V mládí jsi měla epileptický záchvat, následně ses na epilepsií i léčila. Před pár lety ti diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nemoc, při níž člověk přestává ovládat různé části těla. Když ti nastupovaly její projevy, seděla jsi na posteli, necítila nohy a vypadalo to, že už nikdy nebudeš chodit. Co ti v tu chvíli pomáhalo?

„Těch záchvatů bylo tolik, že už je ani nespočítám. Epilepsie je hodně o vůli a dodržování pravidel. Pak člověk ani neví, že je nemocný. Roztroušená skleróza je v tomhle zákeřnější, protože žádná pravidla nemá. Člověk bere léky, dodržuje spousty pravidel, ale nemoc postupuje dál, jen to díky lékům není tolik vidět. Pamatuji si onen zmiňovaný den, kdy jsem seděla doma na posteli a zoufale sahala na necitlivé nohy, vyděšená, že to takhle zůstane. V hlavě jsem myslela jenom na to, že jestli tohle uzdravíme, budu běhat, skákat a chodit jako smyslů zbavená.“

Kvůli lékům jsi hodně přibrala, uvádíš, že jsi měla dokonce v jednu chvíli sto kilo. Jaké to bylo s tímto začít běhat? Nebo jsi chodila do posilovny?

„Přibrala jsem díky kortikoidům na léčbu první ataky nemoci, které se vysazují postupně a berou do té doby, než pojišťovna schválí biologickou léčbu. Vypadala jsem příšerně a své tělo neměla ráda. Přišlo mi, že mě zradilo, ale zpětně uznávám, že já si o průšvih koledovala docela dlouho – dlouhodobý stres, životospráva, kouření, pohyb žádný… Vlastně až ta ručička na váze mě vyděsila tak, že jsem udělala ten nejdůležitější krok k uzdravení – začala se hýbat. Fitko rozhodně ne, sto kilo v legínách je to poslední, co chcete ukazovat v místnosti plně sportovců. (smích) Začala jsem indiánským během večer v šeru, kdy už jsem potkala minimum lidí a nestyděla jsem se. Za to, že se potím, za to, jak vypadám, za to, že nejsem schopna běžet 300 metrů v kuse a za to, že pořád ještě zakopávám a následkem ataky podivně vtáčím nohu dovnitř. Začátky byly hodně o vůli. Motivací byl roční syn a strach, že ty nohy zase neucítím.“

Kdybys neběhala, byl by podle tebe průběh nemoci horší?

„Těžko říct. Běhání – hlavně v míře, ve které běhám teď – mi v Centru dříve rozmlouvali. Doporučuje se jóga, plavání, procházky, pak možná sudoku, sledování televizního seriálu Ulice nebo kurzy háčkování. Zešílela bych! Od začátku nemoci se snažím vnímat své tělo, poslouchat, jak na co reaguje. Když jsem unavená, nepřepínám se. Ale běh mi dává absolutní pocit svobody, cítím se při něm skvěle a faktem je, že v čekárně Centra patřím k výrazné menšině lidí, u kterých nemoc okem nepoznáte. Podle magnetické rezonance navíc nemoc postupuje úplně minimálně, takže něco dělám určitě dobře. (úsměv)“

Máš po tom všem ráda své tělo?

(po chvíli váhání) „Mám ráda sebe. Bylo to těžké a dlouhé, ale mám. Nemůžu říct, že bych nechtěla vygumovat strie, jizvy nebo mít hezčí prsa. Jsem holt ženská, je asi v pořádku mít potřebu se zlepšovat. Ale víc mě trápí, že neuběhnu 5 km pod 20 minut… To jsou ty priority.“

Letos jsi oběhla všechny dosavadní akce RunCzechu. Pokud zdraví dovolí, máš něco v plánu pro příští rok?

„Rozhodně se nevzdám svých srdcovek, i kdyby zdraví nedovolilo – pražská půlka a maraton. Ráda bych taky zlepšila čas na Jizerské 50 RUN, těch pět hodin bylo žalostných! No a pokud zdraví fakt dá, ráda bych zkusila maraton i v zahraničí nebo něco delšího. Chtěla bych zkusit, kam ještě můžu.“

Kdybys měla poměřit nepoměřitelné – fyzickou bolest a tu psychickou, co je horší?

„Psychická, jednoznačně. Tu fyzickou můžete potlačit, přebít, bojovat s ní. Ta psychická vás může ubíjet dlouho a nemá to konce. Občas mi není dobře, jsem unavená, všechno mě brní, bolí mě nohy. Není to bolest, na kterou si můžu vzít léky a je to dobré. Neuleví se mi, když budu ležet, takže obuju tenisky a jdu běhat. Po pořádném tréninku vás taky bolí nohy, ale vrátíte se s čistou hlavou. A najednou i ta bolest se stává snesitelnou, protože vám dává smysl, byli jste přece běhat. Pomůže to i psychicky, ale je to běh na dlouhou trať.“

Máš nebo měla jsi nějaké běžecké vzory?

„Já se často v někom zhlídnu. Většinou jsou to běžní civilisté, kteří to ani nevědí. Ale z těch známých jednoznačně Eva Vrabcova Nývltová. Ona je pro mě důkazem, že dobrý běžec nevzniká v peřince, ale že kde je vůle a dřina, tam mizí hranice. Jsme podobná věková skupina. Ona se pořád zlepšuje, takže nemám výmluvu, abych nemohla taky. Tohle je pro mě velký motor.“

Nabídka běžeckých závodů je nejširší ve své historii. Když si procházíš videa závodů doma nebo v zahraničí, je něco, co tě bere u srdce?

„Hrozně mě láká Boston, ale neumím skloubit časový posun s epilepsií, takže zatím nedostižná meta. Ráda bych na maraton do Berlína, Amsterdamu nebo Vídně.“

S oblibou používáš tento krásný citát: Nemoc není konec, ale začátek. Co začalo tobě?

„Já s nemocí začala konečně žít. Nemoc mi ukázala, že život předtím nebyl správný a že je potřeba ho změnit. Já to udělala a jsem šťastná. Bez ohledu na nemoc nebo její možné důsledky jsem šťastná, tady a teď a tak, jak to je. Kdo to může říct?“

Pozn.red.: Ukázka z rozhovoru, který najdete v novém čísle tištěného Běhej (www.behej.com/casopis)