Naběháno mám letos poměrně dost, kopce občas v tréninku zařazuji nebo si zaběhnu nějaký trailový závod. Tuším však, že to bude těžké. Je odstartováno. Tři stovky běžců a běžkyň se vydávají do nádherného, ale velmi náročného závodu. Asi polovinu startovního pole tvoří štafety, někteří běží trať ve čtyřech, ostatní ve dvojicích. My nejodvážnější se vydáváme na celý maraton.

První 4 km se běží městem. Brixen je moc hezký, lidé fandí kolem trati a jsem překvapená, kolik jich tak brzy ráno je. Tempo je pohodové, na zahřátí. Po necelých 20 minutách odbočujeme po silnici do mírného kopce, pomalu končí obydlená část a začíná les. Kopec se zdvihá a takto to bude prakticky až do cíle.

Závod je opravdu skvěle zajištěn, každých cca. 5 km je občerstvovací stanice, výborně vybavená, od 15. km je možnost vzít si před občerstvovačkou ještě gel. Já radši běžím vybavená vlastními gely a s trailovým batohem s vodou.

Po cca. 9 km běhu do mírného kopce se ocitáme na louce nad Brixenem, domy už jsou hodně vzdálené a výhledy nádherné. Jsme ráda za každou rovinku, kdy si mohou nohy trochu odpočinout. Od 11. km do 19. km nás čeká opět velké převýšení, běžíme po loukách, lesních cestách, chvílemi i po asfaltce. Dobíháme do Afers ve výšce 1504 metrů, kde dochází k předávání štafety a kde je kontrolní časomíra. Komentátor čte moje jméno, lidé fandí opravdu hodně, dělá mi to radost, ale nohy začínají docela těžknout.

Následují asi 2 km běhu v sedle mezi vrcholy, zde se naskýtají nádherné výhledy na Dolomity. Značka 1/2maraton za námi. Dále vede cesta do Kreuztal, které je výšce 2050 m. Terén je velmi členitý, hlavně kamenité cesty, občas se běží lesem. Některá stoupání jsou velmi těžká a přecházíme do chůze. Na cca 25. km na mě přichází velká krize, nohy jsou jak ze železa, přede mnou ještě 17 km. Potřebuji si odskočit, ale protože už jsme ve velké výšce, porost není zrovna nejvyšší. Přesto nacházím vhodné místo a na chvilku si sedám, hlavou mi probleskne možnost dál neběžet, ale při představě všech, kteří na mě myslí a drží palce, tuto myšlenku ihned vyháním z hlavy.

Pokračuji tedy dál v tempu, které je v mých silách, často už přecházím do chůze, tuhnou mi stehna a dávám si magnézium. S ostatními závodníky se vzájemně podporujeme a hecujeme, většina mluví mezi sebou německy. Je tu hodně místních – v této části Itálie se mluví hlavně německy. Já občas s někým prohodím něco italsky nebo anglicky. Na občerstvovačkách si dávám kolu a plátky okurek, které namáčím do soli. Tato kombinace mi hodně pomohla, samozřejmě k tomu jsem měla za celý závod pět gelů.

Dobíháme do Kreuztal ve výšce 2050 m a za námi je cca 33 km závodu. Čeká mě asi nejtěžších 9 km mého života. Běžíme po vrstevnici členitým terénem, hodně kamení, kořenů, přeskoků přes různé keře. Musím se v hlavě opravdu hodně hecovat, už nejsem schopna ve stále stoupajícím a těžkém terénu souvisle běžet.

Občas pouštím před sebe ty, kteří mají více síly, avšak jedna Italka už sotva plete nohami a padá na hlavu přímo přede mnou. Zastavuji a pomáhám jí vstát, teče jí krev nad obočím a na koleni, po chvilce dobíhá její manžel, tak z mého hydrovaku čistíme rány vodou. Naštěstí jsou kolem trati velmi často zdravotníci, manžel Italky mi říká, ať pokračuji dál. Poslední občerstvovací stanice je na cca 39. km, beru si opět okurky se solí a kolu a letmým pohledem se podívám vzhůru. Cíl se sice blíží, ale k jeho dosažení ještě musíme překonat 400 výškových metrů na 3,2 km.

Je to neskutečný boj, místy lezeme skoro po čtyřech, ale já vím, že už to zvládnu. Chvílemi mi vyčerpáním vhrknou slzy do očí. Na vrcholu nás čekají fanoušci, kteří mají v rukou obrovské alpské zvony, někteří drží poloprázdné lahve od vína a fandí opravdu mocně. Dodává mi to síly, někteří nám fandí i jmenovitě (křestní jména máme na startovních číslech).

Cíl je na dosah, už jen asi 500 m v sedle mezi vrcholy, vidím cílovou bránu. Zaplavuje mě neskutečná radost a euforie, doslova se řítím posledními metry, které už jsou lemované reklamami. Komentátor vidí moje číslo, přečte moje jméno a já probíhám cílovou bránou s rukama nahoru. Řvu radostí, jóóóóó, dala jsem to. Zaslechnu ještě, že jsem třetí ve své kategorii, nechce se mi tomu ani věřit.

Ano, nakonec jsem i stála na bedně, závod byl rozdělen na kategorie po pěti letech. Bylo to moc příjemné, můj čas ani nestojí za zmínku, smekám přede všemi, kteří závod dokončili. Byl to neskutečný zážitek – Dolomity jsou fascinující, určitě zatím můj nejhezčí a zároveň nejtěžší závod v životě. Děkuji běhej.com za tuto krásnou výhru, kamarádce Monice, že mi pohlídala moji nejmladší dceru, a všem, kteří mi drželi palce.