jsme u jejího paradoxu – trénink na ultra je především v počátku lehčí než na maraton či 10 km.“

Co říkáte na velký rozmach obliby ultra mezi hobby běžci, včetně těch mladých?

„Je to nyní boom. Lidé si čtou knihy a reportáže o dlouhých závodech a dozvídají se, jak je to úžasné a co se při tom dá zažít. Mají pocit, že něco velkého dokáží a zároveň je to jakýsi exkluzivní klub. Ultramaraton je svým způsobem značka.“

Považujete se za úspěšného trenéra ultraběhu? Tím nemyslíme srovnání s jinými trenéry, spíše s ohledem na výsledky třeba Ondry Veličky nebo Katky Kašparové.

„Ano, to považuji.“

Pozn.red.: Plné znění rozhovoru najdete v novém čísle tištěného Běhej, které vyjde 13. července a bude z velké části věnováno právě ultraběhu.