K běhání jsem se dostal na vysoké škole. Tehdy jsem to bral jen jako nutné zlo, abych si zlepšil svou fyzickou kondici. Víc mne naplňovala jízda na kole a futsal. Na kole jsem si vybudoval slušnou vytrvalost. Později při studiu v Kanadě, kde jsem začal běhat denně. Během roku jsem se zlepšil, že jsem uběhl maraton, tak jsem si řekl kam se posunout dál. Zlepšovat si čas na maratonské trati mne nelákalo.

Na stránkách www.dalkovepochody.cz jsem objevil pro mne do té doby neznámý svět dlouhých tratí. S kolegou z Kanady, který byl na výměnném po studijním pobytu, jsme začali trénovat. První závod legendární pražská stovka skončil předčasně na 60. km. Nicméně jsem se pro tento sport nadchnul a na dalším závodu na Dni cesty jsem už pokořil vzdálenost 100 km s Eliškou Majorovou.

Poctivě jsem běhal a chodil akce v rámci poháru CSUT. Cíl jsem měl dokončit jeden z nejtěžších závodů v Evropě Rondu del Cims. Tu jsem dokončil dvakrát, podruhé jsem si v cíli postěžoval, že je závod moc jednoduchý. Tak mne se smíchem odbyli, že příští rok chystají přifouknutou sestřičku na steroidech Euforii. Tu jsem dokončil s bezva parťákem a jedním z mých ultra vzorů Martinem Fojtíkem a Markem Pracharem ze Slovenska.

Už po první Rondě jsem se porozhlížel po nové výzvě. Kolega z Německa mi doporučil závod Goldsteig. Ten jsem ale zavrhnul, že na to prostě nemám. Letos jsem pokukoval vážně po akci Tor des Geants. Prošvihl jsem díky hektickému začátku roku registraci. Nechtěl jsem jít nic kratšího než Tor. No, co už. S třesoucí rukou jsem potvrdil registraci na Goldsteig.

Závod na 661 km s cca 19000 m+ se prezentuje jako „adventure race“, tedy nečekejte občerstvovací stanici každých 20 km. Závodník smí mít doprovod, který však degraduje dobrodružnou stránku závodu. Limit je 192 hodin. Tento limit je vhodný pro lidi, kteří dokáží i popoběhnout nebo umí jít téměř beze spánku. Závod je pro našince poměrně finančně náročný. Platí se za dropbagy. Za pokoj na občerstvovacích stanicích, po cestě si musíte někde koupit jídlo. V cílí v hotelu se platila snídaně. A možnost podpory fyzioterapeuta se také platí. Celkem jsem bez jídla zaplatil 749 euro.

Na start jsem přijel o dva dny dřív. S tím, že celé dva dny prospím, abych nabral sil před závodem. Plán mi trochu zkomplikovala rýmička. Tak jsem ležel v posteli, potil se a cpal se česnekovými tabletami. Večer před závodem jsem si dokoupil, v mé povinné výbavě chybějící alu spacák. Vyslechl jsem si briefing vedený v angličtině, po něm sbalil povinnou výbavu do batohu, napěchoval dropbagy. A vzhledem k nachlazení jsem vlezl do postele s dost špatnou náladou.

Ráno jsem na snídani potkal spoustu lidí oblečených do všech možných sportovních značek. Má nálada měla barvu kávy, kterou mi obsluha přinesla na stůl. Tak jsem jen nuceně pokyvoval hlavou, vždy když přišel další závodník. Náladu mi zvednul až závodník z Číny, který závod absolvoval několikrát a překypoval dobrou náladou. Z něj jsem tahal taktické informace o trati.

Po pozdní snídani jsem se už v daleko lepší náladě narychlo dobalil, odnesl dropbagy do dodávky, zašel si pro gps tracker a čekal s ostatními před hotelem na hromadný odchod na start. Startovní čára byl nástupní bod nejdelší turistické trase v Německu Goldsteig. Vítal nás rozcestník s dost nejasnou a pro mozek těžko uchopitelnou informací Passau 420 km. V pátek 14.9.2018 ve 12 hodin jsme po proslovu odstartovali. Vybíhal jsem ztěžka s cílem nějak doklopýtat co nejdál. Klusal jsem pomalu. Když se po pár kilometrech ustálilo tempo, vybral jsem si německou závodnici Anke Scherbath. Po prvním kopci na hrad Weißenstein se mi konečně rozeběhly nohy.

Doběhnu na první občerstvovačku. Trochu sobecky jsem snědl skoro všechno, co měli na stole. Na další tajnou občerstvovačku jsem se držel poblíž Roberta Kovacze, vítěze závodu. Na soukromé občerstvovací stanici jsem poctivě zastavil najedl se a pokračoval dál. Tam mi Robert utekl a viděl jsem ho až v cíli.

Prvních 160 km jsem proběhl beze spánku a bez krize. Prospal jsem se v místě, kde by cíl 160 km trasy i cíl 661 km a vyrazil jsem do noci. Část trati kolem hranic s Českou Republikou byla kopcovitá, to byl balzám na mou duši. Za zmínku stojí hora Großer Arber a Großer Falkenstein – oba kopečky mají výšku přesahující 1300 metrů nad mořem.

V této části závodu jsem šel poctivě spát 3–4 hodiny na každé občerstvovací stanici. Nejhezčí část trasy byla přes německo-česko-rakouské trojmezí. Trail vodopádem na horu Třístoličník, čekala mne pěkná pasáž přes kamenné pole s nádhernými rozhledy do kraje.

Do Passau jsem doběhl v pohodě a svižně mne na hotel hnala bouřka. První krize přišla ráno z Passau. Hodně jsem se nasnídal a nohám se nechtělo, celý den jsem někde posedával, pospával. Naštěstí jsem nebyl sám, potkal jsem na tajné občerstvovačce u dálnice Němce Matthiase Schramma. S tím jsem chvíli běžel, ale měl jsem spánkovou krizi. Točila se mi hlava, tak jsem se na půl hodiny natáhl přímo na cestě. Matthiase jsem potkal na poslední hlavní občerstvovačce. Tam nám ředitel závodu doporučil zastávku na cca 6 hodin, abychom dorazili do města FalkenStein ve dne, kdy zde byla poslední možnost si něco koupit. Krásně jsem se prospal.

Společně jsme vyrazili směrem k cíli. Pohodový závěr zkomplikovala jedna navigační chyba a má žaludeční slabost ve městě Falkenstein. Zbylo nám dost sil a posledních 25 kilometrů jsme běželi. Do cíle mne táhla naprostá euforie. Vzhledem k únavě bych popsal mé vnímání situace při doběhu jako promítaní diapozitivů, a to v tomto pořadí: Cíl, gratulace, medaile, foto (na titulní fotce článku jsem ten zničený člověk vlevo), řízek, pivo, spánek, vyhlášení výsledků, odjezd taxi na vlak.

Krásná dovolená skončila dokončením závodu na děleném 2. – 3. místě. Byla to odměna za protrpěné měsíce běhaní objemů. Za červen až srpen to bylo 1656 km. Dále mi skvěle sedlo teplé počasí s minimem srážek.