Musím se přiznat, že každý rok je pro mě vybírání těžší a těžší. Někdy měsíc před plánovaným červnovým konáním přichází od hongkongských pořadatelů jobovka. Závod se pro malý zájem ruší. Holt Trumpova nepřátelská politika vůči Iránu z poslední doby přináší ovoce. Pořadatelé mi však nabízejí náhradu. Na zrušený závod by měl navazovat třídenní etapák ve stejném prostředí pohoří Elborz. Celková délka něco přes sto kilometrů. Vzdálenostně tedy nic moc. Běžec si ale s sebou jako povinnou výbavu musí nést věci pro přežití jako spacák, náhradní oblečení, jídlo, pití atd. Vytyčená trať by se měla pohybovat v nadmořských výškách v rozmezí od 2100 metrů do 3200 metrů. Tohle už znělo zajímavěji. Proč ne, náročnost se daleko ztíží a vynahradí menší počet kilometrů. Na stará kolena zkusím zas něco nového, než jen ultra kroužení po okruhu, kterému většinou dávám přednost.

Není potřeba ani přebukovávat letenku. Původně jsem chtěl po závodě ještě poznávat něco z krás Iránu. Musím však pozměnit své představy. Nebude tolik času. Zpětně to vidím jako plus. Pohybovat se totiž koncem června po zajímavostech ve čtyřicetistupňových vedrech není žádná slast. Takhle jsem přebýval delší dobu na horách v příjemnějších teplotách kolem 23 stupňů.

Před odjezdem do hor jsem měl čas na třídenní aklimatizaci v Teheránu. Hlavní město Iránu je doslova džunglí. Oficiální čísla hovoří o osmi milionech obyvatel. Připočteme-li přilehlá předměstí, dostaneme se až k číslu 14 milionů. Mám-li ho krátce charakterizovat, jedná se pro mě o město chaosu a smogu. Jeho obyvatelé mi však připadají velmi vstřícní a přívětiví. V ulicích, když vidí vzácně se vyskytujícího turistu, oslovují ho, snaží se poradit. Jediné, co se od návštěvníka očekává, že bude dodržovat místní tradice a pravidla. V praxi znamená, že pánská část i v těch největších vedrech nosí dlouhé kalhoty, naštěstí alespoň triko s krátkým rukávem je od revoluce tolerováno. Ženy povinně zakryté vlasy alespoň šátkem. Při svém bloudění městem jsem nezahlédl nikoho, kdo by tyto tradice nedodržoval. Vystavoval by se zatknutí mravnostní policií a následným problémům. V krajním případě uvrhnutí do vězení.

Dalším specifikem Iránu je díky sankcím USA a západních zemí izolovanost bankovního systému. V praxi znamená, že platební karty si může návštěvník nechat doma. Nevybere si hotovost z bankomatu, ani nezaplatí kartou v obchodě. Zkrátka jak za starých časů. Předpokládanou potřebnou částku na útratu při pobytu si musí člověk vzít už z domova, nejraději eura. A raději více pro nepředpokládané výdaje. S tím souvisí i uzavření nutného cestovní pojištění pro případ úrazu, nemoci. Při vyřizování víza na letišti neuznávají cestovní pojištění z Česka, protože by nemohla proběhnout případná úhrada za léčení. Je nutné pojištění uzavřít na letišti v hodnotě 20 euro. Tohle jsem měl nastudované z cestovních průvodců. V praxi, když jsem ve dvě hodiny ráno vyřizoval vízum, nikdo po mě pojištění nepožadoval. Na jednu stranu jsem ušetřil. Na druhou mi trošku při závodě zatrnulo při pomyšlení, že bych si mohl přivodit nějaký úraz. Nemám představu, jak by se taková situace řešila.

Vzpomenu ještě jedno specifikum Iránu díky sankcím. Problémy v internetové komunikaci. Na facebook může člověk zapomenout, stránky jsou zablokované. Ale i mnoho dalších webových stránek. Při wi-fi připojení na hostelu mi například nešly načíst stránky Idnes.cz a mnoho jiných. Že by byl Babiš se svým mediálním impériem na místním zakázaném indexu?

Dva dny před startem si stihnu vyšlápnout na slavnou horu Tochal na samém úpatí severního Teheránu. Pod vrchol se dá pohodlně vyjet údajně nejdelší lanovkou světa. Její délka je necelých osm kilometrů. Já využiji jen její část do výšky 3000 metrů a zbytek si tréninkově vyšlápnu. Pokoření hory vysoké 3964 metrů si vytvářím svůj osobní rekord. Jsou zde ještě zbytky sněhu. Několik vleků signalizuje, že v zimě je zde fungující lyžařské středisko.

Sraz účastníků je následující den v hotelu Ziba v Teheránu a následuje asi padesátikilometrový přesun do pohoří Elborz. Zde v horském středisku Polour odstartuje následující den závod první etapou. Při příjezdu do městečka se v celé své kráse vynoří největší iránský hora Mt, Damavand se svými 5671 metry nad mořem. Úchvatná podívaná. Vrcholek sopečného původu je po celý rok pod sněhem. Hora mě bude fascinovat svou nádherou po celé tři dny závodu a občas neodolám a zvěčním si ji ve svém foťáku.

Útočiště nacházíme v ubytovně iránského horolezeckého svazu. Sjíždějí se ještě další běžci. Postupně se seznamuji s účastníky závodu. Zatím se mi těžko rozlišuje, kdo patří k organizačnímu týmu a kdo se vydá na trať. Začínám pomalu tušit, že tentokrát se opravdu nebude jednat o žádnou masovku. Večeři si uvařím z vlastních zásob. Večer ještě úvodní hodinový brífink vedený v angličtině a místním jazyce. Pro mě se o moc velký rozdíl nejedná. Je o mě známo, že v angličtině nejsem moc silný v kramflecích. Přesto se snažím pochopit, o co v rozpravě jde. Doufám, že to nejpodstatnější mi neuniklo.

Start je stanoven na osmou hodinu a před námi úvodních 31 kilometrů. Po snídani opět ze svých instantních zásob se nemůžu dočkat. Do startovního prostoru se přesunuji už půl hodiny před vypuknutím. Zde jsou už též první nedočkavci. Na památku se nechám párkrát vyfotit. Je mi zvážen baťoh. Se svými 7,5 kilogramy daleko převyšuji minimální hmotnost danou v propozicích. Je odstupňována podle etap, jak budou ubývat běžcům zásoby. V první etapě 5 kg, ve druhé 4 kg a ve třetí 3 kg. Budu s sebou tahat i zbytečné věci, které jsem měl pro pobyt v Iránu. Jak časem zjistím, budu se tahat s daleko nejtěžším a největším batohem. Co se dá dělat. Někdy jsem pochyboval, jestli se někteří běžci se svými malými baťůžky vůbec vejdou do daného limitu.

Blíží se osmá a startovní pole se krystalizuje. Snažím se nás spočítat a nedá mi to moc velkou práci. Dopracoval jsem se k číslici dvanáct. Osm mužů a čtyři ženy. Mezi mužskou části startovního pole se snažím podle tváře rozpoznat původ běžce. Zjišťuji, že jsem jediným zahraničním účastníkem. A ještě v jedné věci mám prioritu. Jsem daleko nejstarším účastníkem. Běžkyně jsou co do národnosti daleko různorodější. Jedna domácí, jedna z Filipín a dvě z Hong Kongu.

V osm tedy vyrážíme a trať podle předpokladů vede do hor. Startovní pole se brzo natáhne. Moc dobře se mi se zátěží neběží. Jedná se o úplně jiný styl běhu než jen nalehko. Doma jsem dopředu ale nic nenacvičoval. Mám to vyzkoušené z před třemi lety. Tehdy mi stejný batoh s podobnou zátěží dělal kamaráda po celých skoro sedmnáct dní při závodě 1000 mil Adventure napříč Slovensko – Českem.

První kilometry pomalu ubíhají. Nenechám si ujít první zajímavé náměty na focení. Běžím nadohled iránské dvojici přede mnou. Nevěnuji se tedy extra zvlášť sledování značení trati, která je tvořena červenými fáborky. Spoléhám, že domácí jsou znalí tratě. Já si spíš vychutnávám nádhernou horskou krajinu. Překonáváme sedlo ve výšce 2800 metrů a otevírá se před námi další údolí, do kterého pozvolna klesáme. Na šestnáctém kilometru dobíháme k horskému jezeru, kde cesta končí. Je mi hned jasné, že jsme zabloudili. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl červený fáborek. Podle nejistého chování místní dvojice běžců usuzuji, že neví, kudy kam. Řešení prekérní situace nechávám na nich. Být turistou, kochal bych se nádhernou horskou scenérií. Na to není čas. Kdybych se ocitl v takové situaci sám, asi bych se snažil vrátit. Ale je tu nebezpečí, že aktivní pořadatel mezitím už posbíral fáborky za posledními běžci a byl bych slušně řečeno v háji. Naštěstí se nacházíme v království místního pastevce a snažíme se u něj najít pomoc. Nepomáhá doptat se rady pomocí mobilu, ani bačova. Však se signálem to v horách není žádná sláva. Nakonec se dvojice nejistě rozhoduje vydat napravo do strmé stráně nad jezerem. Tam někde vede cesta. Když už jsme nestoupali řádný počet metrů, bača se nás snaží zavolat zpět. Přeci se mu jen podaří navázat spojení s pořadateli. V pravou chvíli. Vydali jsme se špatným směrem. Za odměnu dostává od jednoho z běžců trekovou hůlku i s náležitou praktickou ukázkou, jak se s ní zachází. V cíli při konzultaci s dalšími běžci zjišťuju, že jsme si zaběhli přes čtyři kilometry a nabrali i s vynucenou pauzou přes hodinu ztrátu.

Kufrování mělo jedinou výhodu. Že při prokousávání z posledního místa jsem předbíhal pomalejší část startovního pole. A potkal se tím pádem na trati s dalšími běžci. V dalších dvou etapách se pole startujících hned po startu natáhlo podle výkonnosti a byl jsem celou dobu odkázán jen sám na sebe. Však od téhle nepříjemné situace jsem se maximálně soustředil na sledování vytyčení tratě a do podobné situace se už nedostal. V druhé polovině první etapy jsem přeci jen nebyl sám. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale přidal se ke mně toulavý pes a nemohl se ho zbavit. Až v cíli.

Cíl první etapy byl na jakési oáze uprostřed širokého údolí vklíněné mezi horské hřebeny. Nocování pořadatelé vyřešili stany. Naštěstí nám v provizorních podmínkách uvařili lehčí večeři, takže jsem nemusel sahat do svých zásob. Následující den nás čekalo 55 kilometrů, start stanoven raději už na sedmou hodinu ranní. Velkým obloukem jsme se opět měli vrátit do Polouru. Onen toulavý pes se naštěstí na trať vydal s rychlejšími běžci a o jeho dalším osudu mi není nic známo. Po pár kilometrech se údolí začíná zužovat, musím překonávat několikrát vodní tok, suchou nohou jsem nezvládal. Trať začíná stoupat, zpevněná cesta se zužuje až postupně mizí. Ocitám se v kaňonu a po kamenech se snažím stoupat výš a výš. Řečiště potoka mezitím vyschlo, trať se zdála strmější a strmější. Na třináctém kilometru poprvé v životě překonávám při závodě třítisícovou výšku. Otevírá se přede mnou další údolí, které musím překonat. S běžci se dávno už nevidím. Ale občas potkávám živou duši. Pastevce rozeseté různě po stráních i s jejich příbytky, tedy stany. Občas nějaký větší shluk stanů při sobě a pár místních u nich. To asi nějaká ta místní vesnička středisková. Za tři dny jsem nepotkal jediného turistu. Jaký paradox. Pár desítek kilometrů odsud přelidněné mnohamiliónové velkoměsto a tady opuštěný kraj.

Charakter trati se nemění. Třikrát překonávám sedlo ve výšce přes tři tisíce metrů, nejvýše jsem atakoval ještě dvě stě metrů navíc. A mezitím seběhy do údolí. Do cíle dobíhám po šesté hodině šťastný, že pro dnešek jsem vše zvládl bez úhony. Následující den nás čeká jen závěrečných dvacet kilometrů.

Start byl tedy stanoven až na půl devátou. Sice dvacítka, netušil jsem, že v daleko nejtěžším terénu, v jakém jsem kdy běhal. Jestli se dá ještě vůbec o běhu mluvit. Brzy opouštíme zpevněné cesty a vydáváme se strmě vzhůru. Pole startujících se opět roztrhalo podle výkonnosti. Opět budu atakovat nejvyšší bod v etapě s výškou kolem tří kilometrů. Otevírají se mi nádherné výhledy s monumentálním Mt. Damavand. Neodolám a průběžně se snažím fotit. Klopýtám po kamenech nahoru a dolů. Zjišťuju, že místní flóra není zrovna nakloněna lidskému tělu. Párkrát uklouznu a ocitám se na zemi. V tu chvíli se mi zabodávají do těla desítky trnů. Večer budu mít o zábavu postaráno. Ještě v posteli se je budu snažit vytrhávat z těla. Následuje závěrečný prudký krkolomný seběh do cílového městečka Rineh. Cíl je na hlavní ulici v komplexu, který patří iránskému horolezeckému svazu. Doběh každého běžce je doprovázen ovacemi pořadatelů, běžců i přihlížejících. Za ty tři dny se vytvořila mezi účastníky skvělá rodinná atmosféra.

Po doběhu posledního běžce je připraven slavnostní oběd a vyhlašování výsledků. Každý běžec opět zažívá velké ovace. Umisťuju se celkově na šestém místě a vyhrávám kategorii veteránů nad 50 let. Však jak by ne, když jsem jediný v téhle kategorii. Následuje loučení a ještě odpoledne se část běžeckého pole včetně mě přesouvá nazpět do Teheránu. Zbývají mi ještě dva dny na další seznamování s místními památkami, zajímavostmi, zvyky či lidmi.

Devítidenní pobyt v Iránu byl pro mě další obohacující zkušeností. Navzdory všem předsudkům je to země bezpečná a pohostinná, ovšem v prostředí pro nás velice odlišném. Pro mě osobně moc svazujícím. Takže když jsem se opět ocitl v Praze na letišti, byl jsem rád za to naše Česko, i když si rádi na něj zanadáváme. A první můj krok vedl do hospody na pivo. To mi chybělo…