Na běžeckých závodech máš nyní skvělé výsledky. Ty ale nejsi v běhu úplným nováčkem, že?

“K běhání jsem se po dlouhé pauze vrátila před třemi lety. Atletiku jsem dělala jako malá a pak ještě na sportovním gymplu za TJ Sokol Petřín v Plzni, kde jsem studovala.”

Jaké tratě jsi běhala?

“Začínala jsem osmistovkou, patnáctistovkou a pak tři kilometry překážek. Na závodech jsem se potkávala třeba s Lucií Sekanovou, ale byla samozřejmě výrazně lepší. (úsměv)”

Zůstala jsi jen u běhu?

“Sportuji odmalička, ke sportu mě a mé dva bratry vedli rodiče, tedy hlavně taťka. Kromě atletiky jsem chodila ještě na basket, ale třeba i na karate (úsměv). Pak přišlo období, kdy jsem se musela rozhodnout, co dál, jestli budu věnovat energii basketu, nebo se budu soustředit na atletiku. Vybrala jsem si basket, což se bohužel zpětně ukázalo jako ne úplně ideální rozhodnutí. Nejen že jsem si nesedla s trenérkou, ale ani doma to nebylo snadné. Umřel mi táta a veškerý ten tlak se na mně odrazil tak, že jsem začala mít problémy s jídlem.”

Můžeš je popsat?

“Ano, klidně, už je to uzavřená věc. Šlo o poruchy příjmu potravy, konktrétně bulimii, kterou jsem trpěla docela dlouho, ale naštěstí je to už za mnou. Bylo to těžké období, objektivně i subjektivně, ale naučila jsem se i spoustu věcí. Dodnes mě mrzí, že jsem se na gymplu stahovala do sebe, stranila se kolektivu, a to i v basketu, vyhledávala samotu. Člověk si vytvoří takovou bublinu, do které nikoho nepustí. Zároveň ale trpí tím, že je v ní sám.”

Tyhle potíže v dnešní době řeší docela dost lidí…

“Ano a nevyhýbají se ani sportovcům, dokonce ani těm na vrcholové úrovni, u kterých se klade důraz na tělo v perfektní kondici. K té patří ideální váha, která často rozhoduje o výkonu, a tak jsou poruchy příjmu potravy u nich ještě rozšířenější. Dlouho se o tom nehovořilo, což se teď naštěstí mění. Na druhou stranu je to právě sport, který člověka učí pravidelnosti, sebezapření a vytrvalosti. A to jsou přesně vlastnosti, které mně pomohly se z toho problému dostat. Sice to nějakou dobu trvalo a nebylo to snadné, ale jídlo mám teď, doufám, jednou provždy vyřešené.”

To zní velmi nadějně! Jak tedy vypadá tvůj jídelníček?

“Jím zdravě a naštěstí mi zdravé jídlo chutná. Přes týden jsem téměř vegetariánkou, kdy maso nevyhledávám, ale miluji ryby, které si dám kdykoli, někdy i kachnu nebo pořádný steak. Mým největším hříchem je káva. Těch mých pět šálků a litr mléka denně mi profil zdravého strávníka trochu kazí. (smích)”

Běháš sama?

“Vesměs ano, nebo když přítel vezme kolo, tak mě doprovází. Začala jsem chodit i na ovál, abych zlepšila rychlost, a přítel mi to tam většinou stopuje.”

Co tam trénuješ?

“Různě, když mám třeba zrovna chuť vyšvihat nohy, tak jdu něco rychlého. Nechodím ale často. Pracuji ve fitcentru, které je poblíž, a když už jsem tam, snažím se toho využít. Ovšem ne v zimě. Jsem teplomilný typ, miluji léto a v zimě mám trochu problém s motivací, takže mám téměř všechny intervaly odběhané na pásu. Jenom na delší běhy, pokud nebyla velká zima, jsem chodila ven.”

Kde ty sama působíš jako trenérka?

“Už od školy ve fitness centru Park Holiday v Benicích (Praha-východ, pozn.red.). Zpočátku jsem to chtěla jen zkusit, trochu se otrkat, ale už jsem tam zůstala. Ráda využívám i skvělé zázemí s bazénem a saunou, navíc můžu běhat z práce domů, je to z kopce. (smích) Teď v létě je to fajn a zároveň je to takový ten bič, když se mi zrovna nechce."

Chystáš se na Ford ChallengePrague, triatlon na půlironmanských distancích. Jak vidíš svou budoucnost v tomto sportu?

“Do budoucna mě láká ironman. Je to taková klasika, kterou bych si jednou vážně chtěla zkusit. Zatím jsem přihlášená na zmíněný Ford ChallengePrague, bude to v den mých narozenin a současně i můj první triatlon. Každý trenér by mi asi řekl, že jsem úplný blázen… (úsměv) Jsem zvědavá, jestli pak budu mít ještě sílu posedět s rodinou při narozeninové oslavě. (smích)”

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle tištěného Běhej