Letošní Spartathlon byl ve znamení obrovských úspěchů české výpravy. Radek Brunner pokořil 247 kilometrů dlouhou trať za pouhých 22 hodin 49 minut a 37 sekund. Tento čas mu letos zajistil druhé místo. Loni by mu bohatě stačil na vítězství. Zároveň to byl osmý nejrychlejší čas vůbec. Fantastické bylo, že do cíle doběhlo všech deset mužů a jedna žena z České republiky. Všichni, kteří se postavili na start.

Petr Válek byl v cíli jako šestý Čech v čase 30:45:59. Nebylo to pro něj lehké, dva dny před startem ho trápila rýma a zanesené dutiny. Paradoxně den po závodě byl zcela bez rýmy. Jakoby změnil běžeckou hlášku „Pomalý běh léčí vše“ na pouhé „Běh léčí vše“.

„Na Spartathlonu se snažím běžet na pocit. Letos se mi zdálo, že běžím dobře, ale podle tepu bylo vidět, že to tak dobré není. Tak jsem jenom čekal, kdy mi dojde. A ono mi došlo.“ Na takto dlouhých závodech je velmi důležité rozplánování, a to Petra jako manažera logistiky baví: „Musíš mít předem rozmyšlené, na kterou občerstvovací stanici si poslat čelovku, bundu, atd. Zároveň ty plány musíš mít dva, jeden hlavní a druhý záložní, kdyby se všechno sesypalo.“ „Prvních šest hodin se snažím rozptýlit, jak to jde. Pokud je to povolené, vezmu si sluchátka s přehrávačem. Začátek je pro mě nepříjemný, měl by se jít pohodově, ale rychle. Proto je pro mě skoro stejně těžký jako konec. Nejpříjemnější je pro mne asi ta mezihra, což je v 24hodinovce asi mezi 6. a 18. hodinou. Pak už se únava hromadí a člověk se už zaměstná jenom tím, co má jíst, co pít a kdy jít na záchod.“

Pokud si myslíte, že únava se u běžců dotýká pouze nohou, jste na omylu. Běží i mozek a leckdy už vypoví poslušnost… „Na Spartathlonu jsou občerstvovačky tak čtyři kilometry od sebe. Když je člověk mezi nimi, přemýšlí, co si dal na té poslední a co si dá příště. Prostě si už nepamatuje, co si dal posledně. Pak si vymyslí, co si příště dá a jak přiběhne na další občerstvovačku, už si zase to nepamatuje,“ chechtá se. „Inteligence se vrací do normálu několik dní. Tak po čtyřech dnech jsem zhruba na 80% původních hodnot.“

Poslední vtipnou historku má přímo ze spartathlonského finiše. Na poslední kontrolu si nechal poslat české reprezentační tričko, aby byl na cílových fotkách v čistém. Potíž byla v tom, že o své repre triko přišel na MS v Belfastu. Prostě ho po závodě hodil na hromadu ostatních hadrů a ono se záhadně ztratilo. Reprezentační kolegyně mu proto před Spartathlonem věnovala jiné. Petr si ho celé léto šetřil a… ani nevyzkoušel. Pointa je už asi jasná – tričko nebylo unisex, jak se vytrvalec s ne úplně běžeckou postavou domníval. Takže celou slávu okolo doběhu a poklonění se k nohám krále Leonida absolvoval v triku – řekněme to kulantně – poněkud vypasovaném…

Jeho vyprávění každou chvíli probleskuje slovo parta – ultraparta. Je znát, že i v tak osamělém a individuálním sportu je pro něj kamarádství důležité. Říká, že je zvláštní, že tak rozdílní lidé, jako byli letos v týmu na Spartathlonu, si tak rozuměli. „Každý tam byl důležitý pro tým a tým byl důležitý pro každého. Všichni se stmelili kolem Radka, což byl přirozený vůdce téhle nesourodé party a zároveň je běhající legendou“.

Ukázka z aktuálního čísla tištěného Běhej, které vyšlo 23. listopadu.