Když jsem se tam konečně dostal, vyzvedl batoh (který nemohli najít, nakonec jsem podlezl pásku a musel jim ho ukázat) a našel, kde mají výsledky, tak jsem se tam vůbec nenašel. Začal jsem se tedy dohadovat s pořadateli na téma kategorie, časy a pořadí, hrozně vtipná diskuze, kdo měl někdy tu čest bavit se s Číňanem, určitě ví. Po 10 minutách, kdy konečně pochopili, že mají problém, mi dali vyplnit formulář na protest + 100 HKD.

Když jsem zaplatil, vytasili se s fintou, že už je pozdě, že prý do 15 minut. No je tohle vůbec možný? Fakt už jsem se smál a říkal jim, že je fyzicky nemožné dostat se tam přes kilometr z cíle v tom davu, vyzvednout batoh + ta diskuze, za míň než 15 minut. Nakonec tedy, že ok, ok, zajdeme ještě jednou na ředitelství. Mezitím jsem zjistil, že protesty se nějak namnožily, chyběl třeba Francouz, který vyhrál Masters 1, a další dva běžci na dalších místech na bedně.

Pak už to šlo pro nás dobře, vyhlášení odsunuli asi o půl hodiny (možná kvůli tomu nechtěli ty naše protesty přijmout) a my se dostali na revidovaných výsledkových listinách tam, kam jsme patřili.

A závod samotný? Budíček ve 4:30, snídaně, před 7 odjezd z hotelu na letišti 3 linkami metra (téměř 1,5 hodiny do Kowloonu, u bývalého slavného letiště). Kvůli ohromnému množství lidí se startovalo ve třech vlnách po půl hodině, elita v 9:30, i se mnou…

Vlezl jsem si asi do desáté řady a pak se málem přerazil po výstřelu o ty, co tam stáli první, ale snad ani neběželi. Když jsem ten začínající let ustál a trochu se po následném kličkování rozběhl, zjistil jsem, že čelo je jen kousek vpředu a běží se jen o málo rychleji, než je moje desítkové tempo (na 36 minut). Ve 20–25 stupních a s vidinou pálícího slunce se ale v mém případě tak rychle běžet nedalo a šel jsem raději nepatrně pomaleji, což se mi na konci bohatě vyplatilo.

Trať se po seběhu z visuté dálnice kroutila ve stínu mezi mrakodrapy, voda byla po dvou kilometrech, takže zatím pohoda (i tak jsem měl svou láhev) a já bral jednoho po druhém, co to o něco dřív přehnali. Po třech kilometrech jsem si odpočítal velmi zhruba asi desátou pozici. Držel jsem si svoje tempo, poslední přede mnou byl daleko, asi 200 m, ale už jsem se začal přibližovat. Za půlkou už byl za mnou, a na dalších třech kilometrech jsem takhle vzal ještě dva.

Trať vedla zpočátku po dálnici, po seběhu z ní se otočila zpět pod ní a pak do ulic Kowloonu. Tam se ale překvapivě muselo vběhout na poměrně úzký chodník, a za polovinou dokonce vedla trať i do podchodu. Pořadatel na jeho konci aspoň ukazoval, kam se zahýbá, tak jsem to mohl „říznout“ naplno.

Pak následoval průběh porostem pod dálniční křižovatkou, vypadalo to, že den předtím odtamtud vyhnali místní bezdomovce. Následovala občerstvovačka, jejíž obsluha se ale na vnější straně zatáčky věnovala tak usilovně fandění, že prakticky zablokovala přístup za běhu ke stolkům s vodou. Moje láhev se zbytkem vody to naštěstí jistila minimálně do 8. kilometru na další.

Poslední dva kilometry se běžely proti ostrému slunci na starém letišti, občerstvovačka zatím nikde, už prázdnou láhev jsem tam odhodil, a Francouz přede mnou měl přes půl minuty náskok. Za mnou daleko nikdo, bojoval jsem s morálkou… Už jsme se blížili k cíli a bylo jasné, že už musím vydržet bez vody, což mi na optimismu nepřidalo. Nakonec jsem se dokopal na tom slunci k 500m finiši a Francouze stáhnul na 19 vteřin, celkem 37:23, což je při teplém počasí na mě velmi dobrý čas.

Vzhledem k tomu zbytku a tomu, jak to dopadlo, jsem byl nadmíru spokojený a zážitek to byl neskutečný, řekl bych na naše poměry dost kuriózní. Musím zde poděkovat trenérovi Janu Kervitcerovi za veškerý čas, který s námi tráví, ono to občas přinese i nějaké to ovoce.