Sobota ráno a na nás čeká inovovaná trasa. Letos měřila téměř 73 km s převýšením 3500 m. „Začátek půjdeme v pohodě, žádný stres, běž zvolna“, říká mi Vlastík a já ho poslouchám. Prvních 17 kilometrů je oproti loňsku naprosto odlišných. Žádný čtyřkilometrový rovinatý úsek, ale hned zostra do kopce. Není to sice zadarmo, ale je to pořád rychle běhatelné.

Déšť nepolevuje, naopak mám pocit, že se stupňuje. A to má být dle předpovědi od desíti polojasno. To jsem tedy fakt zvědav. Před námi je kontrola na Tesáku. Po ní, jak vím, následuje pořádný kopec, respektive dvojkopec. Být tak na tomto místě již podruhé, říkám si v duchu, tak jsem happy. Tento tříkilometrový úsek se během závodu absolvuje dvakrát. Když se dostáváme na vrchol druhého z dvojkopců, Jehelníku, běžíme vlevo. Za pár hodin na stejném místě se dáme vpravo a budeme pádit do cíle. Na to si ale chvíli počkáme. Musíme uběhnout rovný maraton.

Seběh k další kontrole ve Chvalčově pro mě není ničím novým. Loni tudy sice trasa nevedla, ale s parťákem jsme tu kufrovali. Na občerstvovačce, která je bohatě zásobena vším možným, pojídám hlavně melouny a beru si hrozinky. Parťák si dává banány a pokračujeme na Sv. Hostýn. Bude to zase takové peklo jako loni? Tam jsem měl tehdy těžkou krizi. Cesta na vrchol je ale jiná. Ze začátku trochu více asfaltu a pak kolmo nahoru. Sil máme zatím oba dost a šlape se dobře. Hostýn je znám svými nekonečnými schody. Loni jsem byl nějak v deliriu a neužil si jich. Zato letos to stojí za to. Fakt jsou dlouhé! Asi jak týden před výplatou. Ze Sv. Hostýna padáme dolů ke kontrole v Rusavě.

Na zdejší občerstvovačce cítím a vidím zeleninový vývar. Po 33 kilometrech něco teplého a hlavně slaného. Skutečná paráda. Cítím se potom jak Asterix a Obelix po kouzelném nápoji. Bohužel i ten účinek je krátkodobý. Přichází menší krize, kdy si člověk říká, proč to dělá, jestli dokončí, že se mu nechce atd. Když ale vidím strojové tempo, které drží parťák, který je jednou tak starší než já, je mi jasné, že na krize není jednoduše čas. Déšť konečně ustal a my si užíváme skoro dvaceti kilometrový úsek bez jediné kontroly a bez jediné občerstvovačky. Zato v krásné přírodě, navíc začíná být polojasno. To málo, co si z těchto míst pamatuji, krom bahna, vody a pokáceného dřeva, jsou krásné výhledy.

Celou dobu od startu běžíme de facto osamoceni. Sekunduje nám jeden sólo běžec, ale jinak nikde nikdo. Před druhou občerstvovačkou v Rusavě nás dobíhá a předbíhá jeden běžec, ale my zase předbíháme jednoho, skóre je tedy vyrovnané. Jaké je momentální pořadí netuším. Neptáme se, nevíme, nezajímáme se. Prostě běžíme směr cíl. Na kontrole v Obřanech, kde se běží nahoru ke kontrole a zpět dolů, potkáváme jednu dvojici. Do cíle zbývá údajných 13 kilometrů (nakonec jich bylo 16) a nám začíná stíhací jízda této dvojice. Cestou se nám podaří předběhnout ještě několik závodníků, kteří vypadají zbořeně. Ne, že bych na tom byl jako na začátku, ale přichází 60. kilometr a já ožívám. Parťák stále stejně strojově.

Po poslední kontrole na Kelčském Javorníku je to sedm kilometrů do cíle. Tempo lehce navyšujeme a adrenalin nás tlačí dopředu. Finální seběh je opět jiný a trochu smutný. Velká pláň, kde byl loni les, zeje prázdnotou. Respektive posekanými stromy. My mezi nimi kličkujeme jak zajíc na poli. Hukot fanoušků v cíli zesiluje a my se blížíme do cíle. Cílovou pásku protínáme v čase 8:09. Unaveni, ale radostní, protože jsme v cíli, a zároveň s obstojným výsledkem. Dvojice, kterou jsme stíhali, nám nakonec utekla o tři minuty. Ale žádné kdyby bylo kdyby…

Vítězem se stali Vít Otevřel v čase 7:09 a Zuzana Weissová časem 9:08.

Výsledky: http://www.hostynskaosma.cz/results.html?…