Nakonec to klaplo, kluci se přihlásili i tentokrát, a když tvořili družstvo, vzpomněli si na mě. Od června jsem tak ve svém závodním kalendáři měl na třetí srpnový víkend jasně vyznačeno OTKD. Dva měsíce příprav, fyzických i psychických utekly jak voda a já najednou seděl v autě a spolu s jedenácti spolubojovníky ze Záhoráckého Friškého Týmu vyrážel v sobotu brzy ráno z Hodonína směr Jasná. Plný odhodlání, natěšený, ale taky se spoustou otazníků. Tři úseky během šestnácti hodin? To jsem v životě neběžel. Co jíst, kde a kolik tolik naspím a v neposlední řadě co počasí, vyplní se deštivá a větrná předpověď?

Cesta ubíhala pohodově a krátce po poledni jsme serpentýnami vystoupali do Jasné v Nízkých Tatrách. Po trase už jsme potkávali běžce i auta štafet, jenž od osmi ráno vyráželi na trať. Ve dvě odpoledne v poslední dvojičce vyběhl na úvodní úsek 345 kilometrů dlouhé trasy do Bratislavy i Tomáš, náš první běžec. Poslední plácnutí rukama, povzbuzující pokřiky a jde se na to, není cesty zpět. Dvě sta tři štafet je na trati.

zdroj: Facebook Od Tatier k Dunaju

Cirkus začal, honem do auta a rychle na jednu z předávek. Na konci druhého úseku se znovu celý náš tým potkává, je to dobré, nálada je skvělá, jeden malý puchýř, ale jinak všechno šlape. Kromě displejů mobilů studujíce průběžné výsledky sledujeme pravidelně i nebe nad hlavou, pomalu se šeří, je to nadějné, mračna se honí, občas spadne kapka, ale neprší, snad to vydrží. Na devátém úseku je už skoro tma, náš běžec sbíhá z Balážů, já frčím autem za ním na další předávku, míjíme ho a najednou blik. Obrovský záblesk, mrknu na tachometr, jedu sotva čtyřicet, že by radar? Nechápu to, to nemůže být bouřka, vždyť zase tak zamračeno nebylo. Další záblesk a tentokrát už i rána, tak to nebyl radar, je to opravdu bouřka, z ničeho nic.

Vyjedu z lesa, přede mnou se v šeru rozprostře nádherný výhled na Banskou Bystricu, bohužel taky na děsivé černé mračna nad ní. V úzkém údolí uprostřed hor jsme to nadělení nemohli vidět. Do pěti minut prší, co prší, leje a mlátí to všude kolem. Juraj dobíhá do niti mokrý, vybíhá Blažka, jediná žena v týmu, bere to statečně, je frajerka.

Za půl hodinu vybíhám na svůj první úsek a modlím se, aby tohle trochu polevilo. Vychází to, aspoň částečně. V Bystrici skoro neprší, honem trochu rozhýbat, čelovku, reflexní vestu a šup na předávku. V dálce bliká světýlko, je to Blažka, už je tu. Pásku (štafetový kolík) na ruku a běžím. Dočkal jsem se, první metry. „Nepřepal to“, říkám si v duchu snad po sté, je to první úsek, rozvrhnout síly, bude to ještě dlouhé. Všechno marné, první kilák je mnohem rychlejší, než jsem si vrýval do hlavy, prostě běžím, endorfiny ve mně bublají a nejde to moc krotit. Veškerá nervozita je najednou pryč a já si to jednoduše užívám.

Během úseku začíná zase pršet, ale to už mi nevadí. Mimo obec s čelovkou zhruba tuším, kde je silnice, řešit kaluže nemá smysl, stejně už jsem durch. V druhé půlce úseku nabíhám na polní cestu, nikde nikdo, jen já a bouřka v dáli. Posunula se někam k jihu, bouchá to někde nad obzorem. Té cesty jsem se bál, hlavně v dešti, ale kromě pár kroků do nikam jsem to uklouzal, přede mnou konečně světla, je tu Sielnica, moje první předávka. Honem do suchého a rychle zase dál.

Na další předávce se náš záhorácký tým zase setkává téměř kompletní. Je skoro půlnoc a my máme všichni oči jako sovy, jen zahoukat. Adrenalin dělá divy. Začíná druhé kolečko, držíme se skvěle, jedeme na bednu, ač to před startem nikdo nechtěl řešit, teď už počítají minutky skoro všichni. Věčně zvoní mobily, doma nás sleduje moře lidí, nejen rodiny, ale i kamarádi. Ještě pomalu ani nedoběhneme úsek a už máme informace.

Naše auto se přesunuje do Voznice, start úseku 18. Máme v plánu tady chvilku zalehnout. Budík na druhou, máme slabé dvě hodinky, leje. Vytáhnu spacák, karimatku, zalehnu. A ejhle, zavřu oči, ale víčka mi těkají, mám problém je udržet zavřené, srdíčko buší. „Ty bláho, já mám tepovku snad osmdesát,“ pomyslím si. No neusnu, jen ležím, poslouchám, jak se kolem mění lidi, šustění, šepot, kroky, přes otevřené okno slyším, že přestalo pršet.

Budíme se spontánně, nespal skoro nikdo, ale aspoň jsme leželi, nohy si ulevily. Hurá do auta a frčíme do Němčiňan, kde vybíhá Juraj, první běžec z našeho auta. Míjíme závodníky, během noci jsme dohnali ty davy, co z Jasné vybíhaly dopoledne. Najednou je to jiné, nejsme na trati sami, pořád někoho potkáváme. Na předávkách to žije, je tu moře lidí, fandí se. Když neprší, je to veselejší, lidi se povzbuzují navzájem, není to fráze, to je fakt, všichni fandí všem.

A zase prší, pokolikáté už, ale co s tím, počasí neovlivníme, aspoň nebouří, prostě jen prší. Je před pátou, blíží se můj druhý start. Jsme ve Vráblech, zkouším se rozhýbat, ze začátku to jde ztuha, ale nakonec jsem tělo přece jen trochu ukecal. Dobíhá zmáčená Blažka a já jsem znovu na trati. Pořád někoho potkávám, je to super, největší změna oproti prvnímu úseku, nejsem na trati sám. „Pojď, pojď,“ snažím se občas hecnout běžce kolem. „Ideš, ideš,“ ozve se často na oplátku. První dva kiláčky trošku přemlouvám nohy, ale dál to jde až překvapivě snadno. Vyhlížím naše auto, mělo by mě míjet, tak si mávneme. Pořád nic, pátý, šestý, sedmý kilometr.

„Ha, teď. To bylo oni,“ říkám si asi dva kilometry před předávkou. Nějak pozdě. Až pak se dozvídám, že trošku zabloudili a druhý Tomáš v našem týmu, přišel na předávku rovnou z auta na poslední chvilku. I takový je tenhle závod, nikdo neví dopředu, jestli při přesunech nezabloudí, nepotká kolonu, stát se může cokoliv.

Rozednělo se a se svítáním konečně přestává pršet, tentokrát už definitivně. Jsme v Komjaticích, jednom z hlavním míst pro odpočinek. Teplý slepičí vývar neskutečně bodnul, stejně tak jako sprcha. Zase máme dvě hodiny na spánek, ale zase to končí stejně jako poprvé. Prostě to nejde. V devět ráno poslední velký přesun, sedmdesát kilometrů do Lehnic. Další kilometry za volantem dělají své. Začíná mi tuhnout bolavá achilovka, ke konci cesty už nevím, jak šlapat na pedál. V Lehnicích propadám beznaději, tři hodiny do startu nejtěžší etapy po dunajské hrázi z Hamuliakova do Bratislavy a já při pokusu o běh pajdám jak kačena!

Naštěstí je tu zase tým, naposled před cílem se potkáváme všichni. Na většině je patrná únava a nevyspání, ale téměř jednohlasně, mě všichni povzbuzují a já se hned cítím o kus líp. „To prostě musím dát,“ hecuju se. Navíc vidím tu podporu z domova, celou noc nám chodily smsky, vzkazy na netu, těch lidí, co nám fandí, neskutečné. Oni snad vůbec nešli spát.

Čekají mě dva krátké přesuny autem na předávky. Pokaždé se stihnu trošku rozhýbat, protáhnout, noha je mnohem lepší. Najednou stojím na hrázi v Hamuliakovu, přede mnou Dunaj, na tenhle pohled jsem se těšil. Krajina je tu nádherná. Můj první úsek za světla, neprší… nebo, co to je? Z nebe najednou spadne pár kapek, ale opravdu jen pár. Za to fouká, a proti. Přemlouvám vítr, ať je milosrdný a vida, po pár kilometrech je to opravdu lepší, nefouká tolik. Před sebe se ale radši moc nedívám, ta hráz je nekonečná. Oči mám většinou upřené pár metrů před sebe do asfaltu. Už se s tím peru, neskutečně, krok je krátký, žaludek mám sevřený, je to boj.

Odpočítávám kilometry, pět, šest, jsem za polovinou, pořád to jde, ztěžka, ale jde. „Zvládnu finiš, trošku to vystupňovat?“ přemítám a hledám v sobě poslední zbytky sil. Nakonec jsem dokázal zrychlit asi posledních dvě sta metrů, víc to prostě nešlo. Poslední předávka, Tom běží do Bratislavy. Praštil jsem sebou na asfalt, chvilku jen oddechuju. Pak se ale zvedám, kluci jsou u mě. Křičím radostí: „Je to tam, je to tam.“ Není ale čas se kochat, rychle do auta a spěcháme do cíle.

Jsme na Tyršově nábřeží, zase všichni spolu, až na jednoho – Tom ještě běží, bude tu každou chvílí. Modrý dres se objeví pod mostem a pak už všichni společně probíháme cílem. Chce se mi brečet, dojetím, štěstím. Mám tu i rodinu, přijela mě podpořit. Jsme tady, v Bratislavě, dokázali jsme to, jako tým, unavení, rozbití, ale společně. Běhám dlouho, zkusil jsem všelico, ale tohle stojí za to zažít. Bylo to skvělé, díky Záhoráci…