Maui je prý nekrásnější ze všech havajských ostrovů, ale hlavně mě láká ta kombinace oceánu a hor (vyhaslých sopek, kdy na jednu z nich se dál vyjet autem a zaběhat si ve výšce 2 000 – 3 000 m.n.m nebo ještě lépe vyjet na kole těch 57 km od oceánu až na vrchol ve výšce 3 056 m.n.m).

Na Maui jsem dorazil ve středu večer. To, že je středa, je celkem důležitý fakt. Na letišti jsem při čekání na zavazadla posbíral turistické prospekty. Snažím se přetočit svoje biologické hodiny tím, že jdu spát až o půlnoci, což znamená, že jsem kromě těch mikrospánků v letadle nespal 24 hodin. Nicméně jetlag zafunguje a budím se ve čtyři ráno a už nemůžu spát. Začal jsem tedy listovat v těch prospektech z letiště. A najednou koukám jako vrána z jara – neděle 20.1.2019 Maui Oceanfront Marathon, Half Marathon, 15 km, 10 km, 5 km. Navíc cíl a start většiny běhů je v Lahaině, což mám asi čtvrt hodiny autem. Mám sto chutí běžet, ale radši to nechám uležet.

Čekám až se rozední, abych vyrazil na svůj druhý běh (ten první jsem dal po tmě hned po příletu). V sedm ráno vybíhám s tím, že to bude takový předsnídaňový krátký běh do pěti kilometrů. Hned po vyběhnutí začaly padat kapky a během chvíle se spustil šílený liják (i tak ale teplota byla přes 20 stupňů Celsia). Během chvilky jsem úplně durch, i v botách voda čvachtá. Teď už ale nemá smysl se vracet. Nakonec jsem namísto lehkého krátkého běhu dal dost slušnou tempovou patnáctku s průměrem 4:15 min/km s tím, že v druhé půlce jsem to mastil okolo čtyřech minut. Takhle to občas dopadne, když se sám trénuji. Za tu hodinku a kousek jsem zároveň dospěl k rozhodnutí, že určitě musím běžet ten závod. Vzhledem k výši startovného ($80) 10 km nedávalo smysl, tak jsem zvolil půlmaraton za $129 (celý maraton jsem vyloučil, protože tady chci něco naběhat a najezdit na kole a ne se sbírat ze závodu).

Po přihlášení se jsem si uvědomil, že jsem to tím ranním během malinko zazdil, vlastně odpoledne jsem přidal slušně kopcovitou padesátku na kole (a to jsem v pondělí běžel v New Yorku na běhátku tempovou desítku za 37:30). No nic, prostě bude to z plného tréninku.

Hned po registraci mě začaly chodit zajímavé emaily od organizátorů. Vrcholem pak byly instrukce pro vyzvednutí startovního čísla. Tohle fakt nevymyslíš:

1. Park on street or strip mall across the street.
2. Rest rooms next to the life guard stand.
3. Enter property from the south driveway (c- runners will go to the resort office and bother them).
4. Go to the Uhaul Van and look up your name and write down your race number on a provided sticky note.
5. Go up the stairs into unit 28 and pick up your race bib. Marathoners will also pick up a license plate holder with your race bib.
6. Drop off any wine/beer bribes or penalties there.
7. Go down stairs and pick up your t-shirt.
8. Also you may buy artistic poster for $5
9. Also you may purchase a runners hat.
10. Also you may purchase last years t-shirt for $10
11. New registration is also upstairs.
12. Rent a headlamp for $10. Marathoners need one.
13. Take your shoes off and walk the beaches.
14. Take your clothes off and go in the water.
15. Have fun on Maui.

V pátek a v sobotu jsem se šetřil s tím, že jsem objevoval Maui. V praxi to znamenalo, že ve čtvrtek jsem dal takové dva mini trial běhy (dohromady 8 km) po skalnatém pobřeží. V sobotu jsem jako rozklus před závodem běžel 8 km po lávovém poli, což bylo celkem husté na kotníky – taková přírodní běžecká abeceda. Už jsem zmínil, že to bude z plného tréninku? Jinak mě šíleně bolí v krku a v noci se potím jako blázen, přestože klimatizaci na pokoji ani v autě právě z těchto důvodů nepoužívám. Český allivictus a americký zázvor mě do neděle vyléčí.

V sobotu odpoledne pak v Lahaině vyzvedávám číslo. Musím říct, že startovní číslo s mořskou pannou mám poprvé. Účastnické tričko je také s mořskou pannou, normálně mám velikost M, ale jsme v Americe, takže tady je pro mě správná velikost S.

Maraton startuje v neděli v 5:00 ráno ve Wailee s cílem v Lahaině. Půlmaraton se pak běží otočkově se startem a cílem v Lahaině a start je v 6:35 ráno. Trasa odpovídá názvu akce – běží se po silnici po pobřeží, převýšení naprosto minimální (to neplatí pro maraton, který má cca v půlce zatraceně pěkné stoupání, pak také klesání). V době startu má být 22 stupňů Celsia a nemá foukat vítr. V sobotu večer počítám, v kolik že to musím vstávat. Protože to fakt nechci běžet nalačno, dávám si budík na 3:45 a jdu spát už okolo osmé.

Nejprve se budím po druhé, ve 3:15 pak vstávám. Aspoň budu mít dost času strávit snídani. Z hotelu to mám maximálně čtvrt hodiny, vyrážím už po páté, abych mohl v klidu zaparkovat, kousek od startu přímo v Lahaině. Ten nápad mělo evidentně více lidí, ale místo mám. Jen jsem tady hrozně brzy (více než hodinu do startu) a pouští se do mě předstartovní nervozita (zkouším to zahnat četbou Labyrint pohybu Pavle Koláře). Zatím je stále pořádná tma, slunce vychází až okolo sedmé.

Postupně se scházejí jak závodníci na půlmaraton, tak na desítku a pětku, organizátoři nafukují startovní/cílovou bránu a hlasatelka stále opakuje instrukce k závodům, kdo kdy startuje. Nevím, kolik lidí poběží, ale je tady pěkný mumraj. A to ještě není ani šest ráno. Jdu se rozklusat. Počasí se jeví být příjemné. Po chvíli ale měním názor. Takhle zpocený jsem po rozklusu nikdy nebyl! Mám rád teplo, ale tohle je sauna. V 6:30 je něco jako havajská bohoslužba, kdy si šest Havajců něco říká a jedna Havajka krásně troubí na mušli. Taky novinka.

Přesně v 6:35 startujeme. Běží se ve třech vlnách A,B,C s tím, že nasazení bylo podle času, co si kdo napsal do přihlášky. Takže jsem v áčku. Jsem zvyklý se na závodech stavět do první lajny a ani tady nedělám výjimku. Zapomněl jsem zmínit, že jsem se díval na výsledky několika minulých ročníků a s mým časem bych měl být skončit na bedně (tedy pokud zrovna nedorazí na dovolenou na Maui nějací Keňani, ale ty na startu žádné nevidím).

Kromě prvního a posledního kilometru se běží za plného provozu. V praxi to znamená, že v podstatě běžíme v odstavném pruhu plus jsou po celou trasu postavené kužely. Protože jsme v Americe, značení je v mílích. Takže 6,55 mil tam a to samé nazpět. Tím, že se postupně potkávají všechny běhy, je v odstavném pruhu někdy dost těsno.

Občerstvovací stanice byly tuším čtyři cestou tam, takže ty samé i cestou zpět. Zajímavé bylo, že měly mezi sebou soutěž o nejlepší občerstvovačku na základě hlasů od běžců. Tím, že se potkávali běžci z obou směrů, tak to byl docela chaos. Asi dvakrát jsem dokázal něco lepivého uzmout, ale jinak jsem servis vlastně nevyužil.

Zpátky k samotnému závodu. Hlavně to nepřepálit. Vždycky se potřebuji „zkalibrovat“ a první kilometr dost často koukám na hodinky, což tady za tmy bylo o trošku těžší. Po pár stech metrech se usazuji na čele a běžím podle sebe. Řekl jsem si, že to zkusím rozběhnout na 1:20 (tedy 3:46 min/km) a uvidíme. Neohlížím se, ale nikdo se mnou neběží.

Prvních pět kilometrů jde podle plánu a držím plánované tempo, i když cítím, že takhle to nepůjde celou dobu. Mezitím se rozednělo. Běžíme pár metrů od nejklidnějšího Tichého oceánu – žádný vítr, žádné vlny. Koukám se, zda nezahlídnu nějaký ten vodotrysk od velryb (teď je sezona a přezimují tady), ale nic. Naprostý klid. Tedy až na to, že mám pocit, že mě někdo dobíhá.

Od šestého kilometru už běžíme dva – tedy já vlaji za týpkem z Ohia. Už to vypadá, že mi uteče, ale na občerstvovačce ho dobíhám. Postupně ale zpomalujeme a je mi jasné, že osobák to nebude. Ještě 10 km je za 38:22, což by mohlo být okolo 1:21. Na otočce pak ztrácím asi pět metrů, ale to se velmi rychle mění. Jsem neuvěřitelně zpocený a začíná mi docházet. Zkouším držet tempo aspoň pod 4:00 min/km, ale i to se nakonec nedaří. Radši se neohlížím a tajně doufám, že ostatní jsou na tom podobně.

Cesta zpět je boj. Jednak je tu spousta běžců běžících tam nebo zpět, každý tu svoji vzdálenost, a na občerstvovačkách se mi nedaří dostat se k vodě. Hlavně ale bojuji sám se sebou. Párkrát mám chuť přejít do klusu a vykašlat se na to.

Konečně poslední míle, zkouším zrychlit a ono to jde. Zase se potvrzuje pravidlo, že je to především v hlavě. Jsem v cíli. Čas 1:23:48, 2. místo celkově, 1.místo v kategorii. Vítěz mi nakonec dal dvě minuty (vlastně za cestu zpátky).

Je teprve osm hodin ráno, ale v cíli to žije. Já jsem rád, že to mám za sebou. Jsem úplně mokrý, pot mi teče i do očí. Klopím do sebe spoustu vody, ale i dvě hodiny po proběhnutí cílem mám pořád žízeň. Tak jak dobíhají další a další běžci se z cílového prostoru stává takový happening. Sousta spokojených lidí, všichni jsou v pohodě, na to postávání v cíli je ideální počasí (což ale neplatí pro běh). Pod stromy jen dvacet metrů od pláže je možné dostat masáž zdarma, čehož využívám. Pak dostávám velkou placku za druhé místo a k tomu pravý havajský květinový „řetěz“ na krk.

Shrnutí? Krásný závod s neopakovatelnou atmosférou. Běh za plného provozu v odstavném pruhu a chaos na občerstvovačkách jsou snad jediné vady na kráse. Díky počasí (teplo a vlhko) to není ideální prostředí na vytvoření osobáku. Na druhou stranu běh po pobřeží oceánu, organizace a domácký charakter závodu jsou nezapomenutelné. Placka za druhé místo je nádherná a květinový řetěz rovněž.