Jak vaše aktivita pro Českou asociaci paraplegiků vlastně začala?

„Začalo to velkým „zážitkem“. Roku 2007 jsem přežil dopravní nehodu na sedadle spolujezdce. Při čelním nárazu do protijedoucího auta mi bezpečnostní pás – auto nebylo vybaveno airbagem – rozštípal žebra, hrudní kost a jeden obratel páteře. Od své doktorky jsem měl prognózu, že již nikdy nebudu běhat jako dřív a maratony v žádném případě. Následovaly operace páteře, výztuhy a opravy, půl roku jsem prožil zcela mimo reálný svět na rehabilitacích, například v Kladrubech. Zde jsem poznal lidi, kteří neměli při nehodě takové štěstí jako já a byli na tom mnohem hůře. Řekl jsem si, že pokud zvládnu znovu běhat, tak se pokusím touto cestou pomoci lidem na vozíku.“

Jaká byla první akce, šlo to snadno?

„První větší projekt pro vozíčkáře jsem zorganizoval v roce 2012. Šlo o běh kolem Islandu pod názvem: 1 muž, 30 dnů, 30 maratonů. Což znamenalo, že já uběhnu během třiceti dnů třicet maratonů a za každý uběhnutý kilometr zajistím na účet Sportovního klubu vozíčkářů Praha minimálně deset korun. Dal jsem tzv. „prkenici na špalek“, že za 30 000 ručím, i kdybych to měl zaplatit ze svého. Akci se mi podařilo na sociálních sítích zpopularizovat tak, že se spolufinancující lidé postupně „nabalili“ na akci a přidávali na stejný účet další částky. Začal jsem u příbuzných či známých a postupně se přidávali i mně zcela neznámí lidé. Překvapilo mě, že ještě před odjezdem na Island se částka 30 000 na účtu sešla. Celkově se tenkrát vybralo 150 000 Kč. I letos je účet zcela transparentní, tok peněz jde mimo mne a přístup do něho má pouze Česká asociace paraplegiků. Já se ho pouze snažím plnit nejvíc, jak to jde.“

Máte přehled, jak byla částka z prvního projektu využita?

„Pochopitelně mám. Za převážnou část byl zakoupen handbike, což je kolo poháněné pažemi. Zatímco plně vybavené kolo pro zdravého cyklistu lze zakoupit za 4 000 Kč, základní verzi handbiku pořídíte za 130 000 Kč. Tedy v ceně poměrně zachovalého ojetého automobilu. Taková je bohužel realita.“

Jaký byl ohlas?

„Myslím, že výborný, dokonce mezinárodní, protože stejnou sbírku jako u nás se podařilo zorganizovat i na Islandu pro jejich vozíčkáře. Peníze chodily nejen z Čech a Slovenska, ale i z USA, Německa nebo Velké Británie. Druhou a třetí akcí byl běh křížem po tomto ostrově, napříč a podélně od nejvzdálenějších konců. Další rok jsem vzhledem k přírůstku do rodiny, což zabírá poměrně dost času, měl jen menší projekt pod názvem: 3× Kralupy – Start–Cíl. Z Kralup, kde bydlíme, jsem vždy doběhl na start půlmaratonu pořádaného v rámci RunCzech ligy, do Prahy, Ústí nad Labem (82 km) a do Karlových Varů (162 km) a pak vždy následovalo těch 21 km půlmaratonu. I tyto běhy měly stejný mechanismus získávání peněz pro Sportovní klub vozíčkářů Praha.“

Jeden ostrov proběhaný křížem krážem. Co dál?

„Loni se podařila výborná akce, protože generální partner, ČSOB, se zavázal, že až do výše tři set tisíc korun zdvojnásobí vybranou částku. Uspořádal jsem běh přes sedm nejvyšších vrcholů sedmi nejvyšších pohoří republiky, Cesty na vrchol. Pokud by to bylo pouze nejvyšších hor, tak se téměř nehneme z Krkonoš, proto je ta druhá část názvu důležitá. Celou trasu jsem běžel během tří týdnů, z vrchu Plechý na Šumavě jsem se přesunul na Klínovec, dále na Sněžku, Králický Sněžník, Smrk v Rychlebských horách, dál na Praděd a končil jsem na Lysé hoře v Beskydech. Za tři týdny jsem uběhl 982 km a podařilo se vybrat, se zdvojnásobením od ČSOB, 613 000 Kč pro Českou asociaci paraplegiků. Peníze byly tentokrát použity na dotaci startovacího zaměstnání, asociace má v Jungmannově ulici v Praze Hvězdný bazar. Což je opravdový bazar, kam VIP darují něco zajímavého, například pan Dušek daroval sako, ve kterém hrál zajímavou roli v divadle či filmu, a v tomto bazaru je sako prodáno a tím asociace získá peníze na zapojování vozíčkářů po nehodě do práce. Ti potřebují nabýt zkušenosti, jak lze i na vozíku žít a dokonce i pracovat, tedy získávat si sami peníze na své živobytí. Tyto aktivity jim pomáhají získávat zkušenosti a dovednosti odlišného druhu. Částka umožnila tomuto bazaru jeden rok aktivity navíc. Letos vybíráme na startovací bydlení pro vozíčkáře, na vnitřní vybavení, které je nezbytné pro využívání běžných staveb pro čerstvé vozíčkáře. Letošní projekt se jmenoval To dáááš! a šlo o to přeběhnout Českou republiku od pramene Vltavy, tj. ze Šumavy, k prameni Labe, do Krkonoš. Dle trasy na internetu to vycházelo asi na 360 km. To jsme odhadli na týden, na každý den zhruba 50 km, a po sedmi dnech budu v cíli. Nakonec jsem se pátého dne předběhl o více než 30 km, tak jsem se rozhodl cestu zkrátit o jeden den. V sobotu bylo na prameni Labe oficiální zakončení společně s vozíčkáři.“

Máte úžasné nápady, jak „prosté“ běhání ozvláštnit na společenskou událost. Jak gradoval letošek?

„Letos jsem obdobnou běžeckou akci ozvláštnil prvky survival stylu, tedy „bojem o přežití“. Plán byl, že vyběhnu pouze s tím, co budu mít na sobě, plus baťůžek pod sedm kilo hmotnosti. V tomto minizavazadle jsem měl vše na cestu, vaření, spaní a mytí… Nouzovou dávku stravy, rolovací lahve na vodu. Určil jsem si pravidla tak, že nic nesmím získat běžným civilizačním způsobem, tedy žádné nákupy a ani jídlo v restauraci. Nic, co bylo za plotem, jen plodiny, které jsem mohl získat z přírody. V baťůžku proto byl i malý filtr na vodu a sušené hovězí maso, to bylo to jediné, co jsem si nesl jako rezervu pro krizové stavy. Užil jsem si tedy ovoce, jak lesních plodů, tak i jablek a ořechů, jen jednou jsem našel i neoplocenou řadu rajčat, neodolal jsem, prohlásil je za divoce rostoucí plodinu a tři rajčata jsem snědl. Omlouvám se majiteli. Snažil jsem se mít teplou snídani i večeři, ale ne vždy to vyšlo. Na přenosných kamínkách jsem vařil polévku ze sušeného masa plus něco navíc, třeba kukuřici, bedly. Tím to bylo zcela jiné než ostatní běhy.“

Jak vás toto radikální ztížení běhu napadlo?

„Nebyl jsem původní, inspiraci jsem měl z Německa, kde pan Rüdiger Nehberg, teď je mu přes osmdesát, kdysi takto přešel celé Německo, 900 km ze severu na jih. Také nevyužil civilizačních vymožeností. Třicet let po něm trasu zopakoval ultramaratonec Joey Kelly. Ten také použil jen to, co měl v baťůžku.“

Čím jste se nakonec celou cestu živil? Při běhu jistě vyhládne.

„Na začátek a konec tohoto běhu mám úžasné vzpomínky, tato část byla mimořádně příjemná. Protože to jsem ještě běžel v horách, tedy národními parky. Zde byla čistá voda, borůvky, maliny a další lesní plody. Střední část trasy zejména okolo Prahy, tam to bylo výrazně horší. Nejen že jsem se proplétal mezi auty, což je nejen o strach, ale i o hodně smradu z výfuků. Navíc volnou pitnou vodu téměř nenajdete, na mapách z internetu je těchto zdrojů hodně, prameny, potůčky… ale realita byla zcela odlišná. Zdroje vyschlé nebo v takovém stavu, že jsem si netroufal to pít ani po přefiltrování, raději jsem volil stojatou vodu z blízkého vesnického rybníčku. Navíc problém je v mém neustálém pohybu, protože nějaké použitelné plodiny jsem viděl, ale v nevhodnou dobu. Například brambory na poli ráno, což by znamenalo, že bych vlastně tuto váhu celý den táhl s sebou, abych se pak někdy k večeru dal do vaření. Zanechal jsem je tam, ale pak ve vhodnou chvíli jsem se k podobným výživným surovinám nedostal, a tudíž neměl co vařit. Tělo si poměrně zvyklo na úsporný provoz.“

Nepadala na vás deprese, zvláště večer?

„Já jsem nebyl zcela sám, měl jsem doprovod na kole, který vše monitoroval, pořizoval dokumentaci, fotografie a video. Současně kontroloval, zda nepodvádím a neodbíhám do hospody na vepřovou s knedlíkem. Musím však říci, že únava při této akci byla úplně jiná, než na jakou jsem byl zvyklý. Nohy byly dobré, neboť kompresky na noc vše zvládaly, a tak mne nebolely nohy. Celkové vyčerpání však bylo značné, tělo si rychleji šáhne na dno, když je přísun energie takto výrazně omezen. Cestou toho posbírat opravdu mnoho nešlo, a proto celková únava byla opravdu nebývalá.“

Co vás povzbuzovalo, či rozptylovalo, již samotný dlouhý čas takto trávený může být problém.

„Většinou si do sluchátek pouštím tvrdší rytmickou hudbu, například AC/DC, ale tento projekt jsem pojal jako vzdělávací. Pouštěl jsem si audioknihu v MP3, konkrétně šlo o načtenou knihu Elon Musk – Tesla, Space X a hledání fantastické budoucnosti, stručně řečeno jeho životopis. Během akce od pramene k prameni jsem si knihu vyposlechl celou. Opět jsem využil svá oblíbená sluchátka s týlním mostem SENNHEISER PMX 686 SPORTS G, tedy pro Android. Považuji je za ideální, protože týlní most umožňuje sluchátka „odložit“ na krk. Při běhu vím, kde je mám, a z uší nespadnou ani při divočejších pohybech. Navíc jsou vodotěsná a nemusím se o ně starat či schovávat, když začne pršet. Také je možné je po sportování omýt mýdlem i vodou. Jsou opravdu fajn, protože jsou pevná a já se nemusím bát, že by nevydržely to, co já. A především hrajou. Mají příjemně dynamickou a zvukově bohatou reprodukci, která nenudí ani po mnoha hodinách poslechu. Navíc mne příjemně překvapila i jinak. Měl jsem totiž dohodnutý vstup do vysílání rádia Beat, ale z mikrofonu mobilu nebyl výsledek vysílatelný. Zkusili jsme to proto na mikrofon sluchátek a kvalita vysílaného zvuku mého hlasu byla perfektní. Zvukař byl spokojen a posluchači snad také.“

Když jste v té chvále, co pochválíte na závěr?

„Boty. Byly to ty samé, které se mnou v roce 2012 běžely okolo Islandu. Mají najeto určitě 3000 km a jsou stále maximálně pohodlné. Jde o model Mizuno Wave Evo Cursoris, tenká podrážka bez sklonu, zcela minimalistické. Uběhl jsem v nich třeba maratón, ale nechal jsem si je na nohou i potom, vlastně jsou pohodlné po celý den.“

Máte nějaký vzkaz na závěr?

„Běhejte, dokud můžete. Sice se tvrdí, že před problémy člověk neuteče, ale není to pravda! (smích) Minimálně se pak na ně dokážete podívat z jiného úhlu a třeba jim lépe porozumět. Běháním se zkrátka dá hodně věcí vylepšit. A lidí taky. A dá se jím dokonce i pomáhat.“

Permanentní sbírkový účet CZEPA: 50475047/ 0300